Ó my se máme

Blíží se dvacáté výročí tzv. sametové revoluce a v médiích často můžeme narazit na vyvracení jakýchsi mýtů o minulosti. Většinou ono vyvracení spočívá v tom, že se nám hlásá, kolik si čeho můžeme koupit a že je to přeci mnohem více než jsme mohli dříve. Myslím, že po reálném návratu před rok 1989 mnoho lidí netouží, ale aktuální mediální prezentace nesou veškeré známky komunistické propagandy - no koukněte, kolik každý z nás vyrábí lokomotiv nebo tanků, je to přeci skvělé, jsme nejlepší na světě a skutečný život je někde jinde než mediálně podávaná statistika.

Všechny dnešní články totiž mají jednu základní chybu. Velmi okrajově se zabývají tím nejdůležitějším neboli bydlením. Ovšem, můžeme si za nějaký průměrný či podprůměrný plat spolu s dalšími primáty nakoupit 150 či 1500 kilogramů banánů. Ale to je budeme chroustat pod mostem ? Nemám k dispozici přesné statistiky, ale velmi pochybuji o tom, že průměrně lidé vydávali na základní náklady spojené s bydlením dříve více jak 20 až 30 procent nejobvyklejších příjmů. A jaká je situace dnes ? Není nic neobvyklého, že bydlení (čili i voda, elektřina případně ještě plyn) dokáže pohltit více jak tři čtvrtiny platu. Škoda, že tento detail novináři něchtějí zahrnout do svých oslavných ód na dnešní dobu.

Trápená Řápková

Paní Řápková se vrátila z dovolené či možná i nějakého studijního rychlokursu a vrhla se do boje. Všichni ji trápí a každého, kdo se na ni křivě podívá možná zažaluje. Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, to je přeci v naší kotlině dlouhodobá klasika. Ale je paní Řápková opravdu tak trápená všemi nebo si za to může sama?

Na začátku minulého měsíce vyšel článek, kde novináři s překvapením konstatovali, že paní Řápková si své vyučující nepamatuje. Přítelkyně onoho Němce, co jí běhá po baráku a krade různé doklady, na to zareagovala tiskovou zprávou. Z ní vyplývá jasně, že si ty vyučující nepamatuje, protože přeci byla u nich jen jednou a tečka. Každý to má pochopit a žádné jméno paní primátorka neuvádí. Měsíc minul a najednou Němec byl z domu vystěhován a paní Řápková sype z rukávu jedno jméno za druhým, dokonce i na mrtvolu si vzpomene. Zvláštní.

Paní Řápková nemá index či originál diplomové práce. To je přeci normální, měla individuální studium a vlastně asi její diplomka nebylo něco, čím by se chtěla pochlubit vnoučatům. Navíc co tam nějaké památky na studia, přeci se několikrát stěhovala. Tuto verzi ale nějak záhadně zpochybňuje její včerejší rozhovor s redaktorem Železným. Tam se pochlubila nějakou fotografií, kterou nyní disponuje, na které je pan Baxa a nejsou jacísi odstřínutí lidé co si to prý nepřejí. Takže index si vyhodíme, diplomku nezachováme, ale fotky cizího člověka s jakousi pověstí na zábavě s dalšími neznámými lidmi, které nemůžeme vyjmenovat, pečlivě uschováme? A nebo, že by snímky přišly v balíčku spolu s anonymním udáním na jiného vyučujícího a paní Řápková je mimo kontext, ve stylu zloděj křičí chyťte zloděje, začala vytahovat ? Nemožné.

Taktéž důvod studií je zajímavý. Ještě před měsícem to bylo naprosto jasné. Paní Řápková chtěla získat titul, aby mohla vykonávat správkyni konkurzní podstaty, protože jak i sama uvedla, byla to jediná možnost, neboť tehdy Ministerstvo školství nenabízelo akreditační kurzy. Po měsíci je to už mírně jinak. Další tituly najednou k ničemu nepotřebovala, protože už měla jeden z ekonomky. Sháněla jen znalosti. Zábavné.

Poslední linií obrany jsou výroky o její bezvýznamnosti v době nástupu na studia, přeci i starostkou se stala až o dva roky později. Na první pohled to tak může vypadat, superstar celonárodní politické hniloby je z ní až po razantních akcích proti neplatičům. Jenže tady je důležité to slovo celonárodní. Paní Řápková vstoupila v roce 1997 do ODS, tam se prosadila tak, že byla ve volbách do místní samosprávy o rok později zvolena členkou Rady města Chomutov. Už jen to svědčí, že lokálně byla dosti významnou osobou. Ale pokračujme, v roce 2002 se stala starostkou, to se to stalo jen tak ze dne na den ? V roce 2000 prý naprostá nula a najednou o dva roky později je na špici lokální politiky. Logické.

Bezcharakterní Klaus

Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu a ta během nejbližších měsíců vstoupí v platnost. Zastánci další integrace mohou být spokojeni, ale kdo se dnes neraduje, jsou jistě její odpůrci. A rozhodně, pokud jsou důslední, by měli ostře vystartovat po prezidentovi. Důvody jsou pro to dva.

Václav Klaus podmínil svůj podpis vyjednáním jakési výjimky, která by znemožnila prý hrozící prolomení Benešových dekretů. Přinejmenším to bylo jeho oficiální stanovisko. Vláda našla řešení, za pár let přestane platit listina práv a svobod a to našemu prezidentovi stačilo. Jenže to znamená, že od začátku hra na nepříliš skrývanou protiněmeckou žilku byla pouhou záminkou. Jestli skutečně riziko prolomení dekretů hrozilo, tak hned po vstoupení Lisabonské smlouvy se miliony Němců vrhnou na vysidlování našich občanů. A co stihnou do přibližně tří let, to bude jejich, alespoň podle logiky původní námitky Václava Klause.

Druhým důvodem je prezidentovo vysvětlení, které představil po podpisu. Kdyby se omezil na konstatování faktu, či jen obecně prohlásil, že s verdiktem nesouhlasí, tak by to problém nebyl. Ale on si nemohl odpustit přihřívání své polívčičky a zanaříkal, jak to ztrácíme suverenitu. Pokud je o něčem takovém opravdu přesvědčen, tak v žádném případě neměl podepisovat, tím prokázal jen svoji bezcharakternost. Možnosti, které by mu zachovaly tvář, měl dvě. První by byla samozřejmě abdikace. Druhou by bylo pokračování v aktuálních obstrukcích. Další prosazení ústavního zákona by vůbec nebylo jisté, stejně jako následné posouzení takového postupu Ústavním soudem - pokud by soud byl důsledný, tak by podobně jako v případě voleb neměnil pravidla uprostřed hry. Možná více průchozí by byla nějaká ústavní stížnost na jeho chování, či proces o vlastizradu, ale u obou výsledek by stále nebyl jistý a odpůrci by získali více času, třeba by to stačilo do britských voleb a pravděpodobného referenda. Václav Klaus se ale rozhodl sedět na dvou židlích, jedné velkého zodpovědného státníka, který nechce vnášet chaos a druhé velkého obránce naší suverenity. A takové sezení nikdy není pohodlné ani smysluplné.

Dvojí metr na medaili

Karel Gott dostal medaili Za zásluhy. Někdo ho rád má, někdo nemá, tak už to u umělců různého druhu bývá. Očekával jsem nějakou debatu, která by hodnotila co je to umění a co není, či něco v podobném duchu. Ale ejhle, starý dobrý duch antikomunistického běsnění zase vystrčil růžky. Z mnoha reakcí se ozývá, no dobrá, je to umělec a dokonce slušný, ale podívejte on pracoval za komunistů a ještě navíc podepsal Antichartu. No tak to snad by tu medaili neměl dostat, ta je určená pro osoby co bojovaly za demokratický stát a tak dále a tak podobně. Na první pohled to vypadá jako klasický evergreen, při podrobnějším náhledu na seznam dříve oceněných a konzultaci s paměťovými buňkami, se kromě ohrané písničky ukazuje zase klasický dvojí metr našich komentátorů a zastydlých antikomunistů.

Medaili Za zásluhy totiž již v minulosti dostalo pár osobností, na které by se aktuální antichartistická kritika vztahovala téměř do písmene. Asi nejdokonalejším příkladem jsou Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. Nejenže podepsali Antichartu a za bývalého režimu byli docela umělecky aktivní oni tu medaili dostali navíc v roce 1999 neboli během desetiletého výročí plyšáku, no dovedete si představit tu hrůzu a desítky kritických reakcí v mainstreamových médiích ? Bohužel asi ne, žádná významná kritika se v té době neobjevila a to z prostého důvodu, šlo o tehdejší mediální miláčky blízké unijněsvobodným a děkujíceodcházejícím vizím.

Virtuální vítězové příštích voleb

Server Aktuálně vymyslel hru na volby. V ní zvítězil starý hampejz s novým nátěrem, neboli TOP 09 a druhá se umístila ODS. Nic proti takovým zábavám, na internetu jsou různé kvízy a hříčky velmi oblíbené a určitě můžou pro portál přilákat nové čtenáře. Problém se ale objevuje po skončení těchto zábav, kdy novináři a komentátoři začínají hru brát vážně a vypisují jak to prý jde o možné budoucí výsledky voleb. Stačí se ale střízlivěji podívat do minula a vše vypadá trochu jinak.

V naší republice je normální, že na internetu více hlasů získává pravice. Její fanoušci se skromností sobě vlastní to vysvětlují jednoduše, jsme krásní a inteligentní a ti blbečci s jiným názorem neumí používat internet. Bohužel skutečnost je mírně jiná. Naprostá většina lidí internet používá pro čtení pošty, psaní na facebooku či jiné módní záležitosti a pro hledání nějakých konkrétních zajímavostí, informací nebo služeb. Zvláště různé ankety, které stejně mají naprosto nulový význam pro jejich skutečný život, je příliš nezajímají. Stačí se podívat i na ty volby na Aktuálně, výsledek je necelých 50 tisíc hlasů. Internet přitom používá podle loňských údajů necelých 5 milionů obyvatel.

Podobně to vypadá když se podíváme například na další fenomén Facebook. Organizátoři protilevicových demonstrací na jaře, které reálně dokázaly přilákat na ulici jen pár stovek lidí se chlubili desítkami tisíc členů v jejich skupinách. Média to okamžitě začala vysvětlovat, jako novou Facebook generaci, která chce to či ono a bude rozhodovat. Fandové se zase prohlašovali za ty moudré, mladé a krásné, protože Facebook přeci takoví používají. A skutečnost je taková, že uživatelů Facebooku je kolem jednoho a půl milionu. Takže zde máme půl druhého milionu inteligence a elity a mezi tou elitou pouze něco kolem pěti procent má protilevicové názory (vím, vím, je to více, pokusil jsem se jen o stejnou demagogii jakou nám předkládají často novináři a pravice).

Různé internetové ankety mají většinou podobné výsledky, ale jak výše čísla ukazují není to příliš reprezentativní. Spíše se dá předpokládat, že jde o stále stejnou skupinu lidí, s mírnými obměnami či doplněním. Jako podobný příklad totiž lze použít petici proti Jiřímu Paroubkovi, která se také těšila v roce 2006 velkému mediálnímu zájmu, také byla organizovaná z velké části přes internet a výsledek, neboli počet podpisů byl téměř totožný jako u jarního vajíčkového fanouškovství. Mezi těmi dvěma případy ale proběhly například skutečné volby do krajů a senátu, kde jasně zvítězila levice. Při tom, když vezmeme do důsledků to co se po různých internetových anketách a zábavách píše, přeci to nemělo být možné. Levice je už dlouhou dobu na odpis, pravice to vždy a všude na internetu válcuje.

Poslední zajímavůstkou je záležitost věku. Mladí lidé zatím u nás opravdu preferují pravici. Jenže tak to bylo už od roku 1989 a byť nemám k dispozici průzkumy z tehdejší doby, tak jsem si podle atmosféry a názorů téměř jist, že tehdy (čili řekněme do nějakého 93 až 95) mezi lidmi do třiceti let byla podpora pravice naprosto drtivá a u dětí před osmnáctkou asi téměř stoprocentní. Také se tehdy smrtelně vážně říkalo, že KSČM přeci není nutno řešit, neboť přeci naprosto jasně vymře. Jenže co se stalo, uběhlo dvacet let, tehdejším voličům pravicových a středopravicových stran už není osmnáct či pětadvacet, a ejhle, tito lidé tvoří silnou část elektorátu levice. Ono to vše vypadá trochu jinak, když člověk je živen rodiči a nebo pln nadšení končí školu a začíná hledat práci. Najednou zjistí, že novinové titulky o úspěšných a krásných se týkají jen a jen zlomku populace a on v 99 procentech případů k ní nepatří. První zaměstnání, krize, vyhazov, hledání dalšího zaměstnání, rodina, případná další změna práce a najednou smutné pokývání rameny u možného zaměstnavatele, ale vy jste starý, vás nepotřebujeme. Ale já jsem přeci stále mladý a krásný. Pokud se aktuální krize prohloubí nebo nezaměstnanost nezačne klesat, tak ti dnešní skutečně mladí a krásní úderníci mohou bleskurychle zjistit, že jsou naprosto nepotřební. Ale milý pane už padesátého ekonoma nebo osmdesátého právníka my opravdu nechceme, vůbec redukujeme stavy, jděte na pracák nebo prodávejte v Tescu, jste přeci flexibilní, ještě můžete podnikat a nabízet služby, které již nabízí sto tisíc dalších lidí a nikdo dnes nemá na to si je pořídit. A z voliče nejlepšího ekonoma pana Kalouska či nejdokonalejšího ředitele Evropy pana Topolánka se najednou stane volič hnusné bradavice pana Paroubka nebo estébáckého pana Filipa. Reálně a ne v internetové hře.