Radar STEMu

Media přinesla informace o novém průzkumu agentury STEM, které Mladá Fronta uvedla nadpisem „Většina lidí není proti radaru, tvrdí výzkum STEM.“ Na stránkách střediska jsem se podíval, jak věci vypadají ve skutečnosti: hned první odstavec přináší informaci, kterou portál iDnes čirou náhodou opomenul zveřejnit – „Výzkum byl proveden pro Úřad vlády ČR.“

První otázka zněla: „Měla by mít do budoucna Evropa účinnou obranu proti raketovým střelám dlouhého doletu?“ Ano zněla odpověď 71 procent respondentů, 29 procent řeklo Ne. Aktuální systém rozhodně nesplňuje podmínku účinné obrany, protože je stále ve fázi testů. Podle některých odborníků tuto podmínku nemusí splnit nikdy. Ohromné investice spojené s neuspokojivými výsledky ovlivnily i členy Kongresu, kteří stále častěji dumají o omezení financování této Potěmkinovy vesničky. Navíc nejde o systém chránící Evropu, ale o systém chránící Spojené státy (pokud bude fungovat). Radary a antirakety v Evropě mají za hlavní cíl chránit oči celého systému v Anglii a Grónsku, jak vyniká z materiálů samotné protiraketové agentury.

Druhá otázka zněla: „Jste vy osobně pro naši spolupráci s USA na zajištění protiraketové obrany ČR a zemí Evropy?“ Odpověď zněla v 52 procentech Ne a ve 48 Ano. Sama naše spolupráce s USA v obranných otázkách není něco špatného, jenže spolupráce neznamená automaticky umístění vojenských základen druhého státu. Spolupráce může mít mnoho podob: pomoc při výzkumu, politická podpora i jiné formy. Výstavba radaru pro systém, který možná nikdy fungovat nebude, rozhodně nezajišťuje protiraketovou obranu ČR a evropských zemí. S USA navíc již dlouhodobě spolupracujeme v rámci NATO. Pokud je ovšem NATO zbytečné a ochranu nám nezajišťuje, nevidím důvod, abychom v této organizaci zůstali.

Třetí otázka zněla: „Když vyjadřujete své stanovisko k protiraketovému radaru u nás, zakládáte svůj názor spíše na obecném pocitu, nebo na důkladné znalosti bezpečnostní politiky?“ V odpovědi deklarovalo důkladnou znalost 25 procent, obecný pocit přiznalo 75 procent. Tato otázka je velmi vtipná, protože to, jaké je vlastně naše stanovisko k protiraketovému radaru, se z celého výzkumu nedozvíme. Všechny otázky jen krouží, navádějí k co nejvstřícnější odpovědi, ale na konkrétní postoj se čirou náhodou STEM neptal. Po posledních výrocích prezidenta Bushe (ošklivé tajné služby selhaly a já nic já muzikant, ostatně soudím, že Irák musel být zničen) se navíc znovu vkrádá podotázka: Co to je ta řečená důkladná znalost bezpečnostní politiky? Po lžích ohledně Iráku, které zněly skoro stejně jako dnešní absolutní pravda o iránském nebezpečí, snad už nikdo nemá iluze, že se politici řídí nějakou důkladnou znalostí. Důkladná znalost je totiž v zahraniční politice věcí dosti ošidnou – vždyť na základě stejných informací mohou mít dva lidé naprosto rozdílný názor (jeden může například být pro diplomatické a druhý pro vojenské řešení). Ve finále verdikt i u nejlépe informovaných dospěje většinou stejně k nějakému obecnému pocitu opřenému na vlastním světonázoru.

Poslední otázka zněla: „Smířil byste se s vybudováním protiraketového radaru, pokud by bylo jasné, že je to důležitá součást obrany NATO a závazek naší země vůči našim spojencům v NATO?“ Odpověď zněla v 33 procentech Ne, v 67 procentech Ano. Tato otázka byla naprosto zbytečná: jejím cílem bylo jen zadavateli naplnit co „nejhezčí“ vyznění. Je naprosto samozřejmé, že dokud jsme členem NATO, tak musíme plnit závazky. Smířit se s tím člověk nemusí, ale jedinou možností jak něco změnit, je tento pakt opustit. Otázka nepřináší vůbec nic nového, protože systém není důležitou součástí obrany NATO (deklarace znějí, že možná, někdy, uvidíme v budoucnosti…) a samozřejmě není proto jakýmkoliv závazkem.

Sečteno a podtrženo: svými výsledky se, podobně jako jiné ankety proradarčíků, výzkum STEMu jen snažil zamaskovat, že proti konkrétnímu radaru u nás je jasně většina lidí. A tentokrát zvolená taktika? Na konkrétní otázku se raději vůbec nezeptat, nebo navést respondenta podbízivými tématy pro zadavatele alespoň příznivějšímu výsledku…

Svrhněme vládu!

Devatenáct let po Sametu se zdá, že kapitalismus v Česku definitivně zvítězil. Máme demokraticky zvolený parlament, liberalizovanou ekonomiku, obchody jsou plné lákavého zboží. Jsme členy EU a NATO, máme korektní vztahy a otevřené hranice s nejbližšími sousedy.


Pod povrchem to ovšem vře a bublá. Každý, kdo pečlivě sleduje změny nálad obyvatelstva, projevujíci se v hospodských debatách, internetových diskusích a v průzkumech veřejného mínění, zjistí, že se již velmi málo nadává na komunisty, sociální demokraty, Paroubka, Ratha a Filipa. O to více jsou na tapetě současní vládní politici, kteří jsou často velmi radikálním způsobem komentováni a napadáni..Výjimkou nejsou ani výzvy k odstavení, tělesnému násilí, defenestraci či přímo fyzické likvidaci neoblíbeného politika.


Čím se to zasloužili lidé, kteří se nám snaží vysvětlit, že to s námi a především s naší budoucností myslí dobře? Oni nás přece chtějí jenom zachránit před bankrotem, zastavit zadlužování, zajistit naši bezpečnost a zabránit návratu komunistického režimu.


Je to několik bodů, které učinily tuto vládu nepopulární, a které vyvolávají v občanech hněv a projevy nenávisti:

1. Způsob, jakým byly ovlivněny parlamentní volby, především aféra Kubice.

2. Použití přeběhlíků při hlasování o důvěře vlády a silné podezření, že jejich přeběhlictví bylo důsledkem uplácení či vyhrůžek.

3. Čunkova aféra a její zametení pod koberec nejvyšší státní zástupkyní.

4. Reforma veřejných financí, která zvýhodňuje nejvyšší příjmové skupiny, ostatním zvyšuje životní náklady a snižuje sociální dávky.

5. Způsob prosazení této reformy v poslanecké sněmovně a senátu.

6. Prosazování radarové základny USA proti vůli většiny občanů a způsob, jakým vláda v této věci komunikuje s veřejností.

7. Církevní restituce, především způsob výpočtu jejich výše, doba splácení a podezření, že tyto restituce jsou politickým handlem za hlasy lidovců pro Václava Klause v presidentské volbě.

8. Návrh reformy zdravotnictví, způsob, jakým je tato reforma prosazována a její časování.


Poslední bod ze seznamu se zdá být onou poslední kapkou. Čeští občané jsou ochotni tolerovat svým politikům mnoho věcí, které by ve vyspělejších demokraciích byly nemyslitelné. V otázce zdravotnictví však vláda jednoznačně podcenila to, že veřejnost si nepřeje zavádění amerického či holandského modelu řízené péče.


Dostupné informace totiž jednoznačně prokazují, že tento model je několikanásobně dražší a méně výkonný než ten, který tu máme. Také proto se zdravotnictví stalo jedním z klíčových témat probíhajících amerických primárek a bude zcela jistě dominovat i podzimní presidentské kampani v USA.


Z těchto důvodů pokládám za velké riziko pro tuto zemi a její občany, aby tato vláda pokračovala ve své činnosti do řádných voleb. Spoléhání se na to, že se vládní koalice rozloží sama zevnitř v důsledku klesajících volebních preferencí, by se mohlo vymstít. Tuto vládu je nutno nenásilnou formou svrhnout.

napsal Stan
původně publikováno na Outsidermedia

Jak jsme demonstrovali

První otázkou, která padne po každé demonstraci proti radaru je: „Tak kolik vás tam bylo?" Odpůrci radaru se ptají s nadějí, že si konečně lidé přestali nechat kálet na hlavu, stoupenci radaru se ptají v obavách, že přijdou o možnost nesouhlas s radarem bagatelizovat poukazem na chabou účast na protestních akcích. Chabou? Na demonstracích protěžované iniciativy „Děkujeme, odejděte!", která se těšila podpoře a přízní médií i řady vlivných intelektuálů, nebylo lidí o mnoho více.

Tak tedy kolik? Můj subjektivní dojem je, že pondělní demonstrace patřila mezi ty početnější, navíc na ní byla řada nových tváří a zastoupeno bylo široké věkové spektrum od pubertální mládeže po starce nad hrobem. Odhady médií hovoří o 1000 až 1500 účastnících, což se zdá být pravdě podobné. (Někteří „zasvěcenci" to však vědí naprosto přesně – bylo to 980 lidí). Je to snad poprvé, kdy média referují o počtu demonstrujících střízlivě a bez jinak obligátních dehonestujících dodatků; dokonce i dříve povinné vysvětlení, že šlo jen o demonstraci „několika stovek komunistů" si pro tentokrát média odpustila. Možná se blýská na lepší časy, možná se jenom neodvážili, protože rudý prapor tam opravdu nebyl ani jeden.

Demonstrace měla spád, projevy byly poměrně krátké, jasné a úderné. Nic na tom nezměnil ani fakt, že americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, na jejíž počest se demonstrace konala, nakonec do Prahy vůbec nepřijela. Prý nemá čas. Tedy má, ale jen půl dne, a to je zřejmě příliš krátká doba na to, aby stihla vyvenčit českého pudlíka a naškrábat podpis na lejstro.

Celá demonstrace se nesla v duchu ještě není rozhodnuto, ještě můžeme zvítězit. Když se nedáme, když nepolevíme, tak to dokážeme. Nejsme sami a na rozdíl o našich protivníků máme argumenty.

Co na demonstraci zaznělo? Jan Tamáš, který se dokázal ovládnout a nepřihříval si tentokrát svoji humanistickou polívčičku, připomněl proč se demonstrace koná a informoval o tom, že pod peticí Iniciativy je již téměř 100 000 podpisů.

Po něm vystoupil starosta Trokavce Jan Neoral, který sice nebyl tak přesvědčivý, jako bývá jindy, nicméně na faktické stránce jeho projevu to nic nezměnilo. Neoral mimo jiné připomněl odpověď Alexandra Vondry (ODS) na námitku, že 70% občanů ČR s radarem nesouhlasí: „No a co? My si stejně děláme, co chceme." (citováno volně, autor nemá k dispozici záznam).

Poté vystoupil Lubomír Zaorálek (ČSSD), který předvedl vskutku prvotřídní rétorické vystoupení, v jehož rámci pobavil publikum tragikomickými citacemi z projevu Mirka Topolánka na konferenci Protiraketová obrana po bukurešťském summitu NATO: evropské a americké perspektivy (k tomu více později), a naléval optimismu do žil silnými prohlášeními, že radar tu nebude, že ČSSD tomu zabrání.

Nadšení ze Zaorálkova vystoupení poněkud zchladila předsedkyně zahraničního výboru Sněmovny Kateřina Konečná (KSČM), která připomněla, jak probíhalo hlasování o vyslání prostějovských průzkumníků do Afghánistánu, které sice napoprvé neprošlo, ale napodruhé již ano, protože ČSSD se rázem rozpomněla na svoji internacionální povinnost, během dvou minut zcela změnila názor a dodala hlasy, které vládě chyběly. Jinak se samozřejmě i Konečná dušovala, že radar tady nebude.

Dále vystoupili zástupci Strany zelených za Prahu Arne Novák a Anna Voňavková, kteří se snažili demonstranty přesvědčit, že Zelení jsou proti radaru a že radar nebude, protože nejsou všichni Bursík. Snaha chvályhodná, lež marná. Nikdo jim nevěřil a za pokřiku „Bursík ven!" byli víceméně vypískáni.

Závěr demonstrace patřil známému sociologovi a odpůrci radaru Janu Kellerovi, který se ovšem neúčastnil osobně, ale pouze prostřednictvím dopisu, který byl na demonstraci přečten. Demonstrující se tak podruhé ten den dobře pobavili, tentokrát již bez hořké pachuti, která doprovázela citáty z projevu Mirka Topolánka. Keller se rozhodl čelit hlouposti humorem a s nemilosrdnou prostořekostí si to na dálku vyříkal s celou naší věrchuškou.

Po samotné demonstraci pak následoval ještě pochod před úřad vlády, kterého jsem se však již neúčastnil, považuje to za zbytečné vzhledem k tomu, že jak jsem očekával, byl by premiér stejně zalezlý, jak už to tak to mají skety ve zvyku.

Pokud jsem si dobře všiml, tak se demonstrace ještě z uctivé vzdálenosti zábradlí u Národního muzea zúčastnili proradaroví aktivisté, takzvaní radaráčci, jež na zábradlí vyvěsili svůj vlastní transparent, který však záhy zmizel, podle všeho za asistence policie. Radaráčci poté vyslali do boje motorizovanou jednotku, která kroužila s transparentem instalovaným na dodávce kolem demonstrace. Bůh suď, co tím sledovali, jestli chtěli jen provokovat, nebo tím chtěli říct: „Jsme stále zde a vůbec nám nevadí, že nemáme argumenty."

A co že vlastně bylo na projevu Mirka Topolánka tak zábavného, že jsme se museli smát, když z něj Zaorálek citoval? Jako červená nit se celým projevem táhne svoboda a bezpečnost. Bezpečnost je, když se nás bojí, a svoboda je, když je po našem a odpor je umlčen. Ale posuďte sami: „A svoboda je také tím, co na nás nenávidí naši nepřátelé. Ať už jimi byli generální tajemníci komunistických stran či nyní Usámové bin Ládinové. Svoboda je základním lanem, které spojuje země NATO na obou stranách Atlantiku. Hlavně proto jsme potřebovali americký systém protiraketové obrany. (…) Ostatně právě tato vazba byla a je trnem v oku těch, kteří útočili a útočí proti stavbě radaru. Ten je sám o sobě malým zařízením, podobným těm, která stojí v řadě zemí NATO včetně Česka. Jenomže tentokrát nejde o radar italský, ale americký. Proto tolik uměle rozbouřených vášní. O tom, že jsou umělé, nebo spíše umně a zpravodajsky podporované, svědčí nejen informace tajných služeb, které nelze zveřejnit, ale už sám fakt, že přes ohromnou propagandu a naprosto neúměrný prostor, který získávají aktivisté ve sdělovacích prostředcích, se nepodařilo vyvolat ani jeden jediný spontánní protest. Stále jde o pár stejných tváří a velmi malé demonstrace, o stále stejné naučené věty. (…) Bylo a je důležité tyto útoky přestát. Právě proto, že nemířily na jeden radar, na jedno konkrétní obranné zařízení, ale k samé podstatě, na které stojí NATO a celá naše civilizace. (…) Znamenalo by to oslabit vůli k obraně svobody." Také máte ten pocit, že České republika, ve které žijete, není totožná s Českou republikou, ve které žije náš předseda vlády? To je newspeek, za který by se nemusel stydět ani sám Orwell. Začínám se obávat, že nařčení Mirka Topolánka z toho, že se rád nechává inspirovat nacismem, jsou víc než plané pomluvy.

Poslal a nafotil Tribun

Tuhle smlouvu neberem

Zítra 5. května v 17 hodin na Václavském náměstí bude demonstrace proti umístění amerického radaru na území České republiky. Je to pro občana jedna z mála příležitostí, jak může ukázat nesouhlas se stavbou protiraketové obrany u nás. Čím více se nás zúčastní, tím větší šance, že alespoň někteří poslanci si uvědomí, že zastupují občany a jejich názor a ne pouze své krátkodobé mocenské či hospodářské cíle. Důsledky jejich rozhodnutí totiž ponese celá země a ne stranické sekretariáty, které za pár let už nemusí existovat.

Trochu zábavně působí nepřítomnost šéfky americké diplomacie Condoleezzy Riceové, která měla nyní v Praze smlouvu podepisovat. Ukazuje to, jak vážně otázku umístění prvků protiraketové obrany ve Střední Evropě bere náš americký spojenec a jak si nás váží. Vazalská vláda udělala co měla a teď ať laskavě čeká.

Tři dny nemocenské

Ústavní soud dnes zrušil část zákona z Topolánkova geniálního batohu, podle kterého se první tři dny nemoci nevyplácela nemocenská. Není nijak překvapující, že s tím ODS příliš nesouhlasí (alespoň zaplaťbůh respektuje), ale měla by se vyvarovat plivání na soudce, kteří jsou prý podle pana Nečase zpolitizováni. Titíž soudci totiž dříve vydávali rozhodnutí, se kterými občanští demokraté souhlasili. Pokud jsou tak strašně neobjektivní a možná i pracují na politickou objednávku, tak jak máme chápat jejich předchozí verdikty? Chce snad pan Nečas ve skutečnosti naznačit, že Ústavní soud vlastně nepotřebujeme, protože na Jánském vršku vědí vše nejlépe a soudci mají rozhodovat podle například Dalíkových příkazů? Také velmi pokrytecky znějí výkřiky, co a jak mají v jiných evropských státech, protože ODS jednak často vychvaluje „vlastní české cesty“ a jednak, například v případě regulačních poplatků evropský zvyk „nenakládat poplatky na děti“ radostně ignoruje.

Zrušení části zákona je krokem v dobrém směru. Nejde jen o to, že „zaměstnanci jsou nuceni platit za první tři dny nemoci, zatímco jejich povinnost platit pojistné zůstala nedotčena," ale možná jde i o náznak, že by občané neměli být neustále trestáni za neschopnost státu. Je to podobný případ jako v případě regulačních poplatků - hlavním argumentem jejich zastánců je to, že se omezuje údajné plýtvání jedinců ukládáním pokuty všem občanům. Vládní představitelé se mohou tisíckrát ohánět tím, že se ušetřilo tolik a tolik peněz, tím nemohou zamaskovat svou neschopnost nastavit zákony a kontroly tak kvalitně, aby postihovaly skutečné viníky. Pokud někdo neoprávněně čerpá nemocenskou, ať za to tvrdě zaplatí.

Je mnoho možností analýz, vedoucích ke zjištění, jak často kdo využívá nemocenskou, a pokud se u někoho zjistí, že záhadně onemocní vždy jen na pár dnů, je jistě možnost upravit nějaký zákon, podle kterého by takový simulant byl nucen předstoupit před nezávislého lékaře, který by prozkoumal jeho skutečný zdravotní stav. Stejně tak by takovéhoto „nemocného“ mohl lékař nebo kontrolor opakovaně namátkově „navštěvovat“. Ony údajně zbytečné nemocenské vystavuje vždy konkrétní lékař, pokud by se analýzou údajů zjistilo, že je vystavuje neoprávněně, tak by legislativa měla mít možnost ho rychle a hlavně velmi tvrdě potrestat. Při dostatečné medializaci takových případů by si poté lékaři dávali větší pozor a ono možné plýtvání by se díky tomu omezilo. Nějaké podobné metody by se daly použít i například u regulačních poplatků. Finanční přínos jistě by nebyl tak veliký, jako když se plošně pokutují všichni občané, ale šetřit na úkor zdraví populace je nepřijatelné. Zvláště když přecházené nemoci se v budoucnu mohou projevit mnohem závažnějšími komplikacemi, které pak budou v budoucnu celý zdravotnický systém stát mnohem více. Ale je možné, že něco takového ODS nijak zvlášť netrápí. Kdyby se splnily nejčernější představy ohledně jejich skutečných budoucích záměrů, tak by další a další penízky přitékaly za placené služby do kapes s ODS sympatizujících majitelů nemocnic a pojišťoven.