A začneme šetřit

jak nám doporučuje náš vyznamenaný ministr financí. Jen mi chybí vysvětlení, proč tak zarputile prosazoval (a s pomocí zmasírovaných přeběhlíků prosadil) rozpočet na rok 2009 s výhledem hospodářského růstu 4,8 %, když v té době už bouchala krize na dveře!
To, že ČSSD takový rozpočet odmítala, je bezesporu plusem v její prospěch.

Co je to státní rozpočet?
Státní rozpočet je bilance, která stanovuje předpokládané příjmy a výdaje státu na jednoroční období. Výsledkem je peněžní fond, který je tvořen příjmy a z něhož se financují výdaje státu.
Příjmy jsou běžné (opakované) a jednorázové (prodej majetku státu). Zrovna tak jsou výdaje opakující se a povinné (mandatorní) a jednorázové (investiční v daném období). Dále do rozpočtu patří splácení státních půjček. Pokud se při tvorbě státního rozpočtu předpokládá schodek, musí být řešeno i jeho zafinancování (návratné půjčky od českých či mezinárodních bank).
Jednou ze zásad tvorby státního rozpočtu je i zásada reálnosti a pravdivosti. Domnívám se, že tato zásada byla při loňské tvorbě letošního rozpočtu hrubě politickým rozhodnutím porušena.
Pokud se totiž tvrdošíjně prosazovalo, že HDP bude růst o 4,8 %, došlo k výraznému zkreslení příjmové stránky rozpočtu do nereálných nadměrných hodnot. Pokud byly k tak nereálně definovaným příjmům postaveny obdobné výdaje, tak aby vznikl schodek jen 38 mld. Kč, je letošní rozpočet absolutně mimo jakoukoliv realitu.
Přitom už při schvalování vláda pohodově prohlašovala, že očekává, že skutečný rozpočet musí být jiný, ale protože se prý dá jen těžko odhadnout jaký, tak prostě budeme čekat. Hned v novém roce začala být veřejnost oťukávána – nejdříve, že schodek bude maximálně 80 miliard (na to reagovalo ČSSD odhadem schodku na nejméně 130 miliard Kč), pak se i vláda přiklonila k tomuto číslu, ovšem dnes už někteří ekonomové hovoří o schodku až 200 miliard Kč!
A zaplať Pánbůh, že parlamentem neprošel návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, to by ten schodek ještě dále narostl.
Dnes se tedy manipuluje s odhady schodku, ale mlčí se o loňské nesmyslné tvorbě tohoto rozpočtu. Ministr Kalousek operoval tehdy hlavně prohlášeními, že v turbulentní době „neví, čeho se při tvorbě držet“. Pokud se zamyslíme nad výše definovanými pojmy rozpočtových příjmů a výdajů, je zřejmé, že už tehdy bylo možno bez zaváhání počítat s mnohem nižšími příjmy, protože i staré Blažkové bylo jasné, že letos žádný růst produkce o 4,8 % nebude (ale vzpomeňme si, že Topolánek, Kalousek a dokonce i guvernér ČNB ještě na podzim hovořili o tom, že finanční krize se Česka nedotkne, zamlčeli ovšem přitom, že světová recese se státu s otevřeným proexportním hospodářstvím dotkne velice značně).
Máme tedy rozpočet s nereálnou příjmovou stránkou a udržení výdajů (které možná nemusely být tak vysoké) půjde na vrub schodku. A schodek to je přece zadlužení do budoucna; kde jsou tedy nyní ty řeči o tom, jak ČSSD zadlužuje budoucí generace, což ODS nedovolí?

Pro rozhodování v podzimních předčasných volbách bude účelné se zamyslet nad principy, které strany pro ekonomiku státu volí.
Pravicoví ekonomové kritizovali vlády ČSSD, že v době rozmachu pracují se schodkovými rozpočty.
Levicoví ekonomové nyní kritizují vládu ODS, že pracuje od samého počátku s nereálným mocensky prosazeným rozpočtem (lze si připomenout parlamentní diskusi při jeho schvalování, kritizován byl silně, ale jeho obhajováním a zdůvodňováním se vláda příliš neobtěžovala, své hlasy měla jisté).

K zodpovězení pro rozhodování občanů ve volbách by dnes bylo žádoucí:
a)prezentovat, jaký dopad dnes mají proinvestované schodky za vlád ČSSD – kladný nebo záporný?
Byli bychom na tom lépe nebo hůře? Jak se proinvestované prostředky vrací?
b)prezentovat, jak by se dnes hospodařilo, kdyby letošní rozpočet byl vloni postaven na reálném sníženém odhadu příjmů, kdyby tedy plánované výdaje byly od samého počátku osekány.
Dnes jsou totiž tyto výdaje zaplánovány a počítá se s nimi. Kdyby se byl rozpočet postavil na reálném odhadu příjmů, musela by dnes ministerstva hospodařit velmi úsporně a nemuselo by se hovořit o obrovském nárůstu schodku (asi bychom se obešli bez transportérů Pandur a podobně). To se možná mohlo zajistit i zvýšením částky na vládní rozpočtovou rezervu na úkor jmenovitě určených výdajů.

Pro rozhodnutí voleb by tedy neměly stačit stále nám v novinách podstrkované sympatie či nesympatie k jednotlivým politikům, ale dobře udělaná volební kampaň, zaměřená na ekonomiku.

Napsal Onlooker

Mýty o šrotovném

Již nějaký čas šrotovné vzbuzuje větší zájem médií a veřejnosti. Díky tomu, že návrh spolu s mnoha dalšími je z dílny sociálních demokratů, kteří přeci nikdy žádné návrhy či program nemají, zákonitě musela přijít tvrdá mediální masáž. A jejím výsledkem je vzik a opakování několika falešných mýtů.

Šrotovné je údajně nízké a proto ho nikdo nevyužije a nemá smysl. Samozřejmě, člověk není věštcem a nemůže říci přesně kolik lidí si pořídí nový automobil výměnou za starý. Ale pokud se rozhlédneme po jiných zemích, kde takovýto příspěvek funguje a i v podobné či dokonce nižší výši, tak je jasné, že část populace ho opravdu využívá a je proto téměř jisté, že stejné to bude i u nás.

Šrotovné je nějaká další dávka, která zruinuje náš nebohý rozpočet (občas se paradoxně objevuje souběžně s prvním mýtem i když ho vlastně vylučuje). Toto absurdní tvrzení je velmi oblíbené, i když vyvrátit ho dokáže i dítě ze základní školy po probrání první hodiny procent v matematice. Šrotovné ve všech navrhovaných plánech se pohybuje kolem tisíce eur neboli dvaceti pěti až třiceti tisíci korun. Nyní se stačí jen podívat, jaké jsou nejnižší ceny nových aut a jaká se platí daň a je naprosto jasné, že tento argument je zcela pomýlený. Jak potvrzuje i příklad ze Slovenska, kterému se ale samozřejmě příliš prostoru v novinách nedalo, výdaje jsou nižší než příjmy z daní a správních poplatků. A to Slovensko mělo šrotovné dokonce průměrně o něco vyšší než navrhované u nás. Navíc těžko lze přesně vyčíslit další příjmy do rozpočtu (a nebo alespoň omezení státních výdajů), ale není toho málo. Jen pro příklad, firmy vyrábějící auta a součástky i dealeři aut budou mít díky vyšší poptávce také vyšší zisk, no a ten je samozřejmě zdaněn. Tyto společnosti zaměstnávají pracovníky, kteří platí daně, odvádí sociální a zdravotní pojištění a v případě problémů, omezení výroby nebo dokonce krachu by jejich zaměstnanci nejenže by nic neodváděli, ale přeci by velká část z nich přešla pod ochranná křídla státního rozpočtu a jejich omezené příjmy by ovlivnily další osoby, které jim prodávají zboží a služby.

Oblíbené je také tvrzení, že šrotovné podpoří jen cizí automobilky a náš průmysl z toho nic mít nebude. Jak jinak i zde jde o omyl a to ze dvou důvodů. Nejoblíbenějším autem zůstává přeci stále Škoda a ta zvláště díky tomu, že se do požadované cenové kategorie pro využití šrotovného vejde, tak rozhodně bude mít svůj podíl na tržbách. Ale přeci automobilový průmysl nejsou jen montovny hotových dílů, je to i výroba různých komponentů a samozřejmě je navázána i výroba surovin pro ony komponenty. A tady již bude asi velmi málo značek automobilů na světě, které by neměly v sobě něco, co pochází z České republiky.

Nejracionálněji zní mýtus o odložení problémů do budoucna, neboť prý si všichni ponakupují auta nyní a za rok již nikdo auto nebude chtít. Ve skutečnosti to také tak úplně není. Šrotovné budou moci využít pouze ti, kteří odevzdají auto starší deseti let. A to jsou lidé, kteří v minulosti náš automobilový průmysl stejně podporovali jen minimálně a případné nákupy řešili pouze přes ojetiny. Co konec konců potvrzují všechny dřívější statistiky ohledně dovozů ojetých aut.

Co je smutné, že celá diskuse se koncentrovala pouze na dílčích čistě ekonomických aspektech. Proti pozitivnímu bezpečnostnímu a ekologickému dopadu obnovy automobilového parku snad nikdo seriózně nevystupoval. Tam totiž opravdu asi nelze nic, co zní přinejmenším trochu vážně, namítnout a to je při tom na celé zásadě šrotovného a i naší budoucnosti nejdůležitější.