Afghánské hrátky

U nás je vše jednoduché, kdo se nepodřídí mainstreamu, tak je automaticky vyděděnec. A názor občanů je v takovéto chvíli, pokud nepřikývne mocným, naprosto nezajímavý. Krásně to bylo vidět v případě radaru. Jedna politická klika ve Spojených státech měla nějakou vizi. U nás to bylo automaticky převzato, a stalo se to i naší mediální národní vizí. Nesouhlasila s tím většina obyvatel, ale to PR producenty nijak nezajímalo. Kdo byl proti, tak automaticky získal štítek komouše, rusofila, důchodce a zbabělce. Cejch byl buď hromadný nebo podle situace v nějaké kombinaci. Později sice nový americký prezident změnil program obrany své země, jak i mnoho odpůrců jeho předchůdce předvídalo, ale místo nějakého ospravedlnění vše skončilo na deklaracích "americký prezident ví hůř o potřebách Ameriky než český Franta" nebo stejně za to můžou komouši.

Nyní ačkoli Bakalův volební blok získal většinu v Poslanecké sněmovně, tak dokud se situace na americké scéně nezmění, tak technologicky neúspěšný ale teritoriálně zajímavý projekt nemá šanci, a to ani v situaci, kdyby modrásků v parlamentu bylo stopadesát. O tomhle rozhoduje páníček a ne záhadně pronajatý Jánský vršek. V rámci nějakého většího vojenského projektu nám proto zůstává jen Afghánistán.

A tady přichází jeden zajímavý paradox. Tam musíme být, je to náš závazek a o tom se nediskutuje. Kdo případně navrhne nějakou redukci, či nedejbože požadavek na dlouhodobější koncepci, tak je automaticky rusofil, teroristofil a nenávidí naše spojence. Celý příšerný průšvih pro naše novináře je v tom, že naši bývalí svazáci a komunisti přebarvení na pravo a modro nebo jejich intelektuální potomci neexistují v nějakém vákuu.

Díky prezidentské kampani u našich severních sousedů najednou vyplul na povrch i problém angažmá v historicky neřešitelném regionu opiových hor. Redukce, vycouvání, termín ukončení mise či alespoň naprosto jasná definice jejich působení v regionu, to jsou hlavní hesla, která nikdo nezpochybňuje. V zemi, která je u nás často vnímána jako trojský osel Spojených států ve střední Evropě nikdo nevyskakuje s hysterickými výkřiky jako že za Varšavu se bojuje u Kábulu, a že pro budoucnost jejich dětí všichni musí držet hubu. Chtějí konkrétně vědět proč, kdy a jak, zvláště když jejich žoldáci zas a znova byli i v posledních dnech navzdory propagandě počastováni kulkami místo šeříkových či makových květů, a co víc, tyto otázky kladou nejenom momentálně zaangažovaní politici, ale i novináři ze všech médií.

Rozhlédněme se ale na našem písečku. Jak vypadá i dnes naše diskuse na téma jediného zahraničního agresivního angažmá (či pohled na výše popsanou minulost) ? Stále musíš být jen pro, jinak jsi komouš, terorista nebo idiot, případně vše dohromady. Co kdyby takhle nový virtuální program vlády navrhoval zdesetinásobení našeho kontingentu. John by to mohl podpořit, novinářsky by to bylo trendy a voliči jsou stejně idioti.

p.s. I nová vláda v Británii si klade stejné otázky jako rusofilní, antiameričtí a vůbec bolševičtí Poláci. Rok 2015, trochu dříve, trochu později, ale má to vlastně vůbec smysl ? A to jsou dokonce spojenci našich modráků v EU parlamentu. Že by naše modrá strana seděla v komunistickém proruském spolku ?