Bezcharakterní Klaus

Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu a ta během nejbližších měsíců vstoupí v platnost. Zastánci další integrace mohou být spokojeni, ale kdo se dnes neraduje, jsou jistě její odpůrci. A rozhodně, pokud jsou důslední, by měli ostře vystartovat po prezidentovi. Důvody jsou pro to dva.

Václav Klaus podmínil svůj podpis vyjednáním jakési výjimky, která by znemožnila prý hrozící prolomení Benešových dekretů. Přinejmenším to bylo jeho oficiální stanovisko. Vláda našla řešení, za pár let přestane platit listina práv a svobod a to našemu prezidentovi stačilo. Jenže to znamená, že od začátku hra na nepříliš skrývanou protiněmeckou žilku byla pouhou záminkou. Jestli skutečně riziko prolomení dekretů hrozilo, tak hned po vstoupení Lisabonské smlouvy se miliony Němců vrhnou na vysidlování našich občanů. A co stihnou do přibližně tří let, to bude jejich, alespoň podle logiky původní námitky Václava Klause.

Druhým důvodem je prezidentovo vysvětlení, které představil po podpisu. Kdyby se omezil na konstatování faktu, či jen obecně prohlásil, že s verdiktem nesouhlasí, tak by to problém nebyl. Ale on si nemohl odpustit přihřívání své polívčičky a zanaříkal, jak to ztrácíme suverenitu. Pokud je o něčem takovém opravdu přesvědčen, tak v žádném případě neměl podepisovat, tím prokázal jen svoji bezcharakternost. Možnosti, které by mu zachovaly tvář, měl dvě. První by byla samozřejmě abdikace. Druhou by bylo pokračování v aktuálních obstrukcích. Další prosazení ústavního zákona by vůbec nebylo jisté, stejně jako následné posouzení takového postupu Ústavním soudem - pokud by soud byl důsledný, tak by podobně jako v případě voleb neměnil pravidla uprostřed hry. Možná více průchozí by byla nějaká ústavní stížnost na jeho chování, či proces o vlastizradu, ale u obou výsledek by stále nebyl jistý a odpůrci by získali více času, třeba by to stačilo do britských voleb a pravděpodobného referenda. Václav Klaus se ale rozhodl sedět na dvou židlích, jedné velkého zodpovědného státníka, který nechce vnášet chaos a druhé velkého obránce naší suverenity. A takové sezení nikdy není pohodlné ani smysluplné.