Kdyz dva delaji totez, pry to neni totez

Když čestný předseda ODS několik dní před volbami hrozí, že pokud vybereme sociální demokracii, tak se vracíme ke komunismu, vše je v pořádku. Stejně rozumné a racionální je i strašení Mirka Topolánka toutéž komunistickou hrozbou a případným nástupem nové Národní Fronty. Pokud ale Jiří Paroubek ve svém povolebním projevu říká, že volební výsledek dosažený za pomoci policejní manipulace, je pro demokracii ranou srovnatelnou s rokem 1948, hned je oheň na střeše.

Když Martin Bursík říká, že nebude zvedat telefony představitelům sociální demokracie, tak máme do činění s žertovným chováním velmi konstruktivního politika. Pokud ale totéž směrem k ODS učiní Jiří Paroubek, tak tu máme nekonstruktivního buldozera odmítajícího důležitá jednání.

Když klub ČSSD se domluví na odevzdání v sekretariátu hlasovacích lístků, tak tu máme útok na demokracii a svobodu vykonávání poslaneckého mandátu. Pokud ale poslanci ODS (a později pod nátlakem silnějšího partnera i poslanci lidovců a zelených) chodí hlasovat v párech a vzájemně se kontrolují, jestli hlasují správně, tak jde o normální parlamentní procedury. Obranou demokracie a svobodným vykonáváním poslaneckého mandátu je i podpis lidovců pod závazkem, že nebudou podporovat jakoukoliv vládu opírající se o hlasy komunistů.

Když Mirek Topolánek prohlašuje, že chce podporu pro trojkoaliční projekt a později menšinovou vládu od nějakého sociálnědemokratického poslance, tak se jedná o hledání rozumného a čestného politika, který chce stabilní vládu. Pokud de facto totéž řekne Jiří Paroubek, tak se ihned mluví o nějakém bezcharakterním a možná i zkorumpovaném zrádci volebního programu své strany.

Když ODS kritizuje Sobotku za zahrnování příjmů z budoucí privatizace do rozpočtu či přilévání peněz do dopravního fondu, tak jde o špatný návrh připravený v rozporu s pravidly. Pokud totéž o pár týdnů později učiní vláda ODS, tak je to najednou přijatelný způsob potvrzený praxí minulých let.

Když Martin Bursík zakazuje členům Strany Zelených účast na ekologických debatách, tak jde o konstruktivní a správné nezatahování politiků do aktivit ČSSD. Pokud ale Jiří Paroubek odmítá účast ČSSD na Tlustého expertním týmu, tak se mluví o škození zájmům státu a agresivní politice.

Když Jiří Paroubek kritizuje některé novináře za tendenční články či jim vyčítá výrazně promodrou orientaci, tak velká část tisku křičí o omezování svobody slova. Když Vlastimil Tlustý kritizuje neodvysílanou reportáž, tak nikdo z modrých médií ani nepípne.

Když vláda ČSSD prováděla po volbách personální změny, tak jsme měli do činění s nemravnými personálními kroky. Když ODS bez mandátu začala se svou „nocí dlouhých nožů“ a objevují se náznaky, že i v demisi po porážce v parlamentu v ní bude pokračovat, tak jde o správnou výměnu starých kádrů a hledání kvalitních spolupracovníků, které je samozřejmé pro každou rozumnou vládu.

Takovýchto příkladů za poslední měsíce můžeme najít ještě mnoho. Jasně ukazují, že mluvení o výrazně stranickém přístupu velké části, prý objektivních, novinářů k aktuálním událostem není jen nějakým Paroubkovým výmyslem, ale smutnou realitou.