Ďábel Paroubek

Na idnes.cz vyšel článek o další, tentokrát líbací, akci proti expremiérovi Paroubkovi. V článku je přirovnáván více méně k biblickému ďáblovi. Opět se mi dere na mysl otázka, proč je demokraticky zvolený předseda demokratické strany považován částí populace za nepřítele státu. Nepatřím k jeho obdivovatelům, neboť vidím jeho populistické a účelové kroky, které né vždy korespondují s tím, co si představuji pod sociálnědemokratickou ideologií. Nicméně uznávám, že svůj účel splnily a Paroubek dovedl stranu k volebnímu úspěchu. Ale to nejspíše nebude ten důvod.

Mám v živé paměti nechutné veletoče okolo Czechteku, kdy zcela nesmyslně byli zbiti mladí lidé a ministr Bublan a premiér Paroubek se postavili za policii. Teprve když vřejné mínění odsoudilo toto nesmyslné a možná i nezákonné násilí, snažil se Paroubek uhladit vše tvrzením, že nevěděl o co jde. Toto je krásný obraz člověka, který se snaží získávat popularitu seč to jde.

Velmi jsem byl znechucen, když si premiér Paroubek pozval do své vlády pány Ratha a Jandáka. Pana Ratha považuji za vulgárního rozmazleného a namyšleného fracka, nebo se tak alespoň projevuje. Pana Jandáka jsem vždy považoval za né příliš chytrého a příjemného tlučhubu, myslícího si o své důležitosti vyplývající z jeho bývalého povolání. Navíc jeho cesty napříč politickým spektrem také nedávaly záruku kvalitního politika. Jaké však bylo mé překvapení, když ministr Rath dokázal zamávat s generální ředitelkou VZP, zatl tipec farmaceutickým firmám a akcím pana Julínka, když jako první přišel s jasnou koncepcí reformy zdravotnictví a když měl podporu nemocničních lékařů. Když naštval lékárníky a velké soukromé ordinace, tedy místa, kde odtéká nejvíce peněz ze zdravotnictví atd. atd. atd. Jaké bylo překvapení, když památkáři hovořili o tom, že před ministrem Jandákem se s nimi nikdo nebavil o ochraně kulturních památek. Kdy jsem doslova slyšel větu, že o těch pánech, co byli před ministrem Jandákem nemá smysl ani hovořit. Nezměnilo to nějak výrazně můj názor na tyto pány. Jen jsem si jej musel doplnit tím, že nejspíš se snaží dělat svoji práci opravdu dobře a alespoň částečně se jim to daří.

Pokud rozdělím pohled na pana Paroubka, tak jsem jej vnímal dvakrát. Jako člověka před volbami, kdy můj názor byl, že ČSSD se jej má snažit zbavit. Po volbách se ale ukázalo, že jako politik, bez ohledu k politické příslušnosti, je opravdu schopný. Tvrdé a účelové jednání zatím přináší ČSSD maximum možného, což se o krocích pana Topolánka z konkurenční ODS rozhodně říct nedá. Předpokládám, že pokud by byl pan Paroubek předsedou ODS, tak ta již čtvrt roku vládne a má důvěru parlamentu.

Proč vidí někteří příznivci pravice v panu Paroubkovi "ďábla" je tedy zřejmé. Je to pragmarický politik, jakého by si přála každá strana, zejména pak konzervativci. Zcela nepokrytě vystupuje jako představitel levice, přez marné pokusy KSČM tvářit se, že za ně nemůže mluvit, neboť je mu zcela jasné, že KSČM musí, pokud nechce ztratit svoje voliče ještě více, podporovat jeho nesmiřitelný útok na trojkoalici a vládu pana Topolánka. KSČM se ocitla v situaci, kdy ji vlastně představitel konkurenční strany diktuje další kroky napříště a ani k tomu nepotřebuje jakoukoliv dohodu nebo jejich souhlas. Tato situace bude přetrvávat do doby, než nějaká vláda získá důvěru parlamentu. A pokud bude vládu sestavovat pan Paroubek, musí ji KSČM podpořit, byť by to nebylo některým její představitelům milé. KSČM je v pasti vlastního radikalizmu a Paroubek to dobře ví a nepokrytě to využívá.

Tak tedy Paroubek se stal pro některé příznivce pravice a ODS zvlášť personifikací politického nepřítele, tedy celé levice. Proto můžete nalézt na internetu spoustu stránek, které se snaží většinou hlavně zesměšnit Paroubka, nebo jeho bývalé ministry. S racionální argumentací je to již horší. Popravdě, Kubiceho zpráva do jisté míry posunula dohady o různých aférách již do polohy vyšetřování, které zatím nepřinesly žádný výsledek a momentálně se jeví závažnějšími přestupky pana Topolánka, než údajná pedofilie pana Paroubka.

Část voličů pravice si tedy konečně našla svého nepřítele, proti kterému je třeba mobilizovat (někdejší heslo ODS), proti kterému je třeba pořádat demonstrace za odstoupení (v době, kdy podával demisi) a proti kterému je třeba se líbat. Nejčastejší argumenty proti panu Paroubkovi jsou jeho emoční povolební projev, kde zjevně přestřelil, jeho postava a vzezření jeho ženy. Osobně mi to přijde dost málo. Ale chápu že někdo potřebuje mít svého nepřítele, do kterého se dá hrdině kopat. Zvlášť když za to nic nehrozí. A navíc, není nám na společných demonstracích při líbání tak krásně ;-)

Sampis

Text původně vyšel na blogu Odvrácený Svět