Tajemství globalizace

Na výšce máme předmět management. Náplní je mezilidská komunikace a vedení druhých. Ve cvičeních máme za úkol vymýšlet činnosti, kterými bychom dokázali druhé zabavit a musíme průběh činnosti zvládnout uřídit. Je jasné, že o tom nepíši proto, abych vám vykládal veselé školní historky, nebo abyste viděli, že si na vysoké hrajeme jako ve školce. Důvodem je to, že na poslední hodinu připravili spolužáci hru inspirovanou mezinárodním obchodem.

Cílem bylo vyrobit z papírů co nejvíce výrobků symbolizovaných tvary kruh, obdélník, kříž, trojúhelník… Čím složitější tvar, tím se za něj utržilo více peněz. Byli jsme rozlosováni do 3 skupin – Ghana, Brazílie a Francie. Ghana a Brazílie jako rozvojové země obdržely materiál – symbolizovaný papíry. Většinou bílé a pár oranžových (to, že oranžové mají vyšší cenu, ale věděli pouze ti, kdo je neobdrželi). Francie dostala jeden list bílého papíru ale za to měla veškeré tužky, pravítka, kružítka i nůžky (všeho po cca 2 kusech.)

Hra začala. Brazilci a Ghanci zjistili, že navzájem nemají s čím obchodovat, neboť obě země mají pouze suroviny. Obě skupiny tedy začaly měnit suroviny za technologie s Francií. Protože Francouzi byli technologicky dostatečně vybavení, hned jak koupili první suroviny, začali ve velkém vyrábět. Druhé dvě skupiny neustále trpěly akutním nedostatkem technologií a jejich produkce tak byla nahodilá a pomalá.

V půlce hry se Brazilcům povedlo kompletně vybavit technologiemi. V tu chvíli však ze štosů bílých listů, kterými disponovali na začátku, zbyly jen čtyři a ze 3 oranžových papírů jen 1 (aniž by se stále dozvěděli, že mají oranžové výrobky 4x vyšší cenu!). Výrobu však teď spustili naplno. Ale ouha. Když přišli prodávat své výrobky, tak zjistili, že Francie už zaplavila trh svými výrobky, a jejich cena tak klesla na 1/8 ceny původní!

Ghana si část svého nerostného bohatství udržela. Ovšem se jí nepovedlo sehnat veškerou potřebnou výrobní technologii. Takže ke konci nevyráběla nic. U Ghanců se začala projevovat zvýšená agresivita. Zvyšovali hlas, nadávali Francouzům a dokonce se snažili organizátory přesvědčit, že jim ostatní skupiny ukradly technologie.

Na konci hry byla jedna skupina spokojena a další dvě byli velice nespokojeny. Francie všechny mohutně přejela, její zisk několikanásobně převyšoval sumu zisků zbývajících dvou skupin. Přesto odmítali Francouzi připustit, že hra byla již od začátku nespravedlivá, naopak byli přesvědčeni, že všichni měli stejné šance.

Ano, byla to jen hra a velice nedokonalá simulace skutečnosti. Přesto mě nadchlo, jak se i tak povedlo v jejím průběhu vyvolat události ale i emoce, které odrážejí skutečný stav věcí. A i mně to pomohlo řadu věcí pochopit. Samozřejmě číst popis není to samé, jako to hrát. K tomu byste potřebovali sestavit alespoň 3 skupiny po 3 lidech, aby to mělo ten správný efekt. Nicméně do hry vás trochu přece jen vtáhnu. Závěr a vypíchnutí zajímavých souvislostí tentokrát nechám na vaše příspěvky v komentářích.

poslal Elf

Ohlodaný medvěd

Sociální demokraté procitli z dlouhého spánku a konečně navrhli zastavení hloupého zvyku porcování rozpočtového medvěda. Jsou tak druhou partají, která tento zvyk odsuzuje. Komunisté, ačkoliv na začátku návrh také podpořili, tak nakonec neodolali a několik pomníčků si z našich peněz asi postaví také. I když nechali si otevřená vrátka, že sice do medvěda si kousli, ale při hlasování mohou sousto vyplivnout. Přístup sociálních demokratů mírně poškozuje jejich poslanec, který sice plánovaně vyjel do Mongolska, ale čirou náhodou se proti obecným zvyklostem zapomněl nechat vypárovat a dnešní radostné grilování tím umožnil. Zkušenosti z české kotliny velí v budoucnu pro jistotu prozkoumat, jestli za onou ztrátou paměti nestál nějaký hezký osobní bonus nebo zajímavá dotace na Praze 10, která je volebním obvodem sklerotického sociálního demokrata.

Od lidovců se zamítnutí poslaneckých pomníčků čekat nedalo a asi nedá ani v budoucnu, i kdyby ministr Kalousek hřímal ve sněmovně proti zadlužování od rána do večera. Je to strana, jejíž existence se opírá o silné regiony a ty bez peněz by ztratily další důvod podporovat stranu na hranici volitelnosti. Sociálně citlivější křesťané by se asi přesunuli k sociálním demokratům a Kalouskovi technokrati by asi našli teplý domov u těch občanských. Proto vždy něčím jiným budou výstupy ministrů a politiků určené pouze pro veřejnost a něčím jiným bude skutečná politika strany křesťansko lidové.

ODS již před nějakým časem dala vědět, že podle ní na stavění pomníčků není nic špatného. Přece nevyhrává volby proto, aby se její poslanci omezovali. Argumentace občanských demokratů se de facto opírá na třech bodech. První je klasická omletá písnička o tom, že oškliví socani zadlužili zem, proto nemají co mluvit do toho když ji radostně zadlužuje ODS. Takové detaily, že předvolebního zatínání sekery do rozpočtu se radostně účastnili i modří poslanci či, že zadlužování je důsledkem otřesných vlád ODS v 90. letech, důležité nejsou. Druhý je ten, že je to natolik směšná částka z hlediska celého rozpočtu, že není důvod panikařit. To, že například pastelkovné, díky kterému se soudě podle projevů ODS hroutil náš rozpočet, bylo stejně nesystémové a částka na ně určená byla mnohonásobně menší asi vůbec nevadí. A třetí důvod je ten, že naši čestní a odvážní reformátoři nějak nejsou schopni tuto divnou praxi zlomit.

Osud medvěda teď záleží od přístupu zelených, jestli si jen tak neumyjí ruce a pro vyšší ideál například nezvednou ruku pro těch pár korun. Záleží od komunistů, jestli se nerozhodnou v úspěšné spolupráci s ODS a lidovci pokračovat. A samozřejmě záleží také od sociálních demokratů, jestli náhodou nevyjede více nevypárovaných poslanců na nečekané cesty. Zásadová pravice a pravý střed už ví, že před zásadami dá přednost hodování.

Lhaní nechme vládě a médiím

Na stránkách iniciativy Ne základnám jsem se dočetl, že na sobotní demonstraci na Václavském náměstí bylo téměř šest tisíc lidí. Protože sám jsem se této demonstrace zúčastnil, tak toto číslo v žádném případě nemohu potvrdit. Celé shromáždění jsem několikrát obešel, vystoupil jsem na schodiště k Národnímu muzeu a ještě jsem se pokusil spočítat demonstrující, kteří stáli na konci ve velmi volných hloučcích na malé ploše ještě pod ulicí Krakovskou (tam bylo necelých 120 lidí). Na prostoru od Krakovské k tribuně lidé zabírali asi pětkrát větší plochu (stáli z části i na silnici) a stáli asi třikrát hustěji (blíže tribuně jako při každé akci více). Pokud si to vše spočítám, tak mi vychází něco mezi 1500 až 2000 účastníky.

Pár set lidí rozptyl je možný, ale trojnásobné nafouknutí akce je pro mne podobně hloupé, jako její násilné zmenšování či marginalizování jejího významu. Navíc se může v budoucnu obrátit proti samotným organizátorům, protože ke všem informacím zveřejňovaným na jejich stránkách bude nutno přistupovat s naprosto stejnou nedůvěrou, jako je samozřejmostí při poslechu mediální klvaňovštiny. Odpůrci základny a zastánci referenda mají právo se mýlit, nestojí za nimi miliony korun a ohromný aparát schopný pečlivě prozkoumat každou informaci. Ale lhát a dělat hlupáky z vlastních příznivců (protože odpůrci to téměř jistě nečtou) nesmí.

Ať je tu Antiklaus

Odpůrcům současného prezidenta se občas vytýká, že hledají nějakého prázdného antiklause. Je přitom naprosto logické, že libovolný protikandidát nebude Klausem, a příznivci současného prezidenta mají pravdu, že volba, kdy by proti sobě stáli dva či tři Klausové, prostě možná není. Pravdu však nemají v tom, že hledači vhodného protikandidáta s tímto faktem vystačí: konkurent současného prezidenta by měl být vším tím, čím Klaus není a měl by na rozdíl od čestného předsedy reprezentovat nějaká pozitivní řešení a ne jen kritiku.

Příznivci Hradního pána neustále opakují, že Václav Klaus je důstojným prezidentem, který Něco reprezentuje. Bohužel, ať se dívám na jeho činy sebepečlivěji, reprezentování Něčeho tam zrovna vidět není. Zato je tam spousta pozérství, arogance a prázdné kritiky.

Nejdůležitější pro naši zem je nyní členství v Evropské unii. Nikdo samozřejmé není povinen EU milovat a ani všichni na ni nemůžeme mít stejný názor. Václav Klaus buď ze sebe, porovnávajíc ji k RVHP, dělá hlupáka, nebo touží po nějakém vysněné zóně volného obchodu. Prvním jen uráží další členy EU, a druhé je bez konkrétního návrhu, jak by to mělo vypadat, pouhou bezobsažnou frází.

Dokonce i často kritizovaní bratři Kaczynští v Polsku se chovali mnohem zodpovědněji. Když proti něčemu vystupovali, argumentovali možná zcestně, ale konkrétně, nevykřikovali jen volný trh uber alles, či že Brusel je plný byrokratů, nechápajících, že to my všemu rozumíme nejlíp. Zabývali se konkrétními návrhy, jež bylo v jejich silách projednat a případně pozměnit, hledali pro své vize spojence a dokonce i párkrát uspěli. A co se za dobu prezidentury prokládané málo vtipnými antiunijními bonmoty podařilo Václavu Klausovi? Vůbec nic. Nenavrhl ani jednu konkrétní změnu unijního pořádku k diskusi. Proto ani nemusel shánět jakoukoliv podporu pro svůj návrh, tedy přesněji řečeno, dělat skutečnou práci. Ono je jednodušší nadávat na zlý Brusel, sbírat body doma jako odvážný obránce národního zájmu a ve skutečnosti jen hladit vlastní přebujelé ego.

Podobně to vypadá i s jeho výstupy ve věci globálního oteplování: vynáší kontroverzní výroky, napíše knížečku, jezdí po světě, sám sebe pochválí, jak jiné politiky přesvědčil… a výsledek jeho práce roven jest nule. Nějak neslyšet byť jedinou významnou politickou osobnost řkoucí: Ha, Václav Klaus mi otevřel oči, už nejdu slepě špatnou cestou. Ani jeden politik neprohlásil, že nejdůležitější dnes je neomezený hospodářský růst a naše děti a vnuci nechť čerpají z diskontních mouder Václava Klause.

Naopak - politici ještě před pár lety k tématice globálního oteplování skeptičtí, jako například George Bush, se dnes tváří mnohem vstřícněji a sami ve vlastní zemi navrhují dlouhodobé plány na omezení energetické spotřeby, které ale pro Václava Klause jsou vzpomínkou na pětiletky. Tady se náš současný prezident ukazuje zcela mimo realitu. Vždyť plánuje každý rozumný člověk, každá firma pracuje s plány. Jen náš neoliberál za slovy plán či dlouhodobý výhled čenichá komunismus. Bushovy iniciativy jsou přitom o to zajímavější, že je dělá člověk, který už nebojuje o znovuzvolení a nějaká nově získaná popularita mu nic nepřinese. V některých případech jde i proti vůli části vlastní strany a s ní spojených průmyslových lobby. Možná proto, že Spojené státy jsou zemí, která na rozdíl od Václava Klause velmi dobře ví, že zdroje jsou vyčerpatelné. Zásoby americké ropy už jen klesají. USA jsou čím dál závislejší na dovozu této suroviny z nestabilního zahraničí. Situace už pár desítek let trvá a Klausem slibované objevy nových zdrojů nikde. Není důvod nevěřit, že co se děje v lokálním měřítku, se nestane i v měřítku globálním. Našemu nejmoudřejšímu to ale nevadí, aby nepoučoval sousední kancléřku, že je vlastně hloupá, když nemyslí stejně jako on.

Že Klaus svou arogancí spíš odrazuje, než přitahuje, ukázalo i poslední hlasování o našem členství v RB OSN. Ať už někteří moudří čeští politologové říkají cokoliv, mnohem důležitější byla první zpráva agentury Reuters, podle níž jejím novinářům někteří diplomaté po hlasování v zákulisí řekli, že právě prezidentův antioteplovací projev sebral České republice hlasy. Kdo je v tomto případě věrohodnější - zda ten, který byl hlasování přítomen, nebo moudří analytici na našich od New Yorku tisíce kilometrů vzdálených humnech - je snad jasné.

Podobně se situace má i v případě Kaplického knihovny. Klaus nám z Hradu vznešeně vzkázal, že Chobotnice jen přes jeho mrtvolu. Poslušná pražská ODS otočila o 180 stupňů. Opět se v celé aféře neobjevila jediná konstruktivní myšlenka. Tou nebylo ani okřiknutí kritiků pražských zastupitelů (Klausova neláska k občanům nesouhlasícím se zastupiteli je dávno známá). Člověk by čekal, že pokud je někdo tak proti, že v nadsázce vyhrožuje i připoutáním se k bagru, sám zároveň něco navrhne. Jenže kníratý lišák moc dobře ví, že být pro něco je náročnější a riskantnější, než vykřiknout ne a každého kritika hned obvinit, že ohrožuje demokracii a vrací nás ke komunismu.

Právě proto, že takových příkladů by se dalo najít víc, je nutná na Hradě změna. Změna, která zaručí, že Klausův nástupce nebude usilovně pracovat jen na svém obrazu, ale především pro dobro tohoto státu. Nepotřebujeme kladeče věnců, jenž pro dobro svého ega poškozuje zemi, v jejímž čele stojí, ale člověka, který ví, že dialog je o hledání možného a o respektu vůči druhé straně. Antiklaus nemusí být prounijní, prooteplovací či proknihovní, antiklaus musí být člověk s vlastním názorem, ale i s úctou k názorům jiným. To splňovali jak pan Dienstbier, tak pan Švejnar. Bohužel, rozhodnutí je v rukou politiků, kterým malý člověk na velkém Hradě vyhovuje víc, než opravdová osobnost. Proč? Zřejmě je jim charakterově i rozhledem bližší.

Lžiradar

Před několika měsíci naše odvážná občansko demokratická vláda ústy svého odborníka na propagandu zasadila tvrdý úder nebezpečným agentům ngoismu rozsevajícím v českých hlavách brouky antiradarouky. Pan Klvaňa, dlouhodobně propagující věci zdravé a prospěšné, prezentoval studii odborníků Ministerstva obrany a hlavního vojenského hygienika Petra Navrátila o naprosté neškodlivosti našeho krásného radaru. Tuto práci ještě jednou před měsícem potvrdila devítičlenná turistická výprava na Marshallovy ostrovy hlavního hygienika ČR Michaela Víta (kde se za vládní peníze projeli i dva samozřejmě naprosto nezávislí experti), jejíž zprávu veřejnosti hrdě prezentoval výše zmíněný spoluautor původní studie pan Navrátil. Obě zprávy byly velmi hlasitě prezentovány ve všech hlavních českých médiích a doprovázeny spoustou moudrých proradarových komentářů. Přece jen verdikt vynesli velmi moudří odborníci a hloupý plebs, který takovýmto věcem nemůže a nesmí rozumět natož o nich rozhodovat, by měl sklapnout podpadky a radostně zazpívat Dobrý Den Radare spolu s paní Parkanovou. Hloupé námitky odpůrců radaru, mimo jiné publikované na Britských Listech, že zdravotní otázka není nejdůležitější a navíc, že ve zprávě jsou asi chyby, byly buď rovnou ignorovány nebo přijaty jako legrační folklór potížistů a tudíž de facto také ignorovány.

O to zajímavější se ukázala včerejší informace zveřejněná na portálu Aktuálně a pro změnu tentokrát zaruputile ignorovaná všemi hlavními médii u nás. Pracovníci Ústavu radiotechniky (mezi nimi i jeho ředitel) na Vysokém učení technickém v Brně vypracovali posudek na původní studii armádních odborníků, kterou krásně shrnují jejich slova: "Kdyby podobné dílo obhajoval student vysoké školy v oboru radiotechniky jako svou závěrečnou práci, s téměř stoprocentní jistotou by neuspěl." Ve vládním materiálu se vyskytovaly dokonce i chybné jednotky. To že nezávislí odborníci, kterým zrak nezamlžila hezká dovolená asi udeřili hřebíček na hlavičku ukazuje i reakce Ministerstva obrany, které si začalo okamžitě umývat ruce a o studii prohlásilo, že "opravdu není studií, takovou ambici neměli zpracovatelé ani z Ministerstva obrany, ani z dalších kooperujících složek." Jen proč nám naši parkanovci to neřekli dříve, kdy tato bezvýznamná práce plná chyb byla prezentována právě jako studie a výtečný argument pro základnu ?

--------------------
plakát poslal Fudzijan

Nejdůvěryhodněji Jako z Mladé Fronty

V posledních týdnech člověk na pokračování čte o zločinech paní Zuzany Paroubkové, které tak doopravdy přece musí být zločiny jejího exmanžela. Díky ohromné snaze našich investigativních novinářů jsme zjistili, že paní Paroubková pravděpodobně nezaplatila pár tisíc korun darovací daně z peněz které vydala na charitu. Také jsme se mohli dočíst, že jeden ze sponzorů, firma Rodamco, před mnoha lety získal pozemky pro obchodní centrum v Praze. Bylo to v době, kdy pražský magistrát ovládal všemocný Jiří Paroubek, který si primátora Béma a celorepublikově nejsilnější část ODS držící většinu na radnici posílal pro rohlíky a samojediný ovládal hlavní město a rozhazoval banky, pozemky a kdo ví co ještě svým kočičím kamarádům.

Co více, naši bystří žurnalisté vyšťourali, že o pár let později, kdy jako všemocný diktátor vládl již celým Čechám, Ministerstvo pro Místní Rozvoj rozhodlo o rozšíření silnic a křižovatek na pankrácké pláni, kde jedním z investorů je také Rodamco. Novináři samozřejmě nezmínili takové banality, jako dřívější stav silnic a křižovatek (velmi frekventovaných a bez světel kdysi, za to se spoustou nehod, které měly i dětské oběti) na pankrácké pláni nebo to, že návrhy na změny silnic na Pankráci jsou již někdy z roku 2002, kdy Rodamco s Pankrácem nemělo nic společného (do projektu vstoupilo v září roku 2005), protože to může zajímat lidi co tam žijí, hloupé šťouraly, ale určitě ne novináře. Konec konců, to že je Jiří Paroubek zločinec vlastně vědí všichni od začátku i bez čtení novin.

Dnes ale novináři našich nejdůvěryhodnějších novin čirou náhodou trošičku zaspali. Samozřejmě že pravidelný seriál o tom, kde které mušce paní Zuzana Paroubková trhá křidélka pokračuje, přesněji jako v dobré telenovele opakuje znovu již několikrát zveřejněné informace. Ale kromě nejdůležitější činnosti se musí Mladá Fronta trochu věnovat i nudné novinařině. Tam přinesli informaci, že stát hodlá utratit dvě a půl miliardy korun bez výběrového řízení a šťastlivcem, na kterého se sluníčko usmálo je firma SAP. Pár dotazů, troška moralizování a odsuzování a hup šup článek se přesouvá hlouběji do archivu. Přitom v textu je jedna velmi zajímavá informace, která naprosto nepochopitelně ve světle jejich předchozích občansky antisdružených článků, tentokrát nikterak investigativce nevzrušila. Onou informací je výše zmíněný název nevýběrově vítězné firmy SAP, která naprostou náhodou již dva roky za sebou patří ke sponzorům slavného premierského občanského sdružení Becario.

Rozpis příjmů a výdajů 2005/2006
Rozpis příjmů a výdajů 2006/2007

Bude i v příštím roce firma SAP mezi sponzory pana Topolánka ? Nerozšoupne se za odměnu trošku více ? A kde spí v Mladé Frontě Jan Tleskač ?