Ať je tu Antiklaus

Odpůrcům současného prezidenta se občas vytýká, že hledají nějakého prázdného antiklause. Je přitom naprosto logické, že libovolný protikandidát nebude Klausem, a příznivci současného prezidenta mají pravdu, že volba, kdy by proti sobě stáli dva či tři Klausové, prostě možná není. Pravdu však nemají v tom, že hledači vhodného protikandidáta s tímto faktem vystačí: konkurent současného prezidenta by měl být vším tím, čím Klaus není a měl by na rozdíl od čestného předsedy reprezentovat nějaká pozitivní řešení a ne jen kritiku.

Příznivci Hradního pána neustále opakují, že Václav Klaus je důstojným prezidentem, který Něco reprezentuje. Bohužel, ať se dívám na jeho činy sebepečlivěji, reprezentování Něčeho tam zrovna vidět není. Zato je tam spousta pozérství, arogance a prázdné kritiky.

Nejdůležitější pro naši zem je nyní členství v Evropské unii. Nikdo samozřejmé není povinen EU milovat a ani všichni na ni nemůžeme mít stejný názor. Václav Klaus buď ze sebe, porovnávajíc ji k RVHP, dělá hlupáka, nebo touží po nějakém vysněné zóně volného obchodu. Prvním jen uráží další členy EU, a druhé je bez konkrétního návrhu, jak by to mělo vypadat, pouhou bezobsažnou frází.

Dokonce i často kritizovaní bratři Kaczynští v Polsku se chovali mnohem zodpovědněji. Když proti něčemu vystupovali, argumentovali možná zcestně, ale konkrétně, nevykřikovali jen volný trh uber alles, či že Brusel je plný byrokratů, nechápajících, že to my všemu rozumíme nejlíp. Zabývali se konkrétními návrhy, jež bylo v jejich silách projednat a případně pozměnit, hledali pro své vize spojence a dokonce i párkrát uspěli. A co se za dobu prezidentury prokládané málo vtipnými antiunijními bonmoty podařilo Václavu Klausovi? Vůbec nic. Nenavrhl ani jednu konkrétní změnu unijního pořádku k diskusi. Proto ani nemusel shánět jakoukoliv podporu pro svůj návrh, tedy přesněji řečeno, dělat skutečnou práci. Ono je jednodušší nadávat na zlý Brusel, sbírat body doma jako odvážný obránce národního zájmu a ve skutečnosti jen hladit vlastní přebujelé ego.

Podobně to vypadá i s jeho výstupy ve věci globálního oteplování: vynáší kontroverzní výroky, napíše knížečku, jezdí po světě, sám sebe pochválí, jak jiné politiky přesvědčil… a výsledek jeho práce roven jest nule. Nějak neslyšet byť jedinou významnou politickou osobnost řkoucí: Ha, Václav Klaus mi otevřel oči, už nejdu slepě špatnou cestou. Ani jeden politik neprohlásil, že nejdůležitější dnes je neomezený hospodářský růst a naše děti a vnuci nechť čerpají z diskontních mouder Václava Klause.

Naopak - politici ještě před pár lety k tématice globálního oteplování skeptičtí, jako například George Bush, se dnes tváří mnohem vstřícněji a sami ve vlastní zemi navrhují dlouhodobé plány na omezení energetické spotřeby, které ale pro Václava Klause jsou vzpomínkou na pětiletky. Tady se náš současný prezident ukazuje zcela mimo realitu. Vždyť plánuje každý rozumný člověk, každá firma pracuje s plány. Jen náš neoliberál za slovy plán či dlouhodobý výhled čenichá komunismus. Bushovy iniciativy jsou přitom o to zajímavější, že je dělá člověk, který už nebojuje o znovuzvolení a nějaká nově získaná popularita mu nic nepřinese. V některých případech jde i proti vůli části vlastní strany a s ní spojených průmyslových lobby. Možná proto, že Spojené státy jsou zemí, která na rozdíl od Václava Klause velmi dobře ví, že zdroje jsou vyčerpatelné. Zásoby americké ropy už jen klesají. USA jsou čím dál závislejší na dovozu této suroviny z nestabilního zahraničí. Situace už pár desítek let trvá a Klausem slibované objevy nových zdrojů nikde. Není důvod nevěřit, že co se děje v lokálním měřítku, se nestane i v měřítku globálním. Našemu nejmoudřejšímu to ale nevadí, aby nepoučoval sousední kancléřku, že je vlastně hloupá, když nemyslí stejně jako on.

Že Klaus svou arogancí spíš odrazuje, než přitahuje, ukázalo i poslední hlasování o našem členství v RB OSN. Ať už někteří moudří čeští politologové říkají cokoliv, mnohem důležitější byla první zpráva agentury Reuters, podle níž jejím novinářům někteří diplomaté po hlasování v zákulisí řekli, že právě prezidentův antioteplovací projev sebral České republice hlasy. Kdo je v tomto případě věrohodnější - zda ten, který byl hlasování přítomen, nebo moudří analytici na našich od New Yorku tisíce kilometrů vzdálených humnech - je snad jasné.

Podobně se situace má i v případě Kaplického knihovny. Klaus nám z Hradu vznešeně vzkázal, že Chobotnice jen přes jeho mrtvolu. Poslušná pražská ODS otočila o 180 stupňů. Opět se v celé aféře neobjevila jediná konstruktivní myšlenka. Tou nebylo ani okřiknutí kritiků pražských zastupitelů (Klausova neláska k občanům nesouhlasícím se zastupiteli je dávno známá). Člověk by čekal, že pokud je někdo tak proti, že v nadsázce vyhrožuje i připoutáním se k bagru, sám zároveň něco navrhne. Jenže kníratý lišák moc dobře ví, že být pro něco je náročnější a riskantnější, než vykřiknout ne a každého kritika hned obvinit, že ohrožuje demokracii a vrací nás ke komunismu.

Právě proto, že takových příkladů by se dalo najít víc, je nutná na Hradě změna. Změna, která zaručí, že Klausův nástupce nebude usilovně pracovat jen na svém obrazu, ale především pro dobro tohoto státu. Nepotřebujeme kladeče věnců, jenž pro dobro svého ega poškozuje zemi, v jejímž čele stojí, ale člověka, který ví, že dialog je o hledání možného a o respektu vůči druhé straně. Antiklaus nemusí být prounijní, prooteplovací či proknihovní, antiklaus musí být člověk s vlastním názorem, ale i s úctou k názorům jiným. To splňovali jak pan Dienstbier, tak pan Švejnar. Bohužel, rozhodnutí je v rukou politiků, kterým malý člověk na velkém Hradě vyhovuje víc, než opravdová osobnost. Proč? Zřejmě je jim charakterově i rozhledem bližší.