Klišé – nejlepší přítel novináře
„(Paroubek) nejprve s velkou pompou nezodpovědně shodil kabinet Mirka Topolánka v době ekonomické krize a v poločase předsednictví EU.“ Tuto větu si bylo možno přečíst v jednom z komentářů v dnešních Lidových novinách. Nezáleží na tom ve kterém, protože v různých obměnách se vyskytuje snad v každém, který nějak reaguje na současnou vnitropolitickou situaci. Ač se jsou autoři různí, sdělení je vždy stejné:
Naznačuje se nám tu, že vláda je v době předsednictví tabu a že si může dělat co chce (a nebo naopak nedělat vůbec nic), ale dokud neskončí předsednictví, je nekritizovatelná a nedotknutelná. Ale co když vláda svoji roli nezvládá, neztotožňuje se s entitou, jíž předsedá, a koná spíše proti jejímu zájmu, než v něm? V takovém případě je přece lepší vládu odvolat a zabránit tak dalším škodám.
Zároveň se nám zde podsouvá, že vláda Mirka Topolánka je plně kompetentní řešit nastupující krizi, a že jedině ona je schopna ji vyřešit. Ale co když vláda nic neřeší, nebo dokonce řešit nechce a neumí? Třeba proto, že opatření, diktovaná ideologií, v níž je zakořeněna, krizi spíše prohlubují, než aby ji mírnila, či dokonce řešila. V takovém případě je přece lepší vládu odvolat a zabránit tak dalším škodám.
Skutečnost, že jsme v půli předsednicí EU a nastupuje krize tedy ještě sama o sobě neznamená, že odvolat vládu je nezodpovědné. Podle okolností to může být naopak velmi odpovědné a konstruktivní řešení.
Přesto se na nás ze všech masmédií valí uniformní sdělení, že odvolat vládu v době krize a předsednictví EU nezodpovědné je.
Čím to je? Romantická hypotéza, že autory váže spirituální pouto a panuje mezi nimi jakési souznění duší, příliš neobstojí. Nabízí se však vysvětlení mnohem střízlivější: novináři píší na objednávku, podle šablony a na základě jasných instrukcí. Že to zní příliš konspirativně? Vůbec ne. Žádná tisícihlavá konspirace není potřeba. Stačí jich hrstka, která ze začátku postupuje ve shodě – čím významnější a respektovanější jsou, tím lépe – a ostatní se již na ně nabalí. Stačí vytvořit to správné klišé.
Proč by měl novinář riskovat, že napíše něco, co bude muset vysvětlovat, nebo čím se zprotiví svým nadřízeným? Raději se uchýlí ke klišé. Klišé je hotové, takže nevyžaduje žádnou práci, klišé nic nového nesděluje, takže není třeba nic vysvětlovat, klišé je konformní, takže nebudí pozornost, zkrátka a dobře, klišé je bezpečné.
Stačí malý kamínek, který spustí lavinu, pak už to jde samo.
A čtenáři? Ti si řeknou: „Když to píší všichni, tak to bude asi pravda.“ Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Účelu bylo dosaženo.
napsal Tribun
původně publikováno na http://tribun.bloguje.cz
vystavil ods @ 3/31/2009 03:15:00 dop.
Komentáře: 1
Komentáře: 1:
Velmi zajímavý efekt novinářské práce přináší nové číslo Respektu v rubrice Na pozvání. Jsou tam dva články od mladých pozorovatelů politické scény. Článek toho staršího je výrazně hloupější, hlavně proto, že autor, student právnické fakulty, se prezentuje jako mluvčí celé generace a své vlastní názory uvádí pouze v množném čísle. Ale zajímavější je článek Markéty Lapáčkové Ideální cesta a ideální král.
Je to její názor a má plně na takový právo, jen je zajímavé, že si neuvědomuje, jakou se sama stala obětí pečlivě připraveného mediálního obrazu politiky. Zde je konkrétní příklad byť novinářských kliše převzatých za názor je tam více.
Průměrný občan tak získá poměrně přesnou představu o inteligenci a vtipnosti takových zákonodárců, nutnost některých reforem a jejich dalekosáhlejší důsledky mu však unikají. Někdo by mohl namítnout, že se jedná o chybu médií, která větší či menší skandály s oblibou publikují namísto seriózních debat o budoucnosti republiky. Možná, ale to nic nemění na tom, že očividně mají pro své tragikomické články a reportáže hodně z čeho čerpat (například u Davida Ratha nepozoruji snahu o politické vystupování vůbec žádnou).
Zní to velmi rozumně, ale slečna si neuvědomila jednu základní věc. Schválně vypíchla Davida Ratha a ten je přitom nádherným příkladem mediální manipulace v téměř každé situaci a nejde mi jen o čisté překrucování názorů ale o fakta.
1. Lubomír Zaorálek vypne mikrofon Ivanu Langerovi, když ten ve svém projevu pouze napadá svého předřečníka, kterým je noční můra novinářů a ODS neboli David Rath, jeho reakce je v podtextu asi i oprávněná neboť jeho předřečník prý byl strašně sprostý. Na toto téma najdeme v novinách desítky stránek, ale kolik jich najdeme na téma obsahu oněch údajných sprosťáren?
2. David Rath řekl že malíř trpí debilitou. Sbírka článků na toto téma bude asi mít desítky stránek. Kde zjistíme, čeho se přesně týkalo ono zasedání zastupitelské rady ? O čem se tam zvolení zástupci bavili ? Kolik stran skládajících se z odpovědí na tyto otázky z novin budeme schopni sestavit ?
3. Známý případ Hitler, víme z novin že David Rath miluje řešení Adolfa (v tomto případě je akorát nevýznamné, že rozhovor byl zkreslen). Jedna věta a zase máme na dané téma stohy vytištěného textu v novinách. Rozbory toho co říkal v celém rozhovoru by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
Takto by se dalo pokračovat a rozhodně nejen u Davida Ratha ale u všech politiků. A vůbec nejde o komentáře, tam se dá říci, že vypichování různých nedokonalostí je oprávněné, konec konců jde o názor toho či onoho komentátora. Jde o to co noviny přináší jako údajné zpravodajství, a na čem často staví obsah celých čísel, které v naší realitě nahradilo pouze politicky laděné dokumentování a glosování banalit. Pak se člověk vůbec nemůže divit, že část nové generace má dojem, že vždy a všude jde pouze o osobní napadání. Pokud by se měl někdo ukáznit, tak to není ani Rath ani Langer, ale na prvním místě novináři a autorka článku by měla při posuzování politické scény jít hlouběji za fakty a ne si vytvářet alibi v stylu "někdo by mohl namítnout", neboť zde nejde o to, že někdo by mohl namítnout, ale že každý, koho nezajímá první stránka libovolných novin, tak musí namítnout...
Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka