Šťastné dětství
Vyrůstal jsi v 50-tých, 60-tých, 70-tých nebo 80-tých letech? Jak jsi to vůbec přežil ?
Auta neměla bezpečnostní pásy, opěrky hlavy a žádný airbag, na zadním sedadle bylo veselo a ne nebezpečno.
Dětské postýlky a hračky byly barevné a natřené jedovatými nebo přinejmenším pochybnými laky.
Neexistovaly žádné dětské pojistky na zásuvkách, dveřích aut, dózách s léky a chemických čistících prostředcích.
Na kole se jezdilo bez helmy.
Pili jsme vodu ze zahradních hadic a jiných pochybných zdrojů a ne minerálku ze sterilních lahví.
Stavěli jsme motokáry. A ti z nás, kteří měli to štěstí, že měli u domu asfaltovou silnici, zkoušeli lámat rychlostní rekordy... aby potom eventuálně v polovině zjistili, že zapomněli na brzdu. Po několika nehodách byl i tento problém většinou vyřešen.
Směli jsme ven jen s jednou podmínkou - že budeme do tmy zase doma. Neexistovaly mobilní telefony, nikdo nevěděl kde jsme a co děláme. Neuvěřitelné.
Školní vyučování bylo pouze dopoledne a na oběd jsme byli doma.
Měli jsme modřiny a odřená kolena, zlámané kosti a někdy i také vyražené zuby, ale nikdy, nikdy nebyl kvůli tomu někdo obviněn - i když došlo k neshodám a rvačkám. Nikdo nebyl vinen, jen my sami.
Jedli jsme sladkosti, chleby s máslem, pili jsme nápoje se skutečným cukrem a nikdy jsme neměli problémy s nadváhou, protože jsme byli pořád venku, v pohybu a aktivní.
Dělilo se nás pět nebo šest o jednu limonádu, pili jsme ze stejné sklenice a nikdo z nás neonemocněl nebo nezemřel.
Neměli jsme Playstations, Nintendo, videohry, 99 televizních kanálů, videa, dolby surround, počítače, mobilní telefony nebo internet ... měli jsme kamarády.
Směli jsme ven, pěšky nebo na kole, navštívit kamarády, i když bydleli několik kilometrů daleko, zaklepat na dveře a nebo i jednoduše bez zaklepání vejít do domu a hrát si s nimi.
Ano. Venku, v tom nebezpečném světě. A docela sami. Jak jen to bylo možné? Hráli jsme fotbal na jednu bránu a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět.
Někteří žáci nebyli možná tak dobří jako jiní, a když zůstali sedět, tak prostě opakovali jeden rok. Nikdo nebyl proto poslán k psychiatrům nebo psychologům. Nikdo neměl dislexii, problémy s koncentrací, nikdo nebyl hyperaktivní. Prostě si jenom zopakoval jeden rok. Každý dostal svoji šanci.
Měli jsme volnost a čas na hraní, úspěchy, neúspěchy, úkoly ... a učili jsme se s tím žít.
Zůstává nezodpovězena otázka, jak jsme tohle všechno mohli přežít ?
A především, jak jsme při tom mohli rozvíjet naši osobnost ?
-------------
Autor - anonymní mailová tvorba.
Štítky: společnost
vystavil ods @ 3/02/2009 06:35:00 odp.
Komentáře: 15
Komentáře: 15:
Mléko se v krámě nalévalo litrovou naběračkou z mlékárenské konve, na svačinu byl chleba se sádlem a posolit nebo s máslem a pocukrovat, k večeři brambory s mlékem, po dvorku běhaly všechny druhy domácího zvířectva (občasný pád do slepičáku se řešil otřením o trávník), přesto bylo maso k obědu jen v neděli, hrála se ve dvou překopávaná o "donaldy", což byly obrázky od žvýkaček, hokej se hrál s bruslema na kličku, zlomená hokejka se spravila plechem z krabičky od sardinek, ti chudší hráli hokej s kusem větve, ve škole se sedělo s rukama za zády, o polední přestávce se hrály kuličky a čára, za zlobení se zůstávalo poškole, chodila se okopávat řepa, sbírat brambory a foukat sláma do jézédé či státního statku, sušit seno na záhumenek, nebo sbírat rybíz na zahradu...
No nic, teď taky sedím sedm hodin denně u počítače a jenom občas se zasním...
Proboha, jak jsme ty hrůzy vůbec mohli přežít, jak jsme v tom strašném světě mohli milovat, mít dětí a být šťastní, nemít strach co bude zítra? A dokonce zažít plno legrace na tom strašným prvomájovým průvodě?
Jak v té hrůze mohli lidi žít?
Na jaře se stavěly májky a přes noc se u nich držela hlídka. Na podzim byl lampionový průvod, kdy rošťáci zhášeli lampióny. Doma se lepily papírové draky a na ohni se v popelu pekly brambory ve šlupce. Před zimou se musel objednat pytel brambor na uskladnění a fůra uhlí. V zimě se bruslilo na zamrzlém rybníku na šlajfkách nebo se stavěla bobová dráha pro flašku od piva. Třikrát do týdne byl výpadek elektřiny a to se pak muselo dvě, tři hodiny svítit svíčkami nebo petrolejkou.
Když se odcházelo z bytu, zamklo se a klíč se schoval po rohožku. Co kdyby někdo přišel, když nejsme doma.
Naštěstí nám to moudrý stát postupně všechno zatrhl a nám se to líbí a chceme těch zákazů víc.
S tou elektřinou bych to nepřeháněl, toho posezení u svíčky jsem si moc neužil, a omluva, že nemám domácí úlohu protože zhasla elektřina se nebralo - v 50 tých letech, když jí ještě byl nedostatek, tak se vypínalo ve vlnách po 30 ti minutách, jinak - zhasnuto bylo 1 až 2x za večer po půl hodince.
A když byla porucha tak dráteníky honil okresní tajemník - a to nebylo často.
Já si ze sedmdesátých let pamatuji výpadky. Věděl jsem, kde jsou svíčky, nebo baterka, protože se prostě občas používaly. Od 90 let dále si takřka nevzpomínám kdy byla tma. Baterku ani svíčky už nemám.
V těch dávných letech jsem zažil i uhelné prázdniny i sídliště s plastovými kýbly stahující se k cisterně s vodou, protože zrovna netekla.
Nojo Pizi je z Prahy? My na venkově máme rozhodně výpadky elektřiny častěji než dřív, to byla služebna s pohotovostí na 2 - 3 místech v každým okrese, teď se poruchy hlásí na dispečink na druhým konci republiky, loni jsme byli bez proudu řadu hodin a to ještě nešlo o kalamitu, takže Pizi nekecej!
S tou elektřinou to bylo asi jak kde. Vzpomínám si, že nebylo výjimkou, že se u nás svítilo svíčkami celý večer.
Jo a ještě začátkem šedesátých let, blahé paměti, se u nás v Sudetech ještě běžně na veřejnosti mluvilo německy. Byla tam spousta národnostně smíšených manželství, kde ale německy mluvili oba manželé. Začátkem sedmdesátých let u nás ale už němčina byla slyšet jen ojediněle.
Byla to šťastná léta protože jsme byli mladí nebo to bylo dobou ?
Jsem ze čtyřicetitisícového města ze severní moravy. Mluvil jsem o svých zkušenostech, ne o vašich.
Spousta Němců odešla do NSR v 68 a 69 roce, na základě vládní iniciativy NSR dostali povolení v vystěhování, nemuseli nic hradit zdejší vládě a dostali ihned občanství NSR.
Bobku - obojím!
Bojím se.
Jsem bohužel generace která už popisované nezažila. Dnes je vše uplnějinak. Myslím že mládí v dneštním světě je nebezpečné. Starší a moudřejší by si měli uvědomovat co vychovávají. Jsem zvedav jestli se třeba tato generace nerozhodne zrušit důchody a další zbytečnosti... Proč ne, když starší dostatečně dobře přenést knowhow na další generaci která vyroste u PC her, playstationu a dalsich blbosti.
Přezenu to, ale takto zanikají civilizace
Ernesto - mnozí si to uvědomují, ale klacky, které jim dnešní společnost hází pod nohy jsou takové, že už přes ně nemohou ani klopýtat.
Přesto to nevzdávají. Připomínám tu citát Exupéryho z Citadely, že lidstvo za to co dosáhlo nevděčí tomu co mohlo, ale tomu co muselo.
Dneska se ale proti jakémukoliv musu zvedne pokřik o omezování osobní svobody a potlačování demokracie, v zájmu potlačení autority protivníka jsou mnozí ochotni se dopracovat k obecnému zániku...
Piži, vám stát "zatrhl" možnost dávat si klíče pod rohožku? A když si ho tam dáte a vykradou vás, tak vás taky vykrade ten hrozný stát? :-) Nebo to bude jenom někdo, kdo využil nedostatku obecné regulace ve formě slušného vychování "nelez kam nemáš"? Nebude to náhodou výraz toho vašeho geniálního trhu, kde se nereguluje a nedodržuje vůbec nic, aby náhodou nedošlo k té úhoně tzv. svobody? :-)
Dalimil: Co? Proč? Kde jsem mluvil o klíči pod rohožkou? Jaký můj geniální trh? Já jsem příznivcem minimálního státu který se stará o zákony a tedy i o zloděje.
Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka