Senátor Oberfalzer neboli nad hňup

Senátor za ODS Jiří Oberfalzer měl obrovskou chuť zničit argumenty toho hloupého loupežníka Bohuslava Sobotku. Na blogu iDnes vyprodukoval geniální článek, kde vysvětlil, jakým je tento socan novodobým Nikolou Šuhajem.

A nyní citát:

Zdaníme každého, kdo má plat 100 tisíc měsíčně a víc, tedy přes 1,2 milionu za rok, sazbou 38% - uvedl stínový ministr financí Bohuslav Sobotka. Jestliže je současná „rovná“ daň z přijmu fyzických osob 15% ze superhrubé mzdy, což odpovídá asi 23% z hrubého příjmu, zvýší se zdanění těchto osob fakticky o 15%.

Pokud by nebyla zavedena jiná daňová pásma, pak by vznikla absurdní situace. Člověku, který bere těsně pod 100 tisíc, by zůstalo 77 tisíc čisté mzdy, kdežto ten, kdo má těsně přes 100 tisíc, by dostal jen 62 tisíc.

Každý, kdo zná princip progresivního zdanění okamžitě vidí hloupost pana senátora a nepomůže tomu ani onen náznak o jakýchsi jiných daňových pásmech. I ten totiž ukazuje, že pan senátor daňové problematice vůbec nerozumí. Jestli ten kdo vydělá 1,2 milionu korun sklouzne do dalšího pásma, tak ale sklouzne z toho prvního již zavedeného, takže zákonitě další daňová pásma musí existovat, jinak by šlo o rovnou daň ve výši 38 procent.

Jenže jak se ukázalo i v diskusi pod blogem, pan Oberfalzer slova o daňových pásmech nepoužil jako vyvětlení či jistou obhajobu svého nápadu, ale vložil je tam jen tak z nudy a bez přemýšlení, protože dále hlouposti obsažené v článku obhajoval.

Sociální a zdravotní do toho nepočítám proto pracuji se sazbou 23% z hrubé mzdy jako se stávajícím zdaněním. Těsně pod 100 (třeba o 1 korunu) by to bylo 23% (zůstane 100-23=77) těsně nad 100 (třeba o 1 korunu) 38% (100-38=62).

Když člověk vidí, co tento zákonodárce a zastánce rovného zdanění píše za nesmysly (a není jediný, článků podobného typu proti progresivní dani se dá najít mnohem více), tak se mu musí zákonitě objevit v hlavě taková divná myšlenka. Neprosazují náhodou všichni ti modří mudrlanti, kteří prý jsou nevzdělanější a prý nejlépe vydělávají, rovnou daň jen z toho důvodu, že prostě velmi jednoduchému systému, který pochopí dítě i v základní škole, kde vyšší sazba se platí jen z částky překračující určitou úroveň, vůbec nerozumí a skoro žádné daně neplatili ? A pokud si přečteme další jejich elaboráty na téma, jak vlastně nikdo vyšší daň platit nebude, tak se zde vkrádá i druhá otázka, proč proti dani, která nikoho nezajímá a nepostihne, tolik protestují ?

Penzijní fondy jsou řešením Ďábla

Jsem narozen v roce 1982. Patřím tedy ke generaci, která nemá podle současné demografické křivky a jejího předpokládaného vývoje příznivé vyhlídky na to, že by si ve stáří, dopřeje-li Bůh delšího života a relativního zdraví, příliš rozpustile užívala ze starobní penze vyplácené na základě současného průběžného důchodového systému. Početně silné ročníky narozené v sedmdesátých letech a početně slabší ročníky z let devadesátých a dalších to prostě reálně neumožňují. Demografické analýzy ukazují, že poměr počtu plátců sociálního pojištění k počtu příjemců starobních důchodů bude klesat, tzn. bude také klesat reálná hodnota vyplácených penzí vůči průměrné mzdě při předpokladu zachování stávajících parametrů průběžného systému. To je ostatně věc většině (nejen) české společnosti známá. Nemá smysl před tím zavírat oči, ale na druhou stranu přesné výpočty jaké budou důchody až do roku 2100 jsou trochu úsměvné, je to něco jako kdyby za císaře Františka Josefa počítali jaké budou důchody v roce 2000. Neznámých vstupních parametrů je prostě příliš mnoho a stále výrazně převažují nad parametry známými.

Co s tím? Je potřeba okamžitě změnit ten současný systém, reformu! – zní jednoduchá rychlá odpověď mnohých. Významnější české pravicové politické strany, většina těch prohlašujících se za středové a někteří „nezávislí“ ekonomové (z nichž Ti nejhlasitější přímo působí v penzijních fondech nebo dokonce v jejich asociaci) prohlašují, že takové reformní řešení mají – a to postupně nahradit současný státní průbežný systém soukromými penzijními fondy. Jenže systém založený na penzijních fondech má mnoho úskalí a domnívám se , že ve výsledku je to systém pro každou generaci horší bez ohledu na aktuální demografickou situaci.

Pozastavme se nejprve nad problematikou zásluhovosti a solidarity. V čistě tržním systému penzijních fondů solidarita neexistuje a navíc dochází ke znevýhodnění žen, protože fondy kalkulují s vyšším věkem jejich dožití, tzn. stejně vysoká naspořená částka při shodném věku na začátku čerpání penze jako u mužů znamená nižší mesíční penzi pro ženu. Zásluhovost zde existuje stoprocetní příjmová, ovšem vůbec žádná společenská. Například výchova a materiální zajištění dětí, které znamenají mnoho vynaloženého času a peněz, zohledněna vůbec není. Naopak, v případě státního průběžně financovaného systému lze nastavit parametry zohledňující zásluhovost a solidaritu politickými rozhodnutími učiněnými na základě demokratického konsenzu.
Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že systém penzijních fondů je nezávislý na demografické křivce. To je jeden z argumentů politiků, kteří takový systém prosazují. Jenže hodnota peněz se může hodně měnit. Pokud bychom například teoreticky neměli téměř žádné děti a skoro všichni bychom se rozhodli odejít ve stejném okamžiku do penze, tedy by téměř nikdo nepracoval, nevyráběl, neposkytoval služby, atd., ani naspořené milióny by nám nebyly nic platné, neboť hyperinflace (vzniklá v důsledku dramatického poklesu nabídky vůči poptávce) by je znehodnotila. Tedy argument o demografické křivce neobstojí. Zde jsou zranitelné oba dva diskutované systémy.

Dalším problémem penzijních fondů je jejich častá neschopnost zhodnotit již vložené peníze svých klientů v průběhu spořící fáze alespoň o inflaci. Odpovědí jejich zastánců na tento problém je umožnit jim více investovat do rizikovějších aktiv jako jsou akcie, výnosnější korporátní dluhopisy a podobně. Nedávné zkušenosti z finančních trhů však ukazují, že tudy cesta asi také nevede ...

Nezapomínejme ani na vysoké režijní náklady fondů (ti finanční poradci co vám občas volají nebo vás navštěvují to nedělají z charitativních důvodů) nebo na možnost ekonomické kriminality při správě vašich peněz (jak velkou šanci dáváte tomu, že hromada peněz, o které se za vás během čtyřiceti let stará množství anonymních lidí zůstane kompletně nerozkradena?).

A co se současnými a brzy nastávajícími penzisty? Tito lidé byly a jsou součástí stávajícího systému, celý život do něj platili a nyní již nemají čas na to spořit do fondů. Odkud by se na jejich důchody vzali peníze? Jednoduché řešení – stát se více zadluží, prodá penzijním fondům, kam budeme posílat peníze, svoje dluhopisy. Do státních dluhopisů ostatně penzijní fondy investují největší část svého kapitálu. Fakticky jsme tedy opět u průběžně financovaného systému, jen se na něm navíc přiživí docela dost managerů, finančních poradců, reklamních agentů a možná i nějaký ten Kožený...

Při uvážení všech těchto zmiňovaných faktorů mi v současnosti propagovaný systém penzijních fondů připadá spíše jako řešení od Ďábla.

napsal Ernesto

Místo řešení, klasické strašení

Zadula polnice a modrý vůdce Topolánek zavelel do útoku. Po oblepení celé republiky pekelným Paroubkem dnes přišla na paškál i celá sociální demokracie. Nejdříve zemědělcům vysvětlil, že hrozí nástup jakési fiktivní KSČSSD. Poté se rozhodl oslovit * i různé menší strany, sdružení, weby a jiné spolky a navrhl jim jakousi novodobou mutaci Národní fronty, kde by samozřejmě vedoucí roli měla vznešená ODS. Na tiskové konferenci vysvětlil, že tím chce zabránit návratu před rok 1989.

Vezměme jeho výzvu doslovně. Znamená to, že česká sociální demokracie je nemocnějším světovým hráčem. Pokud vyhraje volby, tak se jí podaří nejdříve podaří obnovit Sovětský svaz, tomu rozkáže obsadit přibližně polovinu Evropy a obsazené státy společně vytvoří Varšavskou smlouvu (odpůrci Lisabonu ale možná zajásají, již nebudeme v té nelidské EU). Souběžně dojde k znárodnění téměř celého hospodářství, ODS se sloučí s ČSSD (Topolánek v exilu založí Pravou ODS) a lidovci se tradičně chopí svého podílu na vládě. Rozpočet ale bude vyrovnaný, takže Václav Klaus, který komunistické vyrovnané rozpočty obdivoval, možná bude patronem celé přeměny. Na hranicích vyroste nová železná opona, svoboda slova bude potlačena. Celé to zní naprosto nesmyslně, zvláště v době NATO a EU, ale nesmyslná tvrzení to je jedna ze specialit falešného a prázdného předsedy modrého ptactva.

A nyní vraťme se zpět od fantasmagorií Mirka Topolánka k realitě. Předpokládejme, že ČSSD vyhraje volby a spolu s KSČM budou mít nadpoloviční většinu. Vynechme teď menší strany i když ty do povolebních vyjednávání vnesou další trumfy. Přímá koalice s komunisty je velmi nepravděpodobná (hrají tu zvláště roli rozdílné přístupy obou stran k NATO a EU), mnohem pravděpodobnější je obdoba jakési opoziční smlouvy. Ale i kdyby došlo ke koalici, tak se ve skutečnosti nic děsivého nestane. Sociální demokraté jako strana jsou velmi silně proevropští a v EU jakýkoliv totalitní stát nebo stát drasticky omezující soukromé vlastnictví neexistuje a nemá právo existovat (a představa všemocného Jiřího Paroubka co ovládne EU je snad dobrá jen pro modré paranoiky). Taková vláda bude výrazně více levicová, pravděpodobně prosadí vyšší zdanění, udrží státní zdravotnictví a penze, zbrzdí deregulace a nebude se s hurá optimismem vrhat do dalších privatizací. Neboli se bude chovat podobně jako různé levicové vlády v histori Unie, z nichž některé byly úspěšné a jiné ne (stejně jako to bylo i u vlád pravicových). Nelze předem říci, jak jejich hypotetické vládnutí dopadne, navíc v dnešním globalizovaném světě může přijít tolik neočekávaných událostí, že ani nejmocnější věštci opírající se o autoritu Saturnu a Jupiteru budoucnost nepředpoví. Z hlediska klientelismu asi také k velkým změnám nedojde a to proto, že na krajích již koalice nejsilnějších levicových stran existují (nebo jejich opozičně smluvní varianty) a žádné drastické změny nenastaly. Bohužel asi ani na plus, ale to realisté očekávat nemohli.

Mirek Topolánek by si měl uvědomit, že strašení komunismem funguje jen na úzkou skupinu jeho fanatických voličů, kteří mu sice zajistili výhru ve volbách do Evropského parlamentu, ale v porovnání s předchozími volbami před pěti lety jich nepřibývá. A to co stačilo na výhru při účasti 30 procent je příliš málo pro předpokládanou účast dvojnásobnou. Také by měl pochopit, že v jeho zájmu není nějaká velká Národní fronta. Lidé menší strany volili právě proto, že jim parlamentní představitelé nevyhovují, takže i slepenec by nadpoloviční úspěch téměř jistě nečekal - hlasy by dostal někdo jiný, kdo nepodporuje modrou hegemonii. ODS jasně potřebuje jednoho stabilního středopravicového partnera v parlamentu a lidovci zatím vždy byli a budou velkou neznámou (stačí si jen připomenout velký obrat pana zásadového Top Kalouska v roce 2006). Jen s takovým partnerem budou mít občanští demokraté v případě výhry velkou šanci na sestavení vlády, která by nepotřebovala hlasy těch zlých socanů z roku 1988.

--------------
Oslovené subjekty:

Politická strana Věci veřejné
SNK Evropští demokraté
Unie svobody - DEU
Evropská demokratická strana
Starostové a nezávislí
Strana soukromníků ČR
Strana svobodných občanů
Top 09
Občanská inciativa PRO
Centrum pro studium demokracie a kultury
Občanský institut
Liberální institut
Mladí konzervativci
Antikomunismus.cz
Virtually.cz
Opona o.p.s.
o.s. Jihočeští taťkové
Asociace soukromého zemědělství ČR
Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR
Sdružení podnikatelů a živnostníků České republiky
Svaz podnikatelů ve stavebnictví v České republice
Unie zaměstnavatelských svazů České republiky
Zaměstnavatelský svaz důlního a naftového průmyslu
Česká manažerská asociace
Svaz průmyslu a dopravy ČR
Konfederace politických vězňů České republiky
Asociace inovačního podnikání České republiky
Hospodářská komora České republiky

a další

Originální Národní fronta také oslovila mnoho subjektů - zde.

Povolební souhrn

Několik týdnů před volbami do Evropského parlamentu se objevily první průzkumy, které začaly zohledňovat i předpokládanou volební účast a v nich sociální demokraté ztratili první pozici na kterou se přesunula ODS. Jak ukázaly volební výsledky, tentokrát se agentury tolik nemýlily jako v předchozích případech.

Při téměř totožné volební účasti jako v roce 2004 se znovu jasným vítězem s podobným počtem hlasů stala ODS. Výsledek KSČM lze také považovat za úspěch. Strana sice přišla oproti minulým volbám o 6 procent hlasů, ale tehdejší anomálii a únavu voličů vládnoucí ČSSD se nedalo reálně očekávat. Ukazuje se, že komunistům tvrdé jádro nevymírá, jak někteří doufali, ale dochází k jeho neustálému doplňování. Příjemně překvapeni byli asi i lidovci, kterým jejich stálí voliči pravděpodobně potvrdili, že vítají návrat na střed a odmítají křesťanskou stranu, která by byla pouze kroužkem na nožce modrého ptáka.

Seznam poražených je výrazně delší. Rozhodně mezi ně patří sociální demokracie, která si sice výrazně polepšila, ale rozdíl mezi ní a hlavním konkurentem z ODS je téměř dvouciferný. ČSSD má dlouhodobě problém s vytvořením podobně silného voličského jádra schopného hlasovat za všech okolností pro svého favorita jako výše zmíněné tři strany a v případě, že její sympatizanti mají nějaké pochybnosti o politice či významu voleb, tak pravidelně zůstávají doma.

Dalším velkým poraženým byl zelený směr, který pro mnoho lidí znamenal tyrkysovou bursíkovštinu, jejíž silové směrování u výrazně svobodomyslného hnutí asi mnoha lidem příliš neimponovalo a novější zelení příliš nezaujali. Celkový součet výsledků všech tří zelených stran je podobný jako v roce 2004 a začíná to vypadat, že ekologická politika se vrací zpět na svojí podparlamentní úroveň.

Velkým propadákem bylo i překvapení minulých voleb neboli evropští demokraté. Ti dostali výtečný nápad na zlepšení svých výsledků dělením a voliči jejich strategický plán ocenili součtovým výsledkem těsně nad čtyři procenta. Dá se předpokládat, i když samozřejmě jistotu bez křišťálové koule nemáme, že sjednocení by do evropského parlamentu vešli. O něco lépe, v porovnání s očekáváním, ale stále nedostatečně dopadli různí nezávislí a Věci veřejné, ale pokud vezmeme celkový potenciál středopravice, tak zde existuje podpora kolem deseti procent, a možná místo štěpení by bylo rozumnější přemýšlet o slučování nebo koalicích.

Velké zklamání asi vládlo u euroskeptiků. U sběratelky postů paní Bobošíkové pravděpodobně největší, protože ta vysněné korýtko měla na dohled, ale tři miliony korun možná žal trochu zmírní. Libertas a Svobodní se cílové metě ani nepřiblížili, ti druzí mohou být spokojeni alespoň s tím, že jim státní rozpočet přispěje na šíření liberalistické ideologie necelým milionem korun.

Nekonal se ani nástup extremismu, Dělnická strana sice na státní příspěvek dosáhla, ale nacionalistická hnutí jsou stále na úplném okraji naší politické scény a jejich výsledek dlouhodobě nepřekračuje dvě procenta.

Samozřejmě lze přemýšlet, jak výsledek ovlivnila volební kampaň. Modří příznivci jistě s nadšením prohlásí, jak občané odmítli konfrontační styl a témata z domácí politiky. Bohužel pro ně, je při říkání A také nutné dodat B a podívat se na kampaň podobným okem, jaké po krajských volbách voliče s jiným názorem označilo za nenávistné třicetikorunové podplacené socky.

Jaká kampaň tedy vyhrála volby ? Naprosto jasně konfrontační a negativní, kde nejdůležitějším tématem byl Paroubek s plameny, to že ho má malýho a vůbec co není modré tak je návratem do roku 1938, 1948 a 1968, pokud možno dohromady. Témata domácí v kampani, nula, témata evropská, také nula (i když tam je to pochopitelné, protože Mirek Topolánek o Evropě mluví podle aktuální nálady či nevyspání nebo podle toho s jakým kamarádem jde zrovna na pivo, takže se není čeho chytit), jediné co se kromě strašení Paroubkem objevilo, byly výzvy k hromadnému sexu s Andreou, marketingová akce na prodej knihy o předsedovi v čele té divné Unie a láska k rocku a kolečkovým bruslím u pana Zahradila. To údajné řešení z plakátů pravděpodobně nikdo neviděl ani neslyšel, asi ho měli voliči teprve ODS poradit, jak vyzývala i jedna organizátorská cedule na modrém srazu v Praze. Celkem úspěšní komunisté a lidovci se v kampani také příliš nějakým programem, Evropou či politickými tématy téměř nezabývali a možná to je nejlepší recept pro další evropské volby (strany které se tématům Evropy výrazněji věnovaly, či dokonce na nich postavily svojí existenci a k tomu vedly de facto nekonfrontační kampaň skončily komplet pod pětiprocentní hranicí).

Kdo by měl po těchto volbách nejvíce zpytovat svědomí ale nejsou politici. Jsou to naši novináři, kterým nedošlo, že je velmi pokrytecké naříkat na nízkou volební účast ve volbách do orgánu o kterém téměř vůbec nepíší. Jak má velkou část voličů zajímat nějaký Evropský parlament o kterém více slyší dvakrát třikrát za rok a to jen v případě, že se tam někdo pohádá či urazí naši hradní hlavu pomazanou. Veřejnost z velké části bruselskou sněmovnu národů nezná, má ji za zbytečnou, naši roli považuje za marginální a proto pravděpodobně na zbytečnosti nehodlá ztrácet čas.

Pět minut slávy za plato vajec

Moc rád bych někdy viděl lidem do hlavy, bylo by to zajímavé a jednou za čas i velice prospěšné. Podobný chtíč jsem dostal na již legendárním Andělu, kde jsme jako sociální demokraté poměrně potupně zaplatili za své hříchy od skupiny studentíků.
Ani jsem netušil kolik srdceryvného patosu je možné nakumulovat v naší mírumilovné, jistě bystré a pracovité mládeži. Také mne osobně zajímaly pohnutky a hlavně názorové postoje, které jak jsem doufal, budou nejen věcné, ale hlavně pádné. A tak jsem se po vajíčkové smršti pustil do debaty s demokraty z opozice. Populismus a strach z komunismu, ano to byly zásadní hesla, které mi mládež vmetla do obličeje, další hlubší, i když i tato hesla jsou hodně mělká, prosím nehledejte, Dokonce jsem se od lidí, kteří si zatím vydělali možná na slanou vodu dozvěděl, že by si rádi platili studium, zdravotnictví a já nevím kolika závazky mě skupina skoro svazáků ještě zavalila.

Populismus jako hlavní problém vajíčkářů, mne samozřejmě pobavil, nevím o tom, že by naše kampaň byla více, nebo méně populistická něž kampaň konkurentů, například pan Mach dokonce navrhuje zrušit daně z příjmu ze závislé činnosti (výpadek ve statním rozpočtu pouhých 120 mld). Navíc řada z těchto mladičkých demokratů, měla na svůj věk poměrně slušnou sklerózu, škoda. Kampaň jejich hrdinů z ODS v roce 2006, mi přišla v tomto směru zatím na špici ve slibování čehokoliv komukoliv.

Dále se bavme o návratu komunistů k moci, rozum do hrsti milí čtenáři, komunisté bohužel NIKDY neodešli a jsou stále součástí naší nejenom politické, justiční, ale i podnikatelské sféry. Chápu, že mnozí si lacině a hrdinsky vylévají v tomto směru vztek na sociální demokracii, zapomínají ale na to, že návrat k totalitním poměrům jakéhokoli druhu jde právě přes úpadek politické kultury a oslabení tradičních demokratických politických stran, ze kterých zaplať bůh žádná nikdy nereprezentuje názor 100% občanů.

Samozřejmě, to co bylo především terčem bylo jisté ego, jistého pána.

Jiří Paroubek, jako předseda ČSSD, dostává jednu ránu za druhou a to nejen slepičími exkrementy, ale bohužel i díky nepříliš objektivním novinářům, kteří někdy až trapně a lacině útočí na předsedu sociálních demokratů. Jak se zdá Jiří Paroubek ležel v žaludku i vrhačům vajec, a důvody ? Je prý arogantní, což je u politika velice výjimečná vlastnost, je populistický, opět jako politik vyčnívá a je nedemokratický, ano to on nezabránil přijetí tolik kritizovaného náhubkového zákona. Role předkladatele – Topolánkovy vlády a ODS vedeného Ústavně právního výboru byla v tomto případě jistě zanedbatelná.

Při shrnutí docházím k názoru, že předseda druhého názorového proudy, tedy pravice, Mirek Topolánek, musí být pravý opak, který navíc proti socialistům bojuje jen a jenom demokraticky, žádný Kubice, Morava, Dalík, žádné arogantní a agresivní výstupy, žádné drobky pro kamarády podnikatele.

Na celé věci není až tak tragická neznalost ani neslušnost. To první se dá napravit studiem, to druhé vlastní vůlí. Tragická je absence toho světla v duši, které nám umožňuje vidět věci jinak, než jej podávají architekti rádoby spontánních politických divadel.

A nakonec to nejlepší, jistý pan Pavouk, zde před časem nahlas mluvil o emigraci z důvodu nástupu levice, já mám jako socialista důvody pro emigraci bohužel podstatně pádnější, než materiální hledisko, obávám se, že demokracie v naší kotlině dostává čím dál tím víc pěkně přes držku.

Napsal Leoš Paclík

Bobo na zeleném koni ?

V posledních dnech jsou občané zahlceni nejrůznějšími volebními průzkumy, které se zabývají nadcházejícími eurovolbami. V nich pravidelně vede ODS a ČSSD ztrácí. Rozdíly se pohybují od 1 procenta u SC&C až k téměř 8 procentům u agentury CVVM. Největším překvapením byl ale oduveřejněný průzkum Medianu. V něm dvě nejsilnější strany dělí dokonce 12 procent.

Median je zvláštní agentura. Před krajskými volbami v záříjovém průzkumu odhadovala rozdíl mezi ODS a ČSSD na 3 procenta. Mírně to upravil říjnový průzkum, který probíhal i během voleb a tam rozdíl byl 8 procent ve prospěch ČSSD. Skutečný výsledek byl rozdíl 13 procent a výhra 13:0. V říjnové analýze Median se v rámci odchylky celkem trefil u preferencí sociálních demokratů, ale ODS přihrál 6 procent které nezískala. Takže jisté pochybnosti o jejich práci a vzorku se kterým pracují musí mít asi každý racionálně uvažující člověk.

Tyto pochybnosti posiluje i nejpřekvapivější zpráva z onoho oduveřejněného článku. Novým významným hráčem na eurovolební scéně se údajně stala paní Bobošíková se svojí stranou Suverenita. A hoši z Medianu nebyli troškaři, žádný zisk několika procent na hranici volitelnosti, ale rovnou 11,5 a na giganta máme zaděláno i když si tohoto nového velikána nevšimla dříve žádná jiná agentura. Tedy pro přesnost, osoba paní Bobošíkové se ve starším průzkumu pro STEM jevila sympatická polovině zkoumaných občanů, ale její strana nikdy v žádných průzkumech nefigurovala. Celé to trochu připomíná zázračný růst Strany zelených, kterou nejdříve pravidelně označovalo jako sympatickou kolem 3 procent zkoumaných voličů (ale toho strana paní Bobošíkové nikdy nedosáhla) a po prvních průzkumech naznačujících přibližení se k volitelné hranici jejich průzkumové preference vystřelily na 10 procent a zelení prošli do parlamentu. Suverenita může zabodovat, i SNK-ED v předchozích eurovolbách mělo nečekaný úspěch, ale to byla strana tehdy dosti viditelná, co se o výtvoru paní Bobošíkové příliš říci nedá. Za pár dní uvidíme, jak předvolební průzkumová magie na voliče zabrala.

Co to vlastně v Polsku říkal ten Topolánek...?

Souhlasím s kolegou blogerem, který se rozčiloval, že všichni, včetně mě, citují z Topolánkova projev u v Polsku jen účelově použité věty o tom, že Lisabonská smlouva je mrtvá.

Přiznám se, že jsem si jeho projev pečlivě přečetl a žasl jsem, jak bývalý český premiér a předseda české politické strany používá v projevu k polským občanům nesrozumitelných cizokrajných výrazů.

Možná se cítil divně, že vlastně odvolává odvolané a chtěl, aby to prohlášení bylo úmysně nesrozumitelné. A že to nejpodstatnější jsou skutečně již zmíněné věty, údajně "vytržené z kontextu". Jinak je projev jen snůžkou frází a slovního balastu cizích výrazů.

Samozřejmě, chtěl tím patrně říct, že není žádné béčko, že umí také cizí řeči. Zvláště když je "po studenoválečné bipolaritě a multipolárním uspořádání" a všude se rozmáhají "nonpolární tendence"...

Ovšem pak je tady ještě "delorsovské paradigma" a je třeba použít "národně determinovanou tradici řešení krizí". Nelze přitom ale použít "federalistickou rétoriku" a nutné je "čelit asertivní politice Ruska".
Osobně tedy nevím, zdali se v této pasáži Mirek Topolánek náhodou nespletl, jelikož když je něco "asertivního", není to vůbec nic špatného. Asertivní chování je totiž, kdy uznávám práva druhých lidí, ale zároveň uznávám i práva vlastní.

Základní zásadou asertivity je otevřenost. Asertivní člověk jasně vyjadřuje své názory, myšlenky, přání a pocity, umí bez hrubostí trvat na svých právech, ale zároveň také dokáže splnit své povinnosti a mít ohled na druhé.
Asertivita znamená i umění naslouchat druhým, umět se vžít do situace a myšlení druhého. Asertivní člověk umí hovořit bez podrážděnosti nebo úzkosti. Jeho myšlení, slova i činy jsou v souladu.

Asertivní chování je založeno na uvědomění si a prosazování nezadatelných práv každého člověka. Američané ho začali první používat v podstatě jako léčebnou metodu lepšího uplatňování v pracovních, partnerských vztazích..

Proč tedy čelit "asertivní politice Ruska", nebo že by si naopak "asertivitu" spletl se svojí vlastností být servilitou - podlézavostí a nedůstojnou podbízivostí...?
Možná tím chtěl předseda ODS Topolánek říct, že jde o "formu variabilní integrace" či o způsob "flexibilní evropské integrace" a směr "politiky zahrnuté v acquis", kde by "v tym připadku" mělo být přídáno i slovo "communautaire"...

Nevím, kolik bylo na zmíněném sjezdu prostých a laických Poláků a kdo tomu všemu rozuměl, či jestli tomu vůbec měl rozumět, a proto bylo použito slov "acquis", místo toho, aby se řeklo "právní řád Evropské unie", tedy "acquis communautaire"...

Ale samozřejmě se můžu mýlit, v Bruselu a Štrasburgu jsem byl ze zdravotních důvodů naposled před dvěma roky a je docela možné, že se tam mnohé změnilo i v tamním "projevovém" vyjadřování, tedy, co to říkám, přece ve "federalistické rétorice"...

Třeba mi to kolega bloger vysvětlí ve speciálním blogu, proč český předseda české ODS a expremiér Česka nemluví česky, jako třeba jeho kámoš Sarkozy by nemluvil jinak než srozumitelnou francouzštinou a nejezdil by v jiném služebním voze než francouzské výroby...

Na zhruba dvanáct set českých a převzatých slov citovaného projevu, plus mínus, obsahovalo cca čtyři stovky cizích výrazů.

Na Valašsku se vždycky říkalo: "Tož ogare, mluv, jak ti zobák narost..."

Nutno ale dodat, že my Valaši, my jsme sice blbí, ale naštěstí o tom víme. Někteří...

napsal Břetislav Olšer
původně publikováno na http://olser.blog.idnes.cz/

------------------

text Topolánkova projevu si můžete přečíst na Outsidermedia.