Staří na odstřel?

Staří lidé by měli začít „náhodně mizet“, bylo by potřeba vyhlásit soutěž „zastřel si svého důchodce“, důchodci si pořád stěžují, ale nosí si plné tašky… Takové a další věty jsou slyšet na adresu starých lidí dnes a denně. A to se nezdá, že by jim doopravdy starší lidé nějak překáželi.

V práci totiž rozhodně „nezavazí“. Člověk přes padesát místo sežene těžko. A když se mu to povede, tak jsou to vyloženě pomocné práce. Inženýr před důchodem je rád, když ho zaměstnají aspoň jako kvalifikovaného dělníka. Od kdy přesně je člověk ale „starý“? Hranice v mnoha podnicích pro přijímání zaměstnanců je stanovena na 40 let. Protože to nemohou takto udat přímo, tak v rámci přijímacího pohovoru je prozkoušena u uchazeče o zaměstnání plynulá znalost angličtiny. Mladším zájemcům stačí pronést věta: „Ve škole jsem se něco učil…“, a jsou přijati. Ale ani čtyřicítka možná není ta konečná hranice. Doslechl jsem se o případu vyučené švadleny, s věkem něco málo přes třicet, která se v jednom podniku ucházela o místo zástupkyně mistrové. Neuspěla, neboť prý mají mladý kolektiv a ona by do něj prostě nezapadla… Firmy mají požadavek, aby se noví zaměstnanci chtěli učit novým věcem a praxe je nezajímá. Projevuje se to i na platovém ohodnocení, kdy výše platu je nepřímo úměrná věku.

Na první pohled by se mohlo zdát, že takové chování postrádá logiku. V Japonsku už dávno přišli na to, že největší přínos pro firmu mají zaměstnanci ve věku 35 až 55 let, protože se v nich snoubí zkušenost s ještě velkou aktivitou. Avšak upřednostňování mládí má důvod ideologický. Je to součástí tažení, proti „starému myšlení“. Mladí jsou přesvědčení, že mají na lepší postavení v práci oproti starším morální právo. Protože ti staří mají ještě socialistické pracovní návyky, a nadosmrti to budou jen flákači, se kterými se není třeba mazlit.

Nejde jen o práci, útočí se na všech frontách. Školné je zatím vždy smeteno ze stolu – protože by dopadlo právě na mladé. Ale proti zdravotní péči se bojuje skvěle. Mladý člověk chodí k doktorovi minimálně. Leda tak k zubaři, nebo když se zraní při sportu. Je jasné, že se nechá lehce přesvědčit, že by vydělal na tom, kdyby lékařská péče byla hrazená přímo. Snadno také bude považovat staré lidi za hypochondry, když pořád chodí k tomu doktorovi. On se prostě nezadýchá po výstupu třech schodů, ve vedrech mu nehrozí infarkt, a ráno ho budí rádio, ne bolest celého těla.

Důchodci jsou braní jako cizopasníci. Ty peníze které jsou na ně vyhazovány by se přece daly použít na zábavu. Nikdo ale už nevidí, že vydávají tisíce měsíčně za léky. Další tisíce plynou na bydlení. Naší důchodci opravdu nemají na to, aby jezdili na zájezdy po celém světě. Oni mají co dělat, aby s těmi penězi vůbec nějak vyžili.

Tažení proti starším lidem má jedno zásadní odůvodnění. Není to pouze jejich nižší fyzická výkonnost. Ač kult mládí opanoval celý svět, tak do takových mohutných rozměrů jako u nás, to nikde na západě nejde. Je to dle mého dané tím, že mají paměť. Pamatují si, že věci bývaly jinak. Postupnou demontáží sociálního státu jsou vzpomínky těchto lidí nebezpečné. Proto se musí označit za protivníky, musí se zdůrazňovat jejich zastaralé názory. Cílem je vykopat co nejhlubší příkop mezi generacemi. To, že takové zapomnění je možné, je dobře vidět na pobělohorské době. Cílené ničení knih a opětovné uvrhnutí obyvatelstva do negramotnosti, mělo za následek, že velice rychle bylo Římskokatolické vyznání vzato za vlastní, a lidé v něm dokonce hledali útěchu před tvrdým životem, jenž jim tato nelehká doby přinesla.

Dnes si mladí lidé neuvědomují, že tu nenávist, kterou dští proti starým lidem si oni sami vyžerou do posledního drobečku. Šrouby se utahují postupně, a tak se dá třeba přechod na plně fondový systém vyplácení důchodů přejde až kolem roku 2050. To bude ale doba, kdy se to bude týkat i jich. Průběžný systém financování důchodů má jednu výhodu, která nezmizí ani kdyby ho provázely jakékoliv těžkosti – nedá se rozkrást. Z něj bude vždy aspoň kapat. Ale při spoření do fondů mnoho lidí neuvidí na stará kolena vůbec nic. Mohlo by o tom mluvit mnoho lidí v USA, jaké to je, když krachne jejich důchodový fond. Opravdu stěží může někdo předpokládat, že mu někde vydrží ležet peníze 40 let. Místo vysněné penze nebudou mít dnešní mladí ani na zubní protézu, kterou si budou muset zaplatit. Ale to už jim nebude vadit. Protože nebudou už ani mít co s ní kousat.

poslal Elf