… a najednou koukám, že pitvám

Původně jsem chtěl tuto stať věnovanou zdravotnictví nazvat: „Tři omyly ministra Julínka.“ Pak jsem si ovšem uvědomil, že by to bylo zavádějící, protože základním předpokladem omylu je nevědomost – a z té bych pana Julínka nepodezříval. Zato bych se u něj nadál sobectví, elitářství, překrucování skutečnosti a dalších nectností, pro které by se nikdy nemohl stát členem klubu Rychlých šípů. A tak jsem si do názvu nakonec vypůjčil část známé anekdoty: „Říká lékař lékaři: tak ti takhle operuji, a najednou koukám, že pitvám.“ Protože jestli bude české zdravotnictví léčit MUDr. Julínek, dost možná, že záhy bude pitvat i on.

Součástí Julínkovy reformy, první zveřejněnou a pro laickou veřejnost nejsnáze pochopitelnou, je zavedení plateb u lékaře a v lékárnách. Julínek tyto platby zdůvodňuje tím, že povedou k nezbytné regulaci využívání zdravotnických služeb. Julínek tak v podstatě dává najevo že tím, kdo je zodpovědný za odčerpávání peněz ze zdravotních rozpočtů, jsou pacienti, kteří zdravotnictví využívají. Tedy podle pana Julínka spíše zneužívají. Jenže pacienti si sami nepředepisují léky, neprovádějí si operace, neposílají se na vyšetření a nevystavují si neschopenky. Tím, kdo je primárně oprávněn autorizovat čerpání peněz ze zdravotního pojištění, jsou lékaři, nikoliv pacienti. Platby za návštěvu lékaře budou pravděpodobně opravdu působit retardačně ve vztahu k vyhledávání lékařské péče, existuje zde ovšem nebezpečí, že toto opatření bude účinné až příliš. Pokud budou lidé návštěvu lékaře odkládat a půjdou za ním, až již nebude zbytí, je velice pravděpodobné, že léčba (a s ní související pracovní neschopnost, což jsou implicitní náklady nemoci) bude výrazně dražší. Přitom na to, jaké léky a vyšetření lékař zvolí, tyto poplatky stejně žádný vliv mít nebudou.

Dalším z ministerských argumentů pro zpoplatnění zdravotnictví nad rámec zdravotního pojištění je tvrzení, že povinnost platit hotově a na místě zvýší sebevědomí pacientů, kteří si budou sami hlídat, jakou službu za své peníze dostávají. Idea v pozadí je taková, že se zdravotnictví převede na standardní platformu nabídka/poptávka, která sama od sebe zajistí maximálně efektivní fungování celého systému. Něco takového však patří spíše do sféry liberálních pohádek, než do reality. Pacient totiž v žádném případě není schopen kvalifikovaně zhodnotit, zda jemu poskytovaná lékařská je péče adekvátní a efektivní, protože na něco takového nemá kvalifikaci. To je také hlavní důvod, proč vyhledává specialistu – lékaře. Chce tak kompenzovat svoji neschopnost řešit své zdravotní problémy svépomocí. Pozice pacienta je o to komplikovanější, že lékaře vyhledává v situaci, kdy je jeho schopnost racionálního úsudku omezena jeho zdravotním stavem – bolestí, nevolností, obavou ze smrti. Pacient je náchylný k tomu akceptovat jakákoliv doporučení lékaře, pouze pro samu naději, že budou účinná. Představa, že si člověk, který pro akutní průjem již tři dny neopustil nejmenší místnůstku svého bytu, aktivně vyhledává informace o svém onemocnění a pořádá výběrové řízení na lékaře a terapii s cílem minimalizovat náklady, je mírně řečeno naivní.

Reformy zdravotnictví, prosazované panem Julínkem a ODS vůbec, jsou založeny na základní premise, že „zdraví je komodita jako každá jiná, a standardní mechanismy nabídky, poptávky a zisku jsou pro obchod s ní zcela vyhovující.“ Zdraví však není běžná komodita. Pokud si mohu vybrat, jaký si koupím chléb, jaké víno, jaké auto a do jaké restaurace zajdu na oběd, popřípadě se mohou rozhodnout, že nic z toho nechci, v případě zdravotnictví tuto svobodu volby nemám. Nemohu si vybrat, do jaké nemocnice půjdu, jsem-li po úraze v bezvědomí, nemohu si vybrat, zda budu zdravý, nebo nemocný, protože cokoliv jiného než být zdravý znamená značné omezení života nejenom mého, ale i mého okolí. Zdravotnictví se příliš dotýká života a smrti, a tedy základních lidských práv, než aby se obešlo bez regulace. Převést dostupnost a kvalitu zdravotní péče na princip nabídky a poptávky znamená deklarovat, že právo na (kvalitní) život těch, kteří si mohou dovolit zaplatit, je silnější než právo těch, kteří platit nemohou. Ve zdravotnictví více než kde jinde platí, že pozice jednotlivých subjektů na trhu nejsou vyrovnané. Pacient je vždy v nevýhodě. Jak pro své omezené znalosti, tak pro sníženou rozlišovací schopnost, způsobenou strachem z bolesti, či smrti. Proto by měl být pacient chráněn, například tak, že nebude vystaven neosobnímu a asociálnímu mechanismu volného trhu.

Je příliš krátkozraké hledat primární úlohu zdravotnicí v přinášení zisku zdravotnickým a farmaceutickým podnikatelům. Hlavní úloha zdravotnictví musí spočívat v zajištění zdravé a práceschopné populace. Protože péče o sekundárně postižené, či ztráty způsobené hodinami neodpracovanými v důsledku nemoci, jsou zátěží pro celou společnost. Nic z toho však Julínkovy reformy neřeší, stejně jako neřeší údajnou krizi ve zdravotnictví. A to z jednoho prostého důvodu: hledají příčiny tam, kde neexistují, tedy u pacientů, a zcela ignorují snahy některých zúčastněných subjektů z řad lékařů a zdravotních podnikatelů odčerpat prostředky z veřejných rozpočtů do svých soukromých kapes. Nehledě k tomu, že dostupnost zdravotní péče založená na platební schopnosti znamená snížení lidské důstojnosti těch méně majetných.

Pokud se podaří ministru Julínkovi a ODS realizovat své představy o reformě zdravotnictví, nezbývá nám než doufat, že pan ministr nedopadne jako ten lékař v anekdotě zmiňované v úvodu. Jeho pacientem jsme totiž my všichni.

poslal Tribun