Dobrý sluha, ale zlý pán

Známé přísloví říká, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Přísloví ledacos napoví. Toto přísloví napovídá, že cokoliv, co se vymkne kontrole, je nebezpečné a zhoubné, přestože dokud slouží, plně ovládáno lidmi, může se jednat o věc potřebnou a přínosnou. Krása přísloví tkví v tom, že přes zdánlivou banalitu míří na věci významné a všeobecně platné.

Například na tak zvaný volný trh. Není snad trh stejně nebezpečný jako oheň, stejně neinteligentní jako oheň, stejně zlovolný jako oheň? A přesto je pro některé – a velmi mocné - nedotknutelným, tabu. Žijí mezi námi lidé, pro které je trh smysl všeho, hodnota sama o sobě. Není pro ně důležité, s čím trh obchoduje, hlavní je, že se obchoduje. Pro ně není trh pouhý nástroj na určování cen, či nástroj na efektivní komunikaci mezi dodavateli a odběrateli, pro ně je trh něčím víc. Pro ně je to božstvo, jemuž se koří, kterému slouží, a od něhož za to na oplátku očekávají, že se jim odmění bohatstvím a slávou. Pro svobodu trhu jsou připraveni zbavit svobody každého, kdo se opováží tuto jejich modlu odkázat do patřičných mezí, mezi oheň, vodu, elektřinu a všechny další síly, které musí být pod kontrolou, nemají-li napáchat škodu.

Jenže trh je nevědomý nástroj, černá skříňka, do které na jedné straně sypete nabídku, na druhé poptávku a uprostřed vám vypadávají ceny. Za hodinu práce v kanceláři dvě hodiny pokoukání v kině. Tři osobní automobily za sbírku známek, kilo jablek za půlku chleba a čtyři rohlíky. To vše pro zjednodušení vyjádřeno v penězích. A tak je to také správné, protože dělba práce, která je nezbytným předpokladem úspěchu člověka jako druhu, je bez směny, a tedy trhu, nemyslitelná. Jenže stejně spolehlivě, jako určí cenu kapounů, určí trh i cenu nájemné vraždy, nebo dětské pornografie. Trh totiž není morální, neví, co je dobré a co je špatné. Trh určuje ceny, nic víc. A pokud mu v tom nikdo nezabrání, ocení bez rozpaků otroka do dolů, či dítě jako dárce orgánů. Pokud se nechceme smířit s tím, že je nájemná vražda, či dětská pornografie, běžná komodita stejně jako houska na krámě, nemáme jinou možnost, než trh regulovat.

Stoupenci volného trhu přesto veškeré regulace odmítají, za svého největšího nepřítele považují stát a hlasitě volají po co největším omezení státní regulace. K čemu by došlo, pokud by uspěli? Je to prosté – státní regulaci by nahradila regulace korporací. Je to nevyhnutelné, protože regulace – tedy schopnost ovládat a přetvářet svět, ve kterém žijeme - je samotnou podstatou lidské civilizace. Obchodní společnosti žijí ve světě, který je tvořen trhem. I ony mají přirozenou tendenci svůj svět regulovat. Ostatně tak již činí. Co jiného než svého druhu regulace jsou všechna ta licenční ujednání, všeobecné obchodní podmínky, pracovní řády, manuály, zalistovací poplatky, věrnostní slevy, reklama, úplatky?

Zamýšlíme-li se nad trhem, je nesmyslné klást si otázku, zda jej regulovat, či nikoliv. Trh je regulován tak jako tak a není vyhnutí. Ta skutečně podstatná otázka zní: kdo má trh regulovat, a v jaké míře? Regulátorem trhu by měl být jednoznačně stát. Stát totiž nemá smysl sám o sobě, ale pouze jako nástroj, který si k zajištění své bezpečnosti a prosperity ustavili jeho občané. Stát neexistuje pro sebe, ale pro cíl zásadního významu, kterým je zajištění budoucí existence své společnosti. Lidé si stát sami ustavili, dobrovolně se vzdali v jeho prospěch části svých svobod. Stát je nástroj celku, nikoliv jednotlivce, má tedy mandát k přijímání opatření, která může jednotlivec pociťovat jako omezující, mohou však být v zájmu společnosti. To je kardinální rozdíl oproti obchodní společnosti, která existuje pouze sama pro sebe, respektive pro své majitele, a to s jasným cílem – přinášet zisk. Rovněž tak jsou obchodní společnosti odpovědny pouze samy sobě, respektive svým majitelům, zatímco stát je odpovědný všem svým občanům. Bohužel je třeba si přiznat, že toto je ideál (hraničí s utopií), který v reálném světě neexistuje. Přesto má stát k provádění regulací silnější mandát, protože je prostřednictvím voleb (byť často zmanipulovaných), pod kontrolou svých konkrétních občanů, a má tedy jasně danou legitimitu a odpovědnost, což se o akciové společnosti, jejíž vlastníci nejenom že nejsou známi, ale mohou se na burze změnit i několikrát během dne, říci nedá. Výše řečené ovšem neplatí pro státy obecně, ale pouze moderní občanské demokracie. V jiných formách státního zřízení nemá totiž státní regulace smysl, jelikož splývá s regulací korporací, ať již jsou jejich vlastníky osamělý diktátor, či hrstka oligarchů.

Zbývá ještě otázka míry, tedy jak důsledně trh regulovat? Příliš silná regulace se ukázala jako nevhodná, protože nedokáže pružně reagovat na měnící se podmínky. Příliš podrobná regulace je neúčinná, protože čím jsou předpisy podrobnější, tím snadnější je vyhnout se jim pomocí změny drobného detailu. Jsou však dvě pravidla, jejichž společným jmenovatelem je odpovědnost za důsledky svých činů, podle nichž lze míru regulace určit poměrně spolehlivě: za prvé je to princip poctivého zisku. To je takový zisk, který byl dosažen bez zneužití něčí slabosti, nevědomosti, či závislosti. Za druhé je to princip odpovědnosti za externality. Korporace musejí nést plnou zodpovědnost za dopady svých činů na sociální strukturu společnosti a životní prostřední. Regulace musí být tím silnější, čím více jsou změny na životním prostředí, které korporace svojí činností způsobují, nevratné. Ať již se jedná o zásahy do krajiny, nebo o čerpání zdrojů.

I když je regulace trhu jako taková nevyhnutelná, neznamená to ještě, že je automaticky prospěšná. Regulace, kterou by zavedly korporace, by byla výhodná pouze pro ně. Takzvaný volný trh liberálů je totiž ve skutečnosti volný pouze pro ně a podle nich, nebo ještě hůře, podle toho, kdo si dokáže svá pravidla prosadit. Jenže taková volnost je výhodná pouze pro šelmy, kterým se dobře loví v džungli, kterou by se mohl trh bez státní regulace velmi snadno stát. Je otázkou, zda je toto cesta, kterou by se mělo lidstvo ubírat. Lidstvo pro zachování své existence stále více potřebuje jedince, kteří v džungli nedokáží přežít. Právo silnějšího může fungovat tam, kde jsou všechny plány a vize omezeny fyzickou existencí individua. Lidstvo však uvažuje a plánuje v rozměru celých národů a generací, a právo silnějšího je v jeho případě kontraproduktivní

Proto musí být trh omezován, aby nezačal omezovat on nás. Lidé, vydaní napospas trhu, se stávají na něm závislí a přicházejí o svoji svobodu, která se hromadí v rukou nepočetné hrstky. Člověk je trhem zbavován své důstojnosti a stává se z něj malá součástka ohromného stroje, ve kterém nemá cenu sám o sobě jako individuum, ale pouze zákazník, dělník, či obchodník, a zmenší-li se jeho potenciál v kterékoliv oblasti, zmenší se nejenom jeho cena, ale i jeho základní práva a spolu s nimi jeho svoboda. Svoboda člověka je však důležitější, než svoboda trhu. Trh je mocný nástroj, musíme s ním však jednat obezřetně a dávat pozor, aby nad námi nezískal vrch. Protože trh je dobrý sluha, ale zlý pán. Existence neregulovaného trhu je jen obtížně slučitelná s budoucností lidstva jako společenstvím rovnoprávných a svobodných jedinců.

poslal Tribun