Stát, občan a jak by to mohlo být

Po článcích, ve kterých jsem se soustředil především na kritiku toho co mne pálí, cítím potřebu napsat také o tom, co si myslím že by mělo být uvedeno do praxe, aby se život alespoň většiny obyvatel co nejvíce přiblížil tomu opravdovému, důstojnému životu, který si lidská bytost zaslouží.

Nejde o vytvoření nějakého Ráje. Odtud nás Bůh vykázal a jasně určil, že vše další se bude odehrávat „v potu tváře“. Na potu nevidím nic špatného je-li vyvolán smysluplnou činností korunovanou užitečným výsledkem či následným pocitem uspokojení. Proč se ale máme potit hrůzou, vztekem, nebo studem, když v Bibli byl pot zmíněn pouze v souvislosti s chlebem?

To znamená že (pokud vynechám běsnění přírodních živlů do kterého počítám i epidemie) za to ostatní pocení si můžeme sami a tudíž – logicky – je v našich možnostech to změnit. Ne že bychom se nesnažili. Objevili jsme, že život člena tlupy je snazší než život osamoceného individua, byť to znamená částečné omezení osobní svobody a přijetí závazných pravidel. Tlupy (alespoň povětšinou) zmizely v propadlišti dějin, teď máme státy a v nich občany. Sepsal jsem si tedy pár bodů, které by měly být závazné pro stát a pro občana:


Co by mohl občan očekávat od státu který funguje jak by měl?

1)rovnoprávnost se všemi ostatními občany
2)rovnost šancí na sebeuplatnění (v závislosti na svých schopnostech)
3)dodržování lidských práv a ochranu svých občanských práv
4)pomocnou ruku v případě těžké životní krize (zde myšleno spíše materiální povahy)
5)zdravotní pomoc
6)svobodný přístup k informacím veřejného charakteru
7)dostupnost vzdělání
8)zajištění zdravého životního prostředí (alespoň co se týče veřejného prostoru)
9)kvalitní fungování státní správy a ostatních složek, zajišťujících občanovu ochranu před kriminálními živly nebo vnějším agresorem, či tlumící dopady způsobené požáry, povodněmi atp.
10)důchodové zabezpečení


Co by měl stát požadovat od slušného občana?

1)že poctivě odvede svůj díl potřebný k financování provozu státu
2)že nebude činit příkoří či jinak ztrpčovat svým chováním život spoluobčanům, byť by tím třeba neporušil zákon
3)že bude dodržovat zákony
4)že výsledky svého úsilí nabídne přednostně státu (např. na poli vědy a výzkumu)
5)že svou případnou nespokojenost s fungováním státu či rozhodnutím státní správy nebo justice projeví legálním a srozumitelným způsobem
6)že nebude zneužívat státní servis (zdravotnictví, pomoc v krizi atd.)
7)že se v rámci svých povinností a schopností postaví na obranu státu bude-li to třeba


Zkušenost napovídá, že mnohé body (v různé míře) naplňovány nebývají, ať už na jedné či na druhé straně. Pro občana z toho vyplývá že by tedy měl brát svou roli vážně (demokracie je přece vláda lidu) a více si hlídat práci těch kterým svěřil péči o své věci vezdejší. Měl by poněkud více přemýšlet nad tím jestli mu někdo nevěší bulíky na nos a pružně reagovat když něco takového zjistí. Neměl by být líný, když je to potřeba, vyrazit do ulic a tam dát viditelně najevo (aniž by při tom ničil hodnoty), že je ještě tady a že jen tak cokoli jeho zaměstnancům neprojde. Protože ulice je výkladní skříň státu a jedině tam je všechno dobře vidět. Taková lidová prověrka formou voleb, jednou za čtyři roky, je nedostatečná. Projevy nevole v celostátním měřítku jsou dost pracně realizovatelné. Čím více lidí se má na něčem domluvit tím je to těžší. Ale proč opomíjet totéž v rozměru krajů či obcí? Za prvé je zde větší prostor pro shodu na problému. Za druhé se přece říká že příklady táhnou. Přibývající referenda na téma radaru jsou toho ukázkou. Pokud by se, postupem času, stalo zvykem takto dát slyšet hlas lidu – vlády by s ním musely počítat. A také tomuto hlasu lidu přizpůsobit své konání. Snad by se tím dosáhlo toho aby ke svým voličům zaujaly odpovědnější přístup.

Avšak říká se: jaký pán – taký kmán a tak odpovědnost nese ten kdo řídí (byť má k tomu v demokracii pověření od toho kdo je řízen). Vláda je tedy ten kdo určuje chod věcí, zdálo by se. Ale je tomu tak pokaždé? Co když vláda odvádí svou práci natolik diletantsky, že umožní jednomu občanovi (případně několika) aby získal takový majetek, který mu umožní vytvořit jakýsi stát ve státě s tak silným vlivem na vládu, že přestane být vládou svých voličů a místo toho začne sloužit tomu kdo si ji podchytil? Dá se od takové vlády očekávat že bude vytvářet prostředí ku prospěchu většiny občanů a nebo spíše taková pravidla, která budou ve shodě se zájmy toho kdo ji řídí? Myslím že odpověď je nasnadě.

Jsem toho názoru, že rozumná a nezkorumpovaná vláda by měla mít zájem na co nejvyšším počtu subjektů v celé podnikatelské škále a to z nejednoho důvodu.
Za prvé: stabilita. Podnik, který je jedním z mnoha a z nějakého důvodu ukončí svou činnost, může být mnohem snadněji zastoupen a následně nahrazen, aniž by se tato změna výrazně projevila v zaměstnanosti, nedostatku zboží či cenovými výkyvy.
Za druhé: vědomí této nahraditelnosti stimuluje u jednotlivých podnikatelů potřebu originality, kvality, zkrátka konkurenceschopnosti a tak evokuje vývoj v kterékoli oblasti.
Za třetí: posiluje se význam dobrého jména firmy, dobré tradice a klade důraz na solidnost nejen vůči zákazníkům ale i k ostatním firmám na jejichž dodávkách či odběru je podnikatel závislý. Zjednodušeně řečeno „vybrušuje charakter“.
Za čtvrté: občanu který by rád podnikal se naskýtá mnohem více příležitostí a tak (i v případě že žádnou nevyužije) nesetrvává tento v nějakém malomyslném pocitu vlastní vyřazenosti což se pochopitelně promítá i do jeho postoje vůči vládě.
Avšak aby drobný podnikatel nevnímal svoje podnikání jako dočasnou činnost, musí mít od státu záruku že ho nenechá sežrat nějakým podnikatelským gigantem. To on sám nijak ovlivnit nemůže, byť by byl sebeslušnější, překypoval dobrými nápady a vzorem pracovitosti. To může zajistit jen vláda která nepustí mezi své ovečky žádné vlky odnikud zvenčí a čapne pořádně za ocas i ty zrozené uvnitř. Jde zkrátka o to neumožnit vznik velkopodnikatelů, kteří se později spojí s nadnárodními korporacemi a začnou bezohledně prosazovat své zájmy, všemi dostupnými prostředky legálními i nelegálními nebo na hraně obého.
Toho lze docílit dvěma způsoby: Buď nastavením limitů pro počet zaměstnanců, roční obrat a mnoha dalších faktorů a nebo (což je jednodušší) nastavit takovou progresivní daň, při které se vůbec nevyplatí být velkopodnikatelem. Já vím že to zavání omezováním všude proklamované svobody v podnikání. Avšak uvažme že každé bohatství od nějaké výše přestává být prostředkem k naplnění materiálních potřeb a bývá nadále využíváno jen k uchopení moci ať už ve skrytu či veřejně (nepočítám vložení přebytku do charity protože takoví andělé jsou výjimkou). Proto je tato regulace nezbytně nutná, aby svoboda menšiny nebyla vykupována nesvobodou většiny.

Opačná cesta vede k novodobému feudalismu, ve kterém vládnou tvrdou rukou podnikatelští baroni a knížata, držící svým vlivem vládu pod krkem, maje v rukou místo karabáče pracovní místa a místo meče mezinárodní obchodní dohody. Jejich žoldáky se pak stávají najatí právníci a zkorumpovaná justice i se státními úředníky. Zaměstnanec i drobný podnikatel se v tu chvíli dostávají do té části zad, kterou mi slušnost brání pojmenovat.
Jistě že zbývají oblasti, které nelze vykrýt drobnými podnikateli. Vědecký výzkum, stavba dálnice či přehrady, městská doprava, železnice, aerolinky a další. Zde je prostor pro rozumné podnikání státu, neženoucího se bezohledně za co nejvyšším ziskem, maje na paměti důležitost existence drobných podnikatelů. Stát by měl dodržovat princip „za poctivou práci – odpovídající odměna“, také v profesích pro něj nanejvýš důležitých (samozřejmě nejen v nich) jako je školství, věda, zdravotnicví … Může i zadat zakázku (je-li to potřeba) zahraniční firmě. Ovšem za předpokladu že si přiveze jen to co jí stát nemůže dodat, zaměstná přednostně domácí občany a práci řeší svými zaměstnanci pouze z profesních či prokazatelně početních důvodů. Splní objednávku, dostane zaplaceno a odejde. Firmou doposud zaměstnaní občané tím sice ztratí práci ale mohou přejít na jiný podobný projekt, částečně se rozptýlit v drobnopodnikatelské sféře nebo ve státním podnikání, které by za výše popsaných podmínek nebylo malých rozměrů.
Zisk je vždy více než daň ze zisku (navíc dobře „ošetřená“ šikovným daňovým poradcem). Dobře hospodařící stát by vytvářel dostatek pracovních příležitostí a zároveň umožňoval svým občanům seberealizaci v podnikání. Občan by měl slušnou možnost volby jak uchopit svou existenci. Dostatek financí by vládě umožnil realizaci státních projektů i kvalitní státní správu a tím potažmo i to aby se postarala o svého občana ve smyslu výše vypsaných bodů. Každý kdo volá po slabém a přece fungujícím státu (s výjimkou těch kteří plánují uchopit moc pro sebe) volá vlastně po oslabení sebe sama, protože tím vyvazuje stát z povinností které vůči němu, jako svému občanu, má. To je totéž jako vyžadovat od partnera příspěvek na domácnost a současně ho nepustit do práce.
Dále by bylo třeba přenést více rozhodování přímo na občany a to především v otázkách týkajících se přímo jejich regionu či obce. Proč by mělo rozhodovat pouze zastupitelstvo zda bude na nevyužitém místě stadion, obchodní dům nebo aquapark? Ve výběrovém řízení ať rozhodují odborníci ale o tom jak takové místo využít a nebo zda ho vůbec nějak využít ať si rozhodnou místní obyvatelé sami v referendu, po předchozí kvalitní informační kampani.
Někdo by mohl namítnout, že referendum je drahá záležitost. Pokud by však byl identifikační hlasovací kód součástí občanského průkazu, mohlo by se hlasovat elektronicky, což by celý hlasovací proces nejenom zjednodušilo a urychlilo ale také zlevnilo. Možnost zakoupení čtečky kódu propojitelné s vlastním PC (která by určitě nebyla drahá) by jistě zvýšila i účast v hlasování. Čtečky by se daly umístit na různých místech a hlasovalo by se stejně jednoduše jako když si odskočíme dobít mobil.
Píle a poctivost zastupitelů se dá podnítit i prověřit nižším platem za první volební období s následným bonusem za znovuzvolení spočívajícím v procentním nárůstu platu v každém novém volebním období a tato období by mohla být zkrácena třeba na polovinu. Ubylo by úvah typu: „Po mě potopa – hlavně když zrovna teď kape“. Počet zvolení by se stal více prestižní záležitostí. Možnost pro občana kdykoli si na internetu nebo v místním tisku zjistit jak o čem konkrétní zastupitel hlasoval by posilovala potřebu být se svými voliči ve shodě.
Strany by měly být financovány pouze z členských příspěvků a nesměly by přijímat sponzorské dary. Jejich prezentaci ve státních médiích by hradil stát v rámci povinné služby veřejnosti. Stále by samozřejmě měly možnost vydávat svůj tisk nebo využívat internet avšak toto by si již hradily z vlastní kapsy.
Totéž by mělo platit pro církve, s tím rozdílem že ony by sponzorské dary přijímat mohly. Na péči o registrované památky by se stát podílel. Jsou součástí našeho kulturního dědictví, dominantami krajiny i měst a nedílnou součástí historie. Sdílíme je všichni společně – jak věřící tak i bezvěrci.
Nepochybuji o tom že čtenáře těchto řádků napadnou mnohé další úpravy pravidel ve vztahu státu k občanovi a naopak. Jedno je však jisté:
Demokracie postrádající pevně nastavené mantinely a vhodně se doplňující pravidla jež by zajistila svobodu všech a ne pouze těch privilegovaných, je skutečně tou nejkratší cestou k totalitě. Pro člověka není rozdíl v tom, jestli má nad sebou jediného diktátora a nebo jejich množinu, shoduje-li se tato na společném cíli, kterým je jeho zotročení.

poslal Kamil Mudra