Nepošmelíš

Když kdysi předával Hospodin Mojžíšovi svá přikázání, asi nějak pozapomněl na to, že na rok 2008 naplánoval Čechům prezidentské volby a do parlamentu Lidovce. Jen tak si lze vysvětlit, že Mojžíš obdržel Desatero, a nikoliv Jedenáctero, ve kterém by hned po „Nepokradeš" následovalo „Nepošmelíš." Toto opomenutí nyní vystavilo Lidovce pokušení vyměnit v prezidentské volbě své hlasy za souhlas ODS s majetkovým vyrovnáním*) mezi státem a církvemi, a nás ostatní postavilo před otázku, zda je 270 miliard ze státního rozpočtu hodně nebo málo za dalších pět let ve funkci pro Václava Klause.


Lidovecký ministr Cyril Svoboda, který pro zmiňovaný kšeftík začal plédovat mezi svými spolustraníky, sice není zrovna Klausovým fanouškem, a jelikož pro financování církví považuje za nejlepší řešení daňové asignace, dost možná by těch 270 miliard i oželel, takže není zcela vyloučeno, že z jeho strany to byla naopak snaha celou transakci překazit tím, že ji zveřejní. I když pak se zase nabízí otázka, proč tedy svůj plán tak vehementně bránil tvrzením, že když se vše zveřejní a řekne se jasně kdo, komu, co a za kolik, tak bude vše v nejlepším pořádku.

Ať tak či tak, jedno je jisté: sama skutečnost, že někdo o podobném obchodu vůbec uvažuje, a že jiný považuje za nutné jej rozhodně dementovat, jako by to byla možnost sice neuskutečněná, ale zcela reálná, ukazuje na to, že v České republice je možné kupčit se vším. Zkušenosti, pracně sbírané za minulého režimu veksláky, meloucháři a rozličnými šmelináři se nyní zúročují v nejvyšší politice. Hop! Hop! Hop! Kdo nešmelí, není Čech. A kdo nekrade, okrádá rodinu.

Jenže tady končí veškerá legrace. Prezident je sice funkce především symbolická, rozhodně však není bezvýznamná. Jak může prezident zamíchat kartami, které byly rozdány při volbách, ukazuje zkušenost z roku 2006, kdy Klaus opakovaně pověřoval Topolánka sestavováním, až se to dotyčnému povedlo. (A dost možná za pomoci menšího kšeftíku s pány poslanci Melčákem a Pohankou, kteří byli tou dobou zrovna levně k mání.) Prezident má však i poměrně silné pravomoci při (ne)jmenování soudců, či členů bankovní rady ČNB. Kdo zaručí, že obchod „Klaus za restituce církevního majetku" nenastaví nový standard ve fungování státu? Bude-li Rubikon jednou překročen, každý další krok již bude snazší. Cesta k obchodům například s posty soudců tak bude otevřena. Kamarád na soud sem, poslušná loutka na soud tam, a rehabilitovaný soudce Berka na soud Ústavní, to není příliš lákavá představa.

V základech právního státu totiž stojí mimo jiné i to, že spravedlnost není ke koupi, že rozhodnutí státní moci nejsou založena na obchodní transakci, ale na právu, zákonech a především – demokratickém konsensu. Doufejme, že po prezidentské volbě bude i nadále žít naděje, že tomu tak je i v České republice. Navzdory tomu, že se současná česká politická reprezentace snaží posunout naši republiku k politickému standardu orientálních despocií, seč jí síly stačí.

Desatero, zmiňované v úvodu, v zásadě není vůbec špatný základ pro budování fungující společnosti, je jednoduché a srozumitelné. Bohužel, jediný jeho bod, který je dnes skutečně důsledně uplatňován, je ten nejspornější: „V jednoho Boha věřiti budeš." I když tím bohem již dávno není ani jeden z Trojice, ale krutý tyran Mamon.

*) Termín, který by mohl do nahradit zprofanované „tunelování."


poslal Tribun