Přeběhlický problém

Křišťálovou studánku naší politiky znovu rozvířil další přeběhlík. Tentokrát se údajné vědomí a svědomí probudilo v poslanci Snítilém. Ten sice mezi svými kolegy ze strany Václava Klause nepodporoval, proti společnému hlasování pro pana Švejnara nikdy nic nenamítal (a tady se ani náhodou nemůže schovávat za nějakou povinnost zachovat mlčení, protože například pochybností pana Škromacha byly plné noviny), ale asi úsměv bručícího ministra Langra ho přesvědčil, že se má chovat naprosto opačně než doposud. Prozření všech přeběhlíků je věcí poslední dobou dosti obvyklou, zároveň je ale ve všech případech asi spojeno s nějakým hříchem z dřívějších dob, který laskavá církev svatého Klause dokáže rozhřešit. U pana Snítilého možná jde o spolupráci s tajnými službami nebo o nevyjasněné majetkové poměry kolem domu, který ve stylu poctivých občanů typu Koženého byl přepsán na nezletilé dítě. Zatím přesnější informace občan nemá a pokud se podívá na předchozí přeběhlické historky asi je jen tak brzy nedostane.

Služebně starší přeběhlík Melčák z celé trojky vypadá nejčistěji. Ale i o něm již delší dobu krouží informace o jakýchsi údajných majetkových problémech či defraudacích jeho syna, které podpora správného řešení měla pomoci vyřešit či přinejmenším aspoň nenafouknout na úroveň velké aféry, jaká by čekala od našich objektivních médií každého opozičního politika. Je rozhodně zvláštní, že tento poslanec patřící dříve k levicovému křídlu ČSSD najednou pravicoví čím dál tím více. A to nejen v hlasováních, která jsou spojena s existencí vlády, se kterou spojil svůj aktuální osud, ale i například v hlasováních, která jsou ideologickým sporem pravice a levice a na budoucnost vlády vliv nemají. Takovým případem je například Ústav imieni Orwella pro politický výzkum totality, proti kterému jako člen ČSSD protestoval a jako skoročlen koalice ho schvaloval. Nyní je nejasná i jeho role v stravenkové aféře, je ale zároveň velmi zvláštní, jak tento dříve výrazně levicový politik chce opustit ideu stravování pro zaměstnance, za které prý nasazoval tělo i duši a navíc pro ochranu jejich zájmů (ne lobbistů jak si možná dnes myslí ale lidí pracujících) byl zvolen jako člen ČSSD do parlamentu.

Nejkrásněji vědomí a svědomí se ukazuje v případě prvního povolebního přeběhlíka pana Pohanky. Svého času pan Cikrt o něm napsal Příběh opravdového člověka naší doby. Dokud hlas pro ODS nebyly jistý a poslanec Pohanka asi dostatečně rychle jemný náznak nepochopil, tak Míša Kulička zaujal i novináře Mladé Fronty. O jeho napojení, a tím pádem i celé ČSSD, na starostu Péťu či pana Doležela spekulovaly před komunálními a senátními volbami téměř všechna média. A ejhle, po odchodu z klubu a po všech těchto decentních náznacích pan Pohanka definitivně přešel na dobrou modrou stranu a novináři ze dne na den usnuli jako Šípková Růženka. Dnes se nikdo minulostí této Dalíkovy hlasovací mašinky nezabývá.

Na rozdíl od předchozích přeběhlických afér tentokrát všechny hlavní aktéry spojuje fakt, že velmi rychle a občas i před samotným faktem přeběhlictví se objevily informace o jejich možných slabinách, které je činí velmi dobře vydíratelnými. Samozřejmě zatím neexistuje jediný jasný důkaz na vyloženě trestnou činnost, ale problémy přinejmenším morálního rázu to jsou. Pokud převezmeme pravicovou rétoriku, tak podpora této vlády a zvolení Václava Klause presidentem stojí na poctvostech typu Krausova kakaa, Grossových akcionářských úspěchů či Mackovy privatizační euforie. Vše je sice před soudem čisté, ale za správné to snad může považovat jen velmi zaslepený člověk.

Do budoucna by pro důvěryhodnost naší politiky bylo dobré najít nějaké řešení přeběhlických problémů. Při aktuálním volebním systému existence přeběhlíků deformuje výsledek demokratických voleb. Tito lidé nebyli zvoleni pro své názory či sílu osobnosti (zvláště to potvrzuzují jejich extrémně podprůměrné výsledky v preferenčních hlasech ve volebních krajích: Snítilý - 1646, Pohanka - 2759, Melčák - 1465), je do parlamentu dostala pouze síla a volební program jejich strany. Ústavou dané hlasování podle svědomí je bohužel pouhou prázdnou frází. Zkorumpovanému či vydíranému poslanci může například ve jménu zájmů vlastní rodiny či klidu podplacené dušičky i ono svědomí přikázat zradu programu za který byl zvolen, ale osobní problémy toho či onoho člověka by neměly dělat z voličů a občanů naší země rukojmí nám neznámých zájmů.

Proto by asi bylo nejlepší, kdyby poslanec měl na základě svého vědomí a svědomí právo hlasovat proti rozhodnutí klubu, tím sebou vybraný názor prosadit, ale zároveň by měl poté do nějakého daného termínu zložit mandát a nechat se zastoupit členem strany za kterou byl zvolen. Jako pojistka před nenadálými zvraty ve vnitropartajní politice, kdy by docházelo k větší jednohlasné migraci by asi měla být zakotvena možnost předčasných voleb ve chvíli, kdy jeden klub opustí určité množství poslanců - kteří by ale již neměli mít možnost několik volebních období kandidovat za svoji bývalou stranu, stejně jako by ji nemohli zastupovat na obcích či jí být v budoucnu nominováni do různých dozorčích rad atd. Bohužel takových změn se asi nedočkáme, vždy je lepší sázet na hodného lobbistu či vydírání.

Vítězný únor

Před šedesáti lety využila tehdejší KSČ laxnosti a nerozhodnosti politické konkurence, i svých spojenců v jejích řadách, a dosti nevybíravým způsobem se chopila moci, které se nepustila po dalších čtyřicet let. Do učebnic dějepisu se 25. únor 1948 zapsal jako den Vítězství pracujícího lidu. Jak se budou naše děti učit o 15. únoru 2008, o dni, kdy se Václav Klaus stal podruhé prezidentem a ODS slaví politický triumf?

Václav Klaus byl podruhé zvolen prezidentem České republiky. To, co se může na první pohled jevit jako banální zpráva, kterých dnes a denně přichází ze stabilních demokracií tucty, aniž by kohokoliv vzrušovaly, je v českých poměrech novina zásadního významu. Už jenom proto, že Česká republika má ke stabilní demokracii daleko. Přinejmenším nepovažujeme-li za standardní součást demokratické kultury všudypřítomnou korupci, nezájem státního aparátu o správu věcí veřejných, či takové kauzy, jako je případ bývalého (a prý opět budoucího) vicepremiéra Čunka, či předvolební „akce Kubice". To, že ODS při prosazování svého kandidáta uspěla navzdory tomu, že její úsilí bylo provázeno hrubostmi, urážkami, vyhrožováním, trucováním a podezřením z korupce, vysílá směrem k občanům jasný signál: nic se nezmění, vše zůstává při starém.

O samotného Václav Klaus však nakonec tolik nejde, i když je symbolem celého polistopadového vývoje, a jeho instalace do úřadu prezidenta znamená legitimaci všeho, co se po roce 1989 stalo, a odmítnutí veškerých pochybností stran ekonomické transformace. Václav Klaus je minulost. Mnohem důležitější je přítomnost a budoucnost. A tu bude diktovat triumfující ODS, strana, která úspěchem svého čestného předsedy v prezidentské volbě upevnila své postavení dominantní politické síly, které o všem rozhoduje, vše ovlivňuje, a na nic a na nikoho nemusí brát ohledy. Neexistují pravidla, která by ODS musela dodržovat, protože neexistuje moc, která by ji k tomu mohla přinutit. ODS sama je moc, ODS je stát.

ODS dokonale vyšla taktika „zloděj křičí: chyťte zloděje," a za neutuchajícího povyku o totalitních praktikách uvnitř ČSSD, která prý nutí své poslance volit proti jejich svobodné vůli, a chce je mít plně pod kontrolou, dokázala ODS ve všech kolech odvolit jako jeden muž. Nerozborná jednota ODS dosáhla dokonalosti, o níž si i komunistické politbyro mohlo nechat jenom zdát. Zato na ČSSD ulpěl odér strany, která nevládne ani sama sebou, a již volit je riskantní, protože volič nikdy neví, jak se jím zvolení poslanci zachovají. A to je další bod pro ODS.

Bodovala i KSČM, která opět prokázala, že bez ní se žádné důležité rozhodnutí neobejde, a že bude míchat kartami, jak ona bude chtít, aniž by se zdráhala pomoci muži, který je pro ni jinak ikonou všeho zla. Bodovala i KDU-ČSL, která pro změnu osvědčila svůj cit pro vítěznou stranu a odvážně se přiklonila k tomu, od koho může žádat revanš za svoji podporu. Nejvíce bodů si však samozřejmě připsala ODS, která si ověřila, že je jedno, jak vulgárně a arogantně vystupuje, do jak pochybných obchodů se zapojuje, že pranic nezáleží na tom, jestli lže či mluví pravdu – protože nakonec vždy prosadí svou, protože hrubá síla nakonec zvítězí, protože se nemusí bát toho, že by někdy musela vydat počet ze svých činů. Jejím příznivcům je totiž jedno, co a jak ODS dělá, hlavně když vítězí. ODS vyhrála – slušnost a demokracie v České republice prohrála.

Máme Vítězný únor, Den vítězství politiků nad občany.

poslal Tribun

Moralista Sobotka

Od doby nechvalně proslulého hlasování v Senátu o reformě, kdy ODS se rozhodla pomocí metody nezabývat se umlčet opozici a zabránit případným změnám v balíku zákonů, pan Přemysl Sobotka neustále mate veřejnost. Včera, stejně jako již několikrát předtím, v on-line rozhovoru pro Lidové Noviny čtenářům sdělil: Dle Ústavy ČR je většinové rozhodnutí Senátu na způsob hlasování nezabývat se legitimní a nejde jej napadnout. Osobně jsem s tím nesouhlasil, ale byl jsem ve výrazné menšině. Na zápisu z hlasování na stránkách Senátu si člověk může krásně ověřit, jak vypadal jeho nesouhlas a menšinový názor. Samozřejmě že nesouhlas se projevil hlasem Ano pro návrh nezabývat se.

Jeho přístup je z dnešního hlediska velmi zajímavý. Buď můžeme uznat, že je jen přitroublým lhářem, který nechápe, že se hlasování dá jednoduše ověřit nebo spíše, že mluvil o svém menšinovém názoru na klubu ODS. A teď by nám měl velký moralista ze strany velkých demokratů, kteří si tak váží svobodných výběrů poslanců, hlasování tajně a podle svého svědomí vysvětlit, jak je možné, že s něčím nesouhlasil, ale pak hlasoval podle stranického příkazu ? To je snad i sám šéf horní komory parlamentu jen obyčejnou loutkou, která své vědomí a svědomí (navíc vázané předchozími sliby, že se Senát reformou bude zabývat) přizpůsobuje nátlakům Topolánků, Dalíků či kdo ví jakých jiných individuí ?

Je to jen jedna z mnoha epizod, kdy ODS káže vodu a sama pije víno. Pan Topolánek hází obviněním z korupce na prezidentského kandidáta a pak s úsměvem idiota vysvětluje, že důkazů netřeba. Když se ale totéž stane jediné a dokonalé ODS a je obviněna z korupce, tak najednou tu máme vřískot a vyhrožování soudem. Když svým obviněním velmi nevybíravě zaútočil na pana Švejnara, tak vše bylo samozřejmě v pořádku. Když ale pan Bursík pouze zopakoval výroky pana Klause, tak to bylo označeno modrým ptákem za naprosto nechutný podpásový úder a šéfpolicajt Langer málem dostal infarkt a vyhrožoval voliteli pana Švejnara, kolik lidí bude bučíce bručet. To, že veřejnou volbu Občanská Demokratická Strana využívá pokud se jí to hodí, je již samozřejmě také známo. Jen je nutno si toto vše pamatovat i zítra, když znovu budeme svědky vystoupení hypokritů z ODS.

ODS ráda veřejnou volbu

Jičínský deník 1.11.2006: Vítězná ODS prosadila starostu ze svých řad. Novým starostou města se stal Ivan Doležal (ODS), který v současné době vykonává také funkci krajského radního. Byl zastupiteli zvolen devatenácti hlasy, ve veřejném hlasování byl proti pouze Václav Šmatolán (KSČM). Dosavadní starosta Ladislav Vrba (Unie pro sport a zdraví) předal svému nástupci pomyslné žezlo, zůstává tak nyní pouze členem zastupitelstva.

Příkladů se dá najít mnohem více (první na licoměrnost upozornil v páteční debatě poslanec Rath připomínajíce veřejnou volbu vysoce postaveného člena ODS pana Bendla), ale i tento stačí k ilustraci, jak prý občanská a demokratická strana káže vodu a pije víno. Každý kdo sledoval páteční výkřiky o totalitě a nedemokratičnosti se může výše jasně podívat, co slova ODS opravdu znamenají. Veřejná volba je nedemokratická a nedůstojná pouze tehdy, kdy nemáme jistotu zvolení našeho kandidáta. Jinak ji máme celkem rádi a ji občas také používáme. Nebo došlo k nějaké změně v přístupu ODS a všichni ti veřejně hlasující postkomunisté a totalitní stvůry v čele s panem Bendlem budou vyhozeni ?

Co tím chtěl básník říci ?

Pan premiér věren svému obrazu slušného, jemného člověka s dokonalým sebeovládáním nás dnes všechny poslal tam, kde záda ztrácejí svůj hezký název. Jeho velmi naturální vystoupení jsou již tradicí, ale dnes to má i určitý zajímavý podtext. Tato slova totiž vyslovil v průběhu hlasování.

Nedělo se nic zvláštního, senátoři a poslanci po dlouhé divadelní hře, já to chci jinak a proto budu trucovat, se nakonec dostali k tomu nejdůležitějšímu, čili k volbě. A volba probíhala. Výsledek mohl být takový či onaký, ale rozhodně pro člověka, který neočekával něco velmi konkrétního, by neměl být samotný průběh již definitivně schváleného hlasování důvodem k takovým výkřikům, jakými nás obdařil Mirek Topolánek. Proto je na místě otázka, jestli neuviděl něco, s čím původně nepočítal. A to v dnešní situaci, kdy před volbou se mluví o stamiliardách za hlas a schází se lidé, kteří nedokážou vysvětlit důvod schůzek - přesněji každý ho vysvětluje jinak, může znamenat asi jen jedno. Premiér Topolánek pravděpodobně zahlédl, že nějaký ze zaručených hlasů najednou hlasuje jinak, než jeho prodloužená ruka a peněženka pan Dalík zařizoval.

"Já jsem byl na základě dnešního dne otřesen. Předně, že nebyl zvolen Václav Klaus, jak jsme byli ujišťováni, že je všechno připraveno a pak také propadem celé české politiky do záporných hodnot."
Vlastimil Tlustý pro Idnes

Zvířata

V poslední době se často zamýšlím nad tím, co jsou vlastně lidé zač, jako druh. Někdo tvrdí, že jsme na vrcholu vývoje a vývinu, jediné myslící bytosti, schopné vyšších citů. Někdo naopak, že lidé jsou póvl a prokletá rasa, která by si zasloužila za své ohavnosti z povrchu této planety zmizet. Tak jak to tedy je?

Ať se to někomu líbí nebo ne, lidé jsou stále pouze zvířata. I když vám mnozí věřící i další lidé budou tvrdit opak, budou hlásat slova o morálním chování člověka, altruismu apod. Když se však na homo sapiens sapiens podíváme čistě z pohledu biologa, zjistíme zajímavé věci.

Lidé se chovají jako stádo zvířat – mají vždy tendenci tíhnout k nějakému vůdci, alfa samci. Zvláštností lidí žijících v současné společnosti je to, že alfa samcem se může stát člověk, který není silný ani fyzicky, ani psychicky – jen dokáže správně někomu podlézat a dokáže jít „přes mrtvoly“. Ale i takovýto člověk se poté chová striktně jako zvíře – nadáváme na politiky, že kradou, vedou nesmyslné války apod. Co jiného je však kradení ze společných peněz, než zajišťování potřeb pro sebe a své potomstvo? Co jiného je zbrojení, vedení expanzních válek, než pudový boj o území? Bystrý čtenář může namítnout, že někteří lidé se chovají podle tohoto výkladu nelogicky – pracují v humanitárních organizacích, jsou proslulými humanisty, v politice skutečně prosazují myšlenky rovnosti a solidarity. Jejich hnacím motorem je však vždy sobectví – uspokojují své potřeby a dosahují svých cílů. V tomto se mi velice líbila jedna žena, kterou v jakémsi pořadu ČT vynášeli do nebes, že po studiích odešla pracovat pro nejchudší do subsaharské Afriky. Ona jim však odpověděla, že všichni, kdo se podobných misí zúčastňují, tak činí pouze pro uspokojení své potřeby, chtějí mít dobrý pocit, že někomu pomáhají. Přiznala, že pokud by jí to nebavilo, nikdy by nic takového nedělala.

Vrátím se k oné stádnosti lidí. Proč se lidé, inteligentní bytosti, chovají jako stádo? Je to v nich hluboce zakořeněné, v jejich genech. Málokde na světě se mají, v přirovnání ke světu zvířat, špatně. Málokde na světě nemají lidé co jíst, umrzají a hromadně umírají na nemoci. A přitom základní potřeby všech živočichů jsou v podstatě stejné – potrava, vylučování, spánek, rozmnožování. Splnit tyto základní lidské potřeby není pro stát až tak těžké, proto lidé na celém světě pořád spíše remcají a nadávají, než aby proti svému „strašnému“ stavu něco dělali. Výjimkou jsou ti, u kterých převládne jedna z mála lidských zvláštností – touha zabíjet. Ti pak vedou nesmyslné vyhlazovací války, provádí příslušníkům stejného druhu nepředstavitelné krutosti a opájí se jimi. Jinak většina ale dává přednost pohodlnosti a konzumování.

Dalším důkazem toho, že člověk je pouze velice hloupé zvíře, je současný stav světa – hladiny moří stoupají, planeta je přelidněná, zamořená, zdroje dochází. Přesto všichni z „vyspělého světa“ včetně mě a troufám si říci, že i všech, kteří tento článek čtou, chovají se ne jako myslící bytosti, ale jako zvířata – užíváme si komfortu, honíme se za majetkem, penězi, mocí, svými touhami (více či méně, ale nějak přeci jen všichni) a někteří z nás jdou dokonce tak daleko, že věří ekonomickým teoriím, které tvrdí, že svět je samospásný a člověk má právo, ba povinnost, brát si z něho vše co potřebuje a v míře, kterou potřebuje. Ano, například bakterie, pokud by měly dostatek zdrojů, by pokryly celý povrch světa za 2 dny a až by zdroje došly, všechny by poumíraly. A jak že se to chová onen Člověk moudrý?

poslal Ahura