Přeběhlický problém

Křišťálovou studánku naší politiky znovu rozvířil další přeběhlík. Tentokrát se údajné vědomí a svědomí probudilo v poslanci Snítilém. Ten sice mezi svými kolegy ze strany Václava Klause nepodporoval, proti společnému hlasování pro pana Švejnara nikdy nic nenamítal (a tady se ani náhodou nemůže schovávat za nějakou povinnost zachovat mlčení, protože například pochybností pana Škromacha byly plné noviny), ale asi úsměv bručícího ministra Langra ho přesvědčil, že se má chovat naprosto opačně než doposud. Prozření všech přeběhlíků je věcí poslední dobou dosti obvyklou, zároveň je ale ve všech případech asi spojeno s nějakým hříchem z dřívějších dob, který laskavá církev svatého Klause dokáže rozhřešit. U pana Snítilého možná jde o spolupráci s tajnými službami nebo o nevyjasněné majetkové poměry kolem domu, který ve stylu poctivých občanů typu Koženého byl přepsán na nezletilé dítě. Zatím přesnější informace občan nemá a pokud se podívá na předchozí přeběhlické historky asi je jen tak brzy nedostane.

Služebně starší přeběhlík Melčák z celé trojky vypadá nejčistěji. Ale i o něm již delší dobu krouží informace o jakýchsi údajných majetkových problémech či defraudacích jeho syna, které podpora správného řešení měla pomoci vyřešit či přinejmenším aspoň nenafouknout na úroveň velké aféry, jaká by čekala od našich objektivních médií každého opozičního politika. Je rozhodně zvláštní, že tento poslanec patřící dříve k levicovému křídlu ČSSD najednou pravicoví čím dál tím více. A to nejen v hlasováních, která jsou spojena s existencí vlády, se kterou spojil svůj aktuální osud, ale i například v hlasováních, která jsou ideologickým sporem pravice a levice a na budoucnost vlády vliv nemají. Takovým případem je například Ústav imieni Orwella pro politický výzkum totality, proti kterému jako člen ČSSD protestoval a jako skoročlen koalice ho schvaloval. Nyní je nejasná i jeho role v stravenkové aféře, je ale zároveň velmi zvláštní, jak tento dříve výrazně levicový politik chce opustit ideu stravování pro zaměstnance, za které prý nasazoval tělo i duši a navíc pro ochranu jejich zájmů (ne lobbistů jak si možná dnes myslí ale lidí pracujících) byl zvolen jako člen ČSSD do parlamentu.

Nejkrásněji vědomí a svědomí se ukazuje v případě prvního povolebního přeběhlíka pana Pohanky. Svého času pan Cikrt o něm napsal Příběh opravdového člověka naší doby. Dokud hlas pro ODS nebyly jistý a poslanec Pohanka asi dostatečně rychle jemný náznak nepochopil, tak Míša Kulička zaujal i novináře Mladé Fronty. O jeho napojení, a tím pádem i celé ČSSD, na starostu Péťu či pana Doležela spekulovaly před komunálními a senátními volbami téměř všechna média. A ejhle, po odchodu z klubu a po všech těchto decentních náznacích pan Pohanka definitivně přešel na dobrou modrou stranu a novináři ze dne na den usnuli jako Šípková Růženka. Dnes se nikdo minulostí této Dalíkovy hlasovací mašinky nezabývá.

Na rozdíl od předchozích přeběhlických afér tentokrát všechny hlavní aktéry spojuje fakt, že velmi rychle a občas i před samotným faktem přeběhlictví se objevily informace o jejich možných slabinách, které je činí velmi dobře vydíratelnými. Samozřejmě zatím neexistuje jediný jasný důkaz na vyloženě trestnou činnost, ale problémy přinejmenším morálního rázu to jsou. Pokud převezmeme pravicovou rétoriku, tak podpora této vlády a zvolení Václava Klause presidentem stojí na poctvostech typu Krausova kakaa, Grossových akcionářských úspěchů či Mackovy privatizační euforie. Vše je sice před soudem čisté, ale za správné to snad může považovat jen velmi zaslepený člověk.

Do budoucna by pro důvěryhodnost naší politiky bylo dobré najít nějaké řešení přeběhlických problémů. Při aktuálním volebním systému existence přeběhlíků deformuje výsledek demokratických voleb. Tito lidé nebyli zvoleni pro své názory či sílu osobnosti (zvláště to potvrzuzují jejich extrémně podprůměrné výsledky v preferenčních hlasech ve volebních krajích: Snítilý - 1646, Pohanka - 2759, Melčák - 1465), je do parlamentu dostala pouze síla a volební program jejich strany. Ústavou dané hlasování podle svědomí je bohužel pouhou prázdnou frází. Zkorumpovanému či vydíranému poslanci může například ve jménu zájmů vlastní rodiny či klidu podplacené dušičky i ono svědomí přikázat zradu programu za který byl zvolen, ale osobní problémy toho či onoho člověka by neměly dělat z voličů a občanů naší země rukojmí nám neznámých zájmů.

Proto by asi bylo nejlepší, kdyby poslanec měl na základě svého vědomí a svědomí právo hlasovat proti rozhodnutí klubu, tím sebou vybraný názor prosadit, ale zároveň by měl poté do nějakého daného termínu zložit mandát a nechat se zastoupit členem strany za kterou byl zvolen. Jako pojistka před nenadálými zvraty ve vnitropartajní politice, kdy by docházelo k větší jednohlasné migraci by asi měla být zakotvena možnost předčasných voleb ve chvíli, kdy jeden klub opustí určité množství poslanců - kteří by ale již neměli mít možnost několik volebních období kandidovat za svoji bývalou stranu, stejně jako by ji nemohli zastupovat na obcích či jí být v budoucnu nominováni do různých dozorčích rad atd. Bohužel takových změn se asi nedočkáme, vždy je lepší sázet na hodného lobbistu či vydírání.