Vítězný únor

Před šedesáti lety využila tehdejší KSČ laxnosti a nerozhodnosti politické konkurence, i svých spojenců v jejích řadách, a dosti nevybíravým způsobem se chopila moci, které se nepustila po dalších čtyřicet let. Do učebnic dějepisu se 25. únor 1948 zapsal jako den Vítězství pracujícího lidu. Jak se budou naše děti učit o 15. únoru 2008, o dni, kdy se Václav Klaus stal podruhé prezidentem a ODS slaví politický triumf?

Václav Klaus byl podruhé zvolen prezidentem České republiky. To, co se může na první pohled jevit jako banální zpráva, kterých dnes a denně přichází ze stabilních demokracií tucty, aniž by kohokoliv vzrušovaly, je v českých poměrech novina zásadního významu. Už jenom proto, že Česká republika má ke stabilní demokracii daleko. Přinejmenším nepovažujeme-li za standardní součást demokratické kultury všudypřítomnou korupci, nezájem státního aparátu o správu věcí veřejných, či takové kauzy, jako je případ bývalého (a prý opět budoucího) vicepremiéra Čunka, či předvolební „akce Kubice". To, že ODS při prosazování svého kandidáta uspěla navzdory tomu, že její úsilí bylo provázeno hrubostmi, urážkami, vyhrožováním, trucováním a podezřením z korupce, vysílá směrem k občanům jasný signál: nic se nezmění, vše zůstává při starém.

O samotného Václav Klaus však nakonec tolik nejde, i když je symbolem celého polistopadového vývoje, a jeho instalace do úřadu prezidenta znamená legitimaci všeho, co se po roce 1989 stalo, a odmítnutí veškerých pochybností stran ekonomické transformace. Václav Klaus je minulost. Mnohem důležitější je přítomnost a budoucnost. A tu bude diktovat triumfující ODS, strana, která úspěchem svého čestného předsedy v prezidentské volbě upevnila své postavení dominantní politické síly, které o všem rozhoduje, vše ovlivňuje, a na nic a na nikoho nemusí brát ohledy. Neexistují pravidla, která by ODS musela dodržovat, protože neexistuje moc, která by ji k tomu mohla přinutit. ODS sama je moc, ODS je stát.

ODS dokonale vyšla taktika „zloděj křičí: chyťte zloděje," a za neutuchajícího povyku o totalitních praktikách uvnitř ČSSD, která prý nutí své poslance volit proti jejich svobodné vůli, a chce je mít plně pod kontrolou, dokázala ODS ve všech kolech odvolit jako jeden muž. Nerozborná jednota ODS dosáhla dokonalosti, o níž si i komunistické politbyro mohlo nechat jenom zdát. Zato na ČSSD ulpěl odér strany, která nevládne ani sama sebou, a již volit je riskantní, protože volič nikdy neví, jak se jím zvolení poslanci zachovají. A to je další bod pro ODS.

Bodovala i KSČM, která opět prokázala, že bez ní se žádné důležité rozhodnutí neobejde, a že bude míchat kartami, jak ona bude chtít, aniž by se zdráhala pomoci muži, který je pro ni jinak ikonou všeho zla. Bodovala i KDU-ČSL, která pro změnu osvědčila svůj cit pro vítěznou stranu a odvážně se přiklonila k tomu, od koho může žádat revanš za svoji podporu. Nejvíce bodů si však samozřejmě připsala ODS, která si ověřila, že je jedno, jak vulgárně a arogantně vystupuje, do jak pochybných obchodů se zapojuje, že pranic nezáleží na tom, jestli lže či mluví pravdu – protože nakonec vždy prosadí svou, protože hrubá síla nakonec zvítězí, protože se nemusí bát toho, že by někdy musela vydat počet ze svých činů. Jejím příznivcům je totiž jedno, co a jak ODS dělá, hlavně když vítězí. ODS vyhrála – slušnost a demokracie v České republice prohrála.

Máme Vítězný únor, Den vítězství politiků nad občany.

poslal Tribun