Non plus ultras? Do modra!

Francouzi mají svého Le Pena, v Rakousku si lidé před časem zvolili vládu pravicového populisty Haidera, značná část Holanďanů před nějakou dobou blahořečila holohlavého (záměrně?) Pima Fortuyna, v Belgii sklízí nemalé úspěchy Vlámský blok. V Německu „hrdě“ třímají prapor nositele ultrapravicových a neonacistických myšlenek politická hnutí NPD anebo DVU. Hybnou silou polské vlády je – nebojme se tento termín použít – téměř klerofašistická strana Právo a Spravedlnost obratných populistů bratrů Kaczynských. I naši východní sousedé, Slováci, mají v případě ultranacionalistických a extremistických stran své žhavé želízko v ohni, a to v podobě Slotovy Národné strany. To jsou jen některé z ikon ultrapravicové a nacionalistické politiky v Evropě. Náš výčet by samozřejmě mohl pokračovat dále, nicméně popis a rozbor ultrapravice a jejího fungování v zemích severně, východně, západně či jižně od našich hranic není cílem tohoto textu. Svou pozornost bych totiž chtěl věnovat politickým nositelům ultrapravicových a nacionalistických postojů a tezí v Čechách. Ještě koncem devadesátých let totiž na české politické scéně měla své stálé a nezastupitelné místo mnohým dodnes v paměti dobře tkvící SPR-RSČ vedená Miroslavem Sládkem, proslulým zejména svými četnými výpady proti romům a jiným minoritám. Jenže čas rychle kvapil, preference republikánů klesaly a SPR-RSČ skončila v propadlišti dějin, stejně tak jako všechny její následnické organizace.

Zdálo by se tedy, že nebezpečí pravicového extremismu se svými výstavními atributy nacionalismem, šovinismem, primitivním antikomunismem a z něj vycházející xenofobní nenávistí ke všemu levicovému, bylo s politickým pádem republikánů ve své nejhorší podobě zažehnáno. Jenže, jak už to tak bývá, čert nikdy nespí, zejména, směřuje-li jeho přízeň (jako pokaždé) směrem doprava, a všechno výše zmíněné nám začalo nabývat nových obrysů a halit se do nových barev, tentokráte do modra. Politické „trumfy“ ultrapravice našly své pevné ideologické zakotvení v programu ODS a postojích jejích představitelů. Ve frustraci a nenávisti se utápějící voliči kdysi tak perspektivních republikánů, nemohoucí na české politické scéně nalézt stabilní základnu, jež by jejich zájmy a postoje reprezentovala v parlamentních lavicích, našli v ODS svého nového spasitele.

Indicií, že lidé zastávající postoje tak typické pro příznivce ultrapravice jsou již delší dobou skalními příznivci ODS, není málo. ODS v mnoha ohledech ideologicky osciluje na neznatelné (a přiznejme si, že ve své podstatě neuchopitelné, neboť velmi obtížně definovatelné) hraně mezi tzv. obranou národních zájmů a účelovým nacionalismem. Připomeňme např. odmítavé stanovisko ODS k omluvě české strany sudetoněmeckým antifašistům, postoje současného prezidenta a bývalého předsedy ODS k Benešovým dekretům, setkání současného předsedy ODS Topolánka s předsedkyní ultranacionalistické Národní strany Edelmannovou, časté používání obratů jako „národ,“ „národní zájmy,“ z úst představitelů ODS apod. Připočteme-li k výše zmíněnému účelově podbízivý euroskepticismus, který již drahně let tvoří samozřejmou součást ideologického arzenálu nacionalistických a xenofobních stran, potom podezření z chladně pragmatické kalkulace vedoucí ODS k postojům a krokům zavánějícím nacionalismem a šovinismem nabývá jasných kontur. Že své ideologické menu představitelé ODS dochucují notnou dávkou vyhraněné až hysterické rétoriky (viz mobilizace proti „levicovému nebezpečí“ apod.), netřeba připomínat. Jde-li skutečně o cílené a promyšlenou taktiku, potom se v tomto případě ze strany ODS jedná o politický „majstrštyk,“ neboť od dob Sládkovy SPR-RSČ se do parlamentu nedostala žádná strana stavící na nacionalistické rétorice, a lze se tedy s úspěchem domnívat, že nemalá část potenciálních voličů takovýchto stran se již v několikátých volbách ve finále přiklonila právě k ODS. Tomuto tvrzení nahrává i fakt, že nejlepšího výsledku z nacionalisticky zaměřených stran v letošních parlamentních volbách dosáhla Národní strana s pouhými 0,17% odevzdaných voličských hlasů, a to i přes oproti dřívějšku poměrně nákladnou kampaň včetně plakátů a nemalou mediální publicitu čelných představitelů strany, zejména předsedkyně Edelmannové.

Názorným důkazem toho, že ODS již „ultrapravičáky“ a šovinisticky uvažující lidské kreatury definitivně „vcucla“ do řad svých voličů, budiž i četné diskuze na různých internetových portálech, kde příspěvky příznivců ODS překypují povýšeností, agresivitou, nenávistí a vulgarismy. Inu, strýček Adolf, jeho italské „dvojče“ Benito a jejich pravá ruka v generálském hávu španělské armády Franco by mohli mít ze svých následovníků v kotlině české radost. Stejně tak jako jiný typicky pravičácký generalissimus, jistý Augusto Pinochet, jenž v těchto dnech svádí boj o svůj holý život. Uzavře-li se tímto jeho životní pouť, potom, milí pravičáci a voliči ODS, upřímnou soustrast. Adieu!

poslal Jiří Weiss