Potřebují Být Znovu Zvoleni?
Půjčil bych si na úvod slova surealistického básníka a malíře - Milana Nápravníka:
"Pohled na dnešní Českou republiku je smutný. Lze si klást oprávněnou otázku, proč se chtěli obyvatelé české kotliny zbavit před časem jednoho autoritativního režimu, když zase už pěstují tradiční český defétismus a nečinně přihlížejí, jak se z chatrné, formální, ale přece jen jakés takés demokracie stal přes noc, palácovým převratem, realizovaným s pomocí dvou korupčních přeběhlíků, nový autoritativní režim. Režim, jehož arogantní oligarchie si zase už dělá co chce. Situace, která by měla postiženou populaci vyhnat na barikády je akceptována takřka jen s pokrčením ramen. Zdá se, že nikdo raději nechce do všech důsledků pochopit o co tu v historické perspektivě jde."
Mnoho lidí setrvává v zajetí představy, že ministr je člověk který své ministerstvo řídí, o všem rozhoduje, všechno plánuje, udává směr kterým se bude činnost ministerstva ubírat a to vše uvádí v život svým důležitým podpisem. Pravda je taková že platí pouze to poslední (podpis). Na vše ostatní má lidi, je odkázán na jejich práci, počínaje zpracováním informace jež je mu předložena, pokračujíc přes plnění mnoha úkonů (včetně těch které on zadá) až po výslednou informaci o průběhu této činnosti spolu s navrženým řešením, které pak svým podpisem požehná.
Zjednodušeně řečeno: není to tak že úřad tančí jak on píská, nýbrž přesně obráceně a to přímo úměrně k jeho erudovanosti ve svěřené mu oblasti. Ministři si toto zpravidla uvědomují a tak motivací pro povolební "průvany" nebývají pouze příbuzenské či kamarádské vztahy, ale také potřeba - mít okolo sebe lidi kterým mohu důvěřovat. V duchu tohoto mohou voliči doufat, že výměnou vlády dosáhnou i změn ve státní správě (nejenom na ministerstvech) která se promítne směrem k realizaci předvolebních slibů.
Pokusme se představit si situaci ministra (ředitele, vedoucího sekce atd.) který zdědí své podřízené po odchodu předchozí (opoziční vlády) a nemá možnost vyměnit ani jednoho z těch lidí, které na jejich posty předchozí vláda dosadila. Pokud to bude člověk na svém místě, pak dokáže rozpoznat kvalitu a korektnost dodávaných informací, bude schopen udělit příkazy a zadat úkoly, učinit správná rozhodnutí ... a bude mu to houby platné. Do byrokratické houštiny nemá šanci proniknout, "objektivní příčiny" nerozlouskne kdyby se snažil sebevíc, evidentně záškodnického úřady se zbavit nemůže (tomu stačí dodržet termíny a nebo schopnost odůvodnění jejich nedodržení) a nakonec podepíše věci které by nejraději nepodepsal protože z termínů svých se nevyvlíkne a stihnout se toho musí mnoho.
Pokud koalice v příštích volbách nevyhraje, pak přesně takováto situace očekává jejího nástupce. Během současných čtyř let obsadí tato vláda všechny důležité posty svými lidmi a tito na nich, díky zákonu o státní správě (jehož zavedení si ČSSD nechala utéct) zůstanou i po změnách ve vládě. Současnou vládní odpovědnost vymění nynější vládní špičky za sladkou neodpovědnost kryptokracie, nebo spíše za "projevy vděčnosti" od těch, kteří si objednali její "instalaci".
Z tohoto pohledu už člověka nepřekvapuje způsob jakým byla moc uchopena ani to jak je nyní praktikována. Stručná rekapitulace uchopení:
Odebrání hlasů socdem voličů pomocí zčistajasna narostlých preferencí Zelených, o kterých se uvažovalo jako o možných koaličních partnerech ČSSD. Pak těsně před volbami aféra Kubiceho, proti které nebylo obrany a když ani takhle silné tahy nezpůsobily kýžený efekt, hrábne se prostě do protihráčova týmu pro dva "konstruktivce".
Až potud bychom si mohli namlouvat že jde o spoléhání na tradiční lidovou zapomnětlivost, která v příštích volbách sehraje svou roli. Ovšem, pokračování tohoto divadelního kusu: Čunek, radar, Topolánkova neomalenost, reforma atd., vyvolává silný dojem že jeho protagonisté o jeviště a sympatie diváka příliš nestojí. Budí spíše dojem ochotníků kteří zahrají svůj kus za tučnou odměnu a pak z chutí zmizí aniž by je pověst divadla i ancáblu jakkoli trápila.
Možná trpím konspiračním syndromem. Kéž by tomu tak bylo!
poslal Kamil Mudra
Štítky: kamil mudra, politika
vystavil ods @ 9/11/2007 06:40:00 odp.
Komentáře: 14
Komentáře: 14:
Zvláštní, že ty surrealisty to vždycky táhlo doleva...hm.
Nicméně co dodat k článku? Asi jenom rozhovor z dokonalého britcomu Jistě, pan ministře:
-Já myslel, že v demokracii má občan právo nahlížet do řízení státu.
-Omyl, v demokracii má pbčan právo na všechno kašlat.
Nebyl bych az takovy optimista (nebo pesimista?), ze po prijeti zakona o statni sprave se neco zmeni a nastane zabetonovani ministerstev, ohledne nemoznosti odvolani namestku, tajemniku, reditelu atd. Takhle moznost podle me nadale zustane. Stezi si po prijeti zakona dovedu predstavit, jak Socialne Demokratickemu ministrovi dela namestka clovek s prukazkou ODS a totez opacne. ;o) Daleko vice bych od toho zakona uvital, zodpovednost tech lidi, ktere si na tyto posty ministr privede. Dalsi vec bych v zakone rad videl, kdyby koalice nemohla ministrovi nadiktovat koho tam chce za sebe mit. ;o) Prave tohle me vzdy nadzvedne, ze se diky tomu ministr stava pouhou politickou loutkou. Za spagatky tahaji uplne jini lide, a to ti, ktere tam dosadi koalicni partneri, a tito radoby odbornici "politici" povazuji tyto posty za svou trafiku pro spriznene firmy. Ministr za tyto lidi zodpovednost nest nemuze, ani odvolavat bez souhlasu koalicniho partnera nesmi. Zakon o statni sprave by mel predevsim resit zodpovednost, kdo a za co, a to by se tykalo tech lidi, ktere si tam ministr sam za sebe privede. Tim padem se pak stava za tyto lidi moralne zodpovedny volicum. Dokud tato zodpovednost nebude fungovat, tak se nic nezmeni a nezmeni to ani zakon o statni sprave.
Členové našich vlád již tradičně žádnou odpovědnost nenesou. Alespoň se to tak projevuje v praxi. Pokud nějakou pociťují tak asi k někomu jinému než k národu jako celku. A jestli hlavním zadáním pro současnou vládu je umístění radaru, pak nás potěš pánbu. V okamžiku kdy se o něm kladně rozhodne a započne jeho stavba, spadne ČR do "zájmové oblasti" velmoci, která se sama určila za toho jediného správného "ochránce demokracie".
Záchranu socialismu s následným zabydlením se jeho zachránců, jsme tady už zažili. Nelíbí se mi představa že bych měl zažít podobnou "záchranu demokracie" kdyby se ta naše demokracie náhodou neubírala tím "správným" směrem. Vojenské zařízení strategického významu už může být samo o sobě dostatečným důvodem aby si jeho majitel dělal starosti o to v jakém politickém prostředí je umístěno. A zkušenosti s obranou či prosazováním amerických zájmů hovoří samy za sebe.
J.V.Stalin jednou řekl: „Zemře-li člověk, je to tragédie. Zemře-li jich milión, je to statistika.“ V politice to funguje obdobně. Jak roste měřítko, klesá schopnost empatie, soucitu a pocit odpovědnosti. Politici ve vrcholných funkcích jsou příliš vzdáleni lidem, už nerozhodují o konkrétních lidech, ale o beztvaré anonymní mase, ze které jako jediní skuteční lidé vyčnívají jejich známí, přátelé, chlebodárci. Protože nemají jiné srovnání, řídí se politici zájmy a názory této úzké skupinky lidí, kteří jsou jim však v něčem podobní – vždyť jsou to přátelé. Vzniká tak pozitivní zpětná vazba a systém – v tomto případě společnost – diverguje k nerovnováze, protěžování, jednostrannosti a nestabilitě, namísto toho aby konvergoval k harmonii, pluralitě a stabilitě. I politik s těmi nejlepšími úmysly nakonec musí chtě nechtě do značné míry rezignovat, nechce-li se zbláznit, protože ať udělá co udělá, ať rozhodne jakkoliv, vždy to někomu přinese nezasloužený prospěch a jiného poškodí. Nejenom že není možné se zavděčit všem, ale pokud rozhodujete o celém národu, není dokonce ani možno nikomu neukřivdit. Jenže jakmile se smíříte s tím, že jednomu ukřivdíte, už je snadné ukřivdit druhému a třetímu a všem dalším.
Lékem (bohužel pouze symptomatickým) by mohla být decentralizace, přenesení rozhodování co nejblíže občanovi. Čím blíže je ten který rozhoduje k těm, o kterých rozhoduje, čím těsněji je svázán s jejich osudem, tím hůře ztrácí ze zřetelu jejich lidskou podstatu a o to obtížněji se může vyhnout tomu, aby pocítil dopady svých rozhodnutí sám na sobě. Samozřejmě, že ani tento systém nás nechrání před šibaly, vyčůránky, podrazáky a vůbec šmejdy, ale relativně sníží škody, které napáchají, protože mají vliv pouze na omezenou oblast. A ovšem musí stále existovat silný stát, který bude schopen zasáhnout a sesadit případného místního despotu dříve, než na sebe strhne příliš velkou moc a bude schopný odporovat i státu (jak se to děje například v současné době v Afghánistánu v případě místních vojenských velitelů-vládců).
Největším problémem však přesto zůstává faktická absence jakékoliv osobní odpovědnosti politiků. Nemám teď na mysli trestní či hmotnou odpovědnost, ale prostou symbolickou odpovědnost politickou, tu nejjednodušší a nejpřirozenější – nebýt znovu zvolen. Nezvolit toho, kdo selhal, ale zvolit místo něj jiného - to je výsostné právo voličů a je jenom na nich, zda tuto možnost využijí. Svízel české politiky je ta, že voliči se sami tohoto práva fakticky vzdali. Jak stádo ovcí, se zarputilostí hraničící s fanatismem, volí „tu svoji stranu“ a ničím si nenechají vzít svoji víru, že právě ta jejich strana přinese ráj na zemi, a ta naděje je pro ně důležitější než skutečnost, že právě ta jejich strana jim ze života dělá peklo, tady a teď. Jaký smysl mají volby v zemi, kde nic nedokáže změnit volební preference? Nikoliv základní světový názor levice-pravice, ale čistě technické ta či ona strana. Kolik skandálů mají naše strany na svém účtu? Kolik špíny, zločinů, podezření – a přesto jsou jejich preference víceméně stabilní. To není chyba stran a politiků – to je chyba voličů.
Volby nejsou jen výběrem politiků, ale mají i zásadní komunikační roli. Vysílají směrem od voličů k politikům signály: to chceme, to nechceme, s tím souhlasíme a k tomu máme výhrady. Pokud přes všechny zlořády, přehmaty a skandály voliči opět dají hlas straně, která je jimi poznamenána, neznamená to nic jiného než signál: vše je v pořádku, nám to nevadí, děláte to správně. Proč by se měli politici chovat jinak? Dělají jenom to, co po nich chtějí voliči. Zkušenost politikům říká, že ať udělají co udělají, nic nepřiměje voliče, aby je opustili a přešli k jiné straně. Politici si jsou příliš jistí svojí pozicí – pohříchu naší vlastní zásluhou. Potom už vůbec nepřekvapí, že ti samí lidé, kteří tak intenzivně prožívají každou změnu volebních preferencí a půl procenta, jsou v případě amerického radaru zcela lhostejní k názorům a citům 3/4 společnosti. Proč by měli brát ohled na veřejné mínění, když si mohou být více než jisti tím, že příště budou opět zvoleni, ať rozhodnou jak rozhodnou? Těch pár procent lidí, kteří se nenechají ošálit marketingem, volby nerozhodne, a zbylé mase se předhodí nějaká další Kubiceho zpráva, nějaké socky, které je možno nenávidět a kterým se lze vysmívat, nějací komunisté, na které je možno všechno svést.
Když člověk chce, uvěří všemu. A český člověk věřit chce, protože jinak by si musel přiznat, že je odpovědný sám za sebe, že svět, ve kterém žije, mu nebyl vnucen, ale že je to on sám, kdo je svým činy a postoji utváří. Jenže to zavání svobodou a to je těžké, zatímco být dobře živeným otrokem je tak pohodlné.
V poslední době přibývá stále více mých přátel, kteří žijí stejně jako já a jako dříve za (Rudého Práva) ve vnitřní emigraci, tím chci říct, že záměrně nesledují neposlouchají a nečtou většinové informační toky. pan Ivan Hofman v Literárních novinách píše o jeho trápení ohledně internetových diskuzí. Našla jsem jsem si své řešení, prostě poslouchám úzce vybraná média a z nich jen některé pořady, rozhlas Praha, rozhlas Brno, rádio7, rádio Petrov, z novin je to pouze Literární noviny, Nový Prostor a Zápas o duši.
V televizi zprávy nesleduji vůbec.
Zato čtu 2000 let staré zprávy v Bibli o tom, že je to všecko stále dokola. Souhlasím s naším největším Čechem s panem T.G. Masarykem. V Čapkových Hovorech s T.G.M., Masaryk odpovídá na otázku, jaká pravidla mají platit v politice. Já jsem si to přebrala takto, slušná a obyvatelná společnost musí sestávat ze slušných čestných pracovitých lidí ale na prvmím místě je nejdůlažitější jejich slušnost pro mě je to desatero a Ježíšovo, miluj druhé lidi jako miluješ sebe.
Ale protože za každého despotického vládce je potlačována všeobecná vzdělanost a rozhled lidí, po Bílé Hoře, za Meternicha, po nástupu fašizmu, za Stalina.
Kdo je tím despotou dnes? Je to Láska k majetku.
Odsouhlasili jsme si demokratickou většinou že Bůh stvořitel neexistuje co je tedy našim Bohem? Zážitky, peníze, věci, vzdělanost? Určitě, nic z toho však neintegruje lidstvo jako celek, pouze jej atomizuje. Nechceme li tedy Boha desatera ani Ježíše stále potřebujeme ideu která ochrání lidi před nimi samotnými.
Víte Mirko, když si vzpomenu na Ježíše, vybaví se mi Církev. Když vzpomenu na Církev, vybaví se mi křížové výpravy, inkvizice, genocida nekřesťanských národů. Marně jsem vzpomínal, co dobré by kdy církev přinesla, na nic jsem si nevzpomněl. Vzpomenete si na něco vy? Na něco, co by bylo ku prospěchu celému lidstvu, a ne pouze moci a bohatství Církve? Možná namítnete, že Církev není Ježíš, ale s tím u mne nepochodíte. Ježíš žil 33 let, ale Církev existuje dva tisíce let, tak do má větší vliv? Křesťanství pro mne neznamená Krista, ale Církev. Katolickou církev, protože jsem Středoevropan a dominantní zde byla právě církev katolická.
Jenže Tribune, s tím Ježíšem a církví to máte jako s politikou: Ježíš a politika hlásá, ať se chováme slušně, ať se máme rádi atd. Jenže stejně jako politiku zabíjí politikové, tak ježíše a Boha vůbec zabila církev. Zde je to absolutně o jednotlivci bude-li se chovat dle oněch starých zásad slušnosti.
Ještě bych chtěl dodat, že na ono téma víry pro člověka (ne skpuiny) píše poměrně zajímavě S. Kierkegaard
Původně jsem reagovat nechtěl, ale nedá mi to - Mirko a Tribune, vy byste si oba mohli podat ruce, vaše názory jsou vyhraněné až do extrému úplně stejně, i když zdánlivě na jinou stranu. Prosazovat znalost Bible a chození do kostela jako nejvyšší ctnost člověka je stejně mimo jako odsuzovat víru a Ježíše kvůli tomu, co z toho udělala církev - kvůli církvi zatracujete myšlenky, že by se k sobě měli lidé chovat slušně?....
Ahuro smekám! Výstižněji už to nemohlo být řečeno. Stručné a jasné.
"Nechceme li tedy Boha desatera ani Ježíše stále potřebujeme ideu která ochrání lidi před nimi samotnými."
Ovšem s tímhle se dá jedině souhlasit. Potíž je v tom, že toto hlásá každá ideologie. Liší se mezi sebou jen ve způsobu, jak toho dosáhnout. A kdo dokáže vybrat ten nejvhodněší aby "pasoval" na jakoukoli lidskou náturu?
Lidi, máte taky někdy pocit, že buďto vy, nebo svět kolem vás je úplně mimo? Dneska mi jedna slenčna při diskuzi řekla, že jsem zřejmě úplnej debil (nesdělila proč, ale zřejmě protože jsem se s ní snažil argumentovat o věcech, které ona 3 roky studuje a já o nich vím jen ze střední školy) a když jsem jí řekl, že by si měla nejdříve zamést před vlastním prahem, tak odpověděla "co to plácám a že jsem zřejmě velice skromný hoch a měla by se ode mně velice poučit, následováno posměšným smajlíkem"....tak co si pak mám myslet? Jsem divný já nebo ona?:-D
Těžko posoudit když člověk neví o čem byla řeč. :-)
Kamile - máte pravdu, trochu jsem to zkrátil....zkrátka ona studuje UK a tvrdila do krve, že Jihočeská univerzita je ten největší póvl, ale jediný její argument byl, že to od někoho slyšela...pak se stočila řeč na to, že ona tvrdila, že kdo po škole nejde dělat vědce, tak nejde proto, že není tak kvalitní. Načež po tom, co jsem si dovolil říct, že i někteří vědci jsou spíše "vědci". Ona zareagovala tím, co si tedy myslím, že je pořádný vědec a potom, co jsem řekl, že někdo, kdo má nějakou popularitu ve světě a třeba i něco zapatentovaného se začala pošklebovat "co asi tak může mít biolog za patent, nějakého brouka nebo mouchu?" a potom mě počastovala tim debilem a ukončila diskuzi tím, že ona už tři roky studuje UK, tak musí vědět všechno líp (tedy ne přesně takhle, ale dost podobně)...Tak mě jen napadá, že ty české vysoké školy jdou asi fakt do prd.... když na té nejprestižnější prospívají takováhle individua:-D
Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka