Potřebuje Česká Levice Svého Guntera Grasse?

„Já čekám, kdy se ti mladí lidé, kteří zrají životně, zkušenostně, politicky, kdy ti se naštvou. Ani ten člověk, kterého si zvolíte, neudělá nic, vaše stanovisko neprosadí. Oni nejsou schopni ani zakázat noční výkup kradených věcí, bazary, to je obsluha zlodějů… A co zajímá je, ty autory? Jsou lidé, kteří si myslí, že když napíšou, že se jim stalo to, co každému, zamilování, rozvod, že to už je román. Pendrek,“ pronesl Ludvík Vaculík již kdysi dávno předávno. Je ale zarážející, že by to člověk nepoznal.

Krize českých morálních autorit, můžeme-li se ve vztahu k současnému Česku o morálních autoritách vůbec bavit, je dnes vskutku žalostná. Pachtit se v vlhkém poli vztahů, rádoby bohémskému alkoholu a zaručeně „temných“ depresích, to oněm takzvaným umělcům jde nadmíru dobře - jako děti na písečku napadá mě - a pomalu se tak odcizují od společnosti, v níž nicméně spočívá veškerá energie k jejich životu. My se tedy jen můžeme ptát, jsou-li skutečně tak přízemní nebo drží-li se zpátky se z obyčejného pudu sebezáchovy. Při tom tradice politické angažovanosti stran umění má i u nás podobné tradice jako v dnes kulturně vyspělejším západě. Počínaje národním obrozením, pokračuje prvorepublikovou levicově zaměřenou avantgardou, válečným odbojem i protikomunistickým rebelantstvím Undergroundu, kdy jména jako Havel, Vaculík, Kryl skutečně byla více než jména, neboť jednotila, či rozdělovala lid, nicméně vždy nutila společnost k sebeuvědomění si své vlastní mizérie, což se samo je druh morální katarze.

Jenže kam tato jména zmizela? Čím to je, že dnes není jediného umělce, který by svým mítinkově-apelačním politickým zaměřením jednou za čtyři roky nebyl k smíchu? Nalézáme zde zajímavou paralelu s 48., neboť stejně jako Tiege, Nezval a jiní si zachovali svou „absolutní modernost“ tím, že na chvíli splynuli s proudem, aby se z něj posléze opět vyčlenili, ti dnešní jako by byli potupně do jednoho zprivatizováni, až se člověk diví, že ten Havel, který mluví o humanitárním bombardování, je ten samý Havel, který napsal Zahradní slavnost. Těm od pravice se jednoduše nasadily klapky na oči v podobě světského úspěchu, zatímco jejich levicovým kolegům se záměrně odňalo slovo, či po vzoru Ludvíka Vaculíka sami spíše mlčí a trpíce tiše přihlíží na komičnost stavu současného českého (zejména literárního) umění a jeho (ne)schopnosti reflektovat společnost. Jenže jak známo, literát beze slova je jako ryba bez vody: umře; zatímco tomu mlčícímu hrozí, že zuby stiskne tak silně, až se nenají a pozvolném rozkladu nakonec doprovodí svého předešlého kolegu.

Dnešní levici doslova chybí nějaký ten Günter Grass, který by na jednu stranu otevřeně dštil síru na rozprodej morálních hodnot (v kteréžto ideje osobně shledávám těžiště zrůdnosti jistého pána s knírkem a čestnými doktoráty) ale zároveň se nebál chytnout se i se svou domovskou organizací. Levici chybí člověk, který by dokázal zaujmout onu takzvaně uměleckou společnost, či spíše tu její část, která se za umělce považuje. Jenže bývají to právě tito umělci, které je nejvíce slyšet: umělec, či lépe řečeno takzvaný umělec, jako pouliční řváč. Jistě, budou to výkřiky bezduché a naivně zasněné, ale sami víme, že právě ony dlouho rezonují lebkou a pudí k diskuzi – to se jim musí nechat. Od smrti pana Dostála chybí inteligentní buřič. Ale kdo-ví, třebas jednou nějaký vyroste – za deset, za dvacet let, nechovám totiž iluze, že by dřívější titáni již dokázali procitnout.

poslal Winter