Poreformní Zamýšlení Spekulativního Charakteru

Nebylo to tak dávno, kdy jsem bůhvíkde četl, že ona reforma financí, již jsem vpravdě moc nadějí nedával (mylně), je více symbolem než jakousi touhou měnit. Ostatně rovnici nalej = vylej si již odvodil každý sám a tudíž se praktičnost této reformy blíží nule, jen zachovává nynější status quo. Tedy až na jednu výjimku: vláda se nyní má o co opřít, ostatně je to první věc, kterou se uvedla mimo rámec korupčních skandálů.

Páni poslanci si tedy mohou potřásat rukama s vědomím, že konečně postavili vyšší bábovičku než kluci z opozice. To že je ze stejného písku a může ji podemlít ta nejbližší vlna, o tom raději mlčí. Inu což, hlavně že bylo učiněno toto směrodatné gesto, byl vyvěšen prapor, pod nímž nyní může Topolánek hrdě pochodovat, což je právě jedna z činností, která mu jde nadmíru dobře. Faktem ovšem zůstává, že v ponáspotopovém chování politiků se nic nemění, stejně jako v příjmech, potažmo výdajích státu a domácností, jak jest spočteno. Jen pár pánů se nově zakouslo do zbyvších kousků koláče, o čemž svědčí několiko nově rozdělených míst v dozorčích radách.

Ale zpět k symbolu, neboť reforma je od nynějška spjata výhradně se jménem předsedy vlády, poražení byli zapomenuti a snad i oni rebelové. Přínosem plochá jako vlajka, více než co odznakem. Jenže se reforma/symbol ukazuje jako zbraň dvojsečná, neboť jsou to právě symboly, které se dočkávají nejrychlejší likvidace v případě změn. Jest tedy možné, že vyhraje-li příští volby opozice, reforma bude s největší pravděpodobností odvolána, nicméně v souvislosti s tím je možné, že právě jen ona (reforma): Bude svržen jediný symbol, a zbytek šlendriánu, nebavě se již nenapravitelné redukci nekonformních hodnot, projde, zapadne do šlendriánu předešlého i nově vzniklého. Zastaví se jeden malý potůček, zatímco kolem poteče již řeka.

Ostatně situace na Slovensku mluví za sebe. Navíc je docela pravděpodobné, že stejně jako opozice, nyní již ve vládě, se bude vypořádávat s reformou, vnitř ODS se rozezní rozmluvy o tvůrcích této reformy, konkrétně o Mirku Topolánkovi. Bude se hledat, proč může být odvoláno něco, co se již schválilo. Kolik výmyslů a obvinění, klidně nesmyslných, se vynoří, jen aby byla zachována vnitrostranická idea rovné daně jako fungujícího nástroje, který přináší prosperitu - že pouze provedení nebylo z nejkvalitnějších. Že pouze zpracováním, nikoliv principem. Zde se naskytne místo pro znovuzrození rovné daně a další paklík takzvaných reforem.

Ad absurdum můžeme tvrdit, že od nynějška nás čeká neustálé opakování. „Odvolávám, co jsem odvolal.“ Levice bude rovnou daň zamítat, pravice znovu obnovovat. Strašák, jímž nás obdařila ona skvělá neoliberální filosofie, se stane naším Fénixem, vpravdě spíše Nemesis, již první bude křísit Tlustý, po té oponent Tlustého atd. Škody, které se spáchaly s pomocí jistých dvou svědomitých poslanců, se již zřejmě nikdy nebude dát zbavit, neboť stejně jako zas a znova ožívá srp a kladivo či hákový kříž, i rovná daň nám bude nabízet stále své nové a nové tváře - jest přeci symbolem, povýší do roviny víry a již nepůjde vzít zpět. V neustálých smyčkách lidé nakonec přivyknou a zase se stanou o něco málo otupělejšími. Rovná daň se o svou existenci již bát nemusí, zato Topolánek za horizontem čtyř let zřejmě ano, takže mu popřejme, ať si za ten čas stihne nakrást co nejvíc a kdoví, třebas nás oblaží, vzhledem k jeho oblíbenému prameni citátů, i výrokem na způsob Hermana Göringa: „Ty čtyři roky mi za to stály.“

poslal Winter