Kolektivismus versus stádnost, osobnost versus individuum

Velikost historických osobností nikdy nespočívala v jejich absolutním podrobením konvenci, ale tkvěla naopak v jejich osvobození od konvence a ve spásné svobodě. Vyčnívaly jako vrcholky hor z masy, která setrvávala v zajetí kolektivní úzkosti, přesvědčení, zákonů a kolektivních metod, a volili si vlastní cestu. A obyčejnému člověku vždycky připadalo divné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíli dává přednost strmé strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma.

C.G.Jung, O vzniku osobnosti

Dle převládajícího mínění by dnes se měl člověk zbavovat jakékoliv závislosti na ostatních lidech. Přeci všechno nejlépe zvládne sám, a druzí ho jenom omezují, brzdí a okrádají o jeho úspěchy. Pro naprostou izolaci by byl jistě nejlepší opuštěný ostrov. Ale aby si mohl skutečně říci „nikdo mi nikdy nic nedal za darmo, vše jsem dosáhl jen svoji vlastní pílí“ by na tom ostrově musel skončit nahý. A k tomu obdařen pořádnou ránou do hlavy, aby zapomněl na všechno to lidské poznání za tisíce let. (Přece mu nepředáme znalost rozdělávání ohně jen tak zdarma.) Přesto stále by to nebylo ono. Protože kdy srovná účet za porod a léta kdy nebyl schopen samostatného života?

Moderní Robinson žije v jednočlene domácnosti, aby měl klid a mohl si vše organizovat po svém. Je zaměřený na výkon v práci, zbytek času mu zabírají jeho koníčky. Neobtěžuje druhé svým zájmem o jejich problémy, jako nechce být obtěžován zájmem o své činy, které k daným problémům vedly. Neboť něco takového není jen útokem na svobodu, ale přímo na řád světa. Hrstce, produkující nejvíce externalit to samozřejmě plně vyhovuje. Stejně tak se s tím nějak srovnali ti, na jejichž hlavy dopadne podobné množství externalit, kolik sami vyprodukují. Ale ten největší zbytek, na který padá všechno, těm se to samozřejmě vůbec nelíbí. A proto je nutné je přesvědčit, že když půjde každý sám za sebe, všichni dohromady nakonec uděláme moc.

Vzájemná soutěživost vede přeci k neustálému zlepšování. Tak z toho byla udělána ctnost. Každou překážkou, kterou člověk překoná, tak je zocelen. Per aspera ad astra. Prostředků je čím dál tím méně, jak je nám vysvětlováno na pozadí hlášení o neustálém zvyšování hospodářského růstu. Takže žádné společné pečení koláčů. Každý ať si snaží narvat do huby co nejvíc. Spolupracovat na něčem? To je hnusný kolektivismus, totalita. Copak byste se do toho chtěli ještě někdy vrátit?

Jako vzor cíleného stavu, jakého máme dosáhnou jsou nám předváděny celebrity. Lidé, kteří mají nějakou schopnost se kterou se mohou předvádět. V poslední době už stačí pouze se umět předvádět. Ze sdělovacích prostředků se zdá, že u nás už nežije mnoho jiných lidí, kteří by nejezdili v drahých autech, nežili ve vílách a nelétali všude po světě. Neustále na nás doráží jejich život, profesní aktivity, večírky soukromí,… Nicméně se už neukáže, jak jsou tito lidé naivní, mají značně omezený rozhled a jsou nervově labilní. Oni jsou hlavně strašně přizpůsobiví okolnímu světu. Tomu, co by se dalo nazvat duch doby. Jsou nejlepšími hlasnými troubami individuality. Protože vůbec nejde o to rozvíjet své vlastnosti, ale nasadit mimikry davu. Za tím stojí v poslední době boom tetování, piercingu, pořizování stylových mobilů, značkové oblečení,… Nejde o to se odlišit. Ukázat svoji osobnost. Naopak, jde o to projevit se, protože se to tak má, a to přísně vybraným způsobem, kterým se to má. Mícháním barev však vzniká šeď. Jedinec, který podlehne této nutnosti se vyčlenit z kolektivu, se naopak pevně zařadí.

Osobnost se snaží naplnit své poslaní. Tedy nesměřuje k cílí, který jí byl vytyčen společností, ale usiluje o to, co sama považuje za správné. Pro co má předpoklady. Jde si svou cestou a nenechá se zviklat že jiní se chovají jinak. Nejde o to jak jinak. Protože co je pro jednoho to pravé, pro druhého je nevhodné. Správnou cestu si musíme vybírat podle svých bot, ne podle toho, kterou jdou všichni.

Skutečná osobnost se nejvíce projeví v období katastrof, krizí, kdy naučené postupy selhávají. Zatímco většina upadá do zmatku, protože přestala mít čím své jednání řídit, a snaží se zachytit čehokoliv, co by jí poskytlo ochranu. Tak se snadno stávají oběti nejrůznejšich totalitních sil. Osobnosti nic takového nehrozí. Protože ona ví, jak se zachovat, svůj zákon nosí v sobě.

Současná snaha o vypěstování co největších individualit nemá nic společného se skutečným rozvojem osobnosti. Je to pouhá zástěrka k upevnění vlastního postavení a bourání spolupráce mezi lidmi.

Poslal Elf