O tvrdé ruce

Relativita v praxi: kdybych vyšel na ulici a v rámci boje proti korupci zastřelil pár městských, dostanu metál? Možná v budoucnu. Holt, není vražda jako vražda, ostatně na vraždění v jakémkoliv vyšším úmyslu se lidé vždy dívají shovívavěji než umlácení stařenky pro pár stovek. A stejně tak není krádež jako krádež. Byl to právě minulý režim, který mezi lidmi rozšířil ostrovtipné, „kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Když člověk pomlčel nad roztodivnými praktikami papalášů, mohl nejen doufat v pravidelný plat, jisté místo a hezkou rentu, ale i v nějaký ten načerno odvezený pytel cementu, cihličku, překlad. Slyšel jsem o člověku, který si přímo z nakradeného materiálu, postavil dům, nechci se bavit o těch, co si své rezidence vystavěli z krádeží nepřímých. Ty znám osobně.

Byl takový člověk zloděj? Ale kdeže, vždyť to dělal na protest těm nahoře! Kradl bohatým (podniku), dával chudým (sobě). Bylo jistě krásné usínat s vědomím, že vše, co jsem ukradl, nikomu nechybí, naopak pod mou střechou přebývá. Krom toho byl dotyčný za hrdinu. Jenže pak se něco stalo. Tvrdá ruka odcinkána klíči zmizela, jenže za ní se vytratili i pravidelný plat, jisté místečko, hezká renta. To byly důvody – s ohledem na budoucnost – krást ve velkém, však ono se to už nějak vyřeší. Ale ouha, jednoho dne všechno ukradené, začalo chybět. To tu ještě nebývalo. Vytunelovali kampeličku, člověk měl po úsporách. Jistota desetinásobku? Možná příště. Už nepřišel ten hodný stát, předseda, generální, nebo klidně majstr, co se zle podíval, povytáhl výtržníka za ouško a přeřadil jej k jinému podniku, jinak by sám dopadl mnohem tvrději. Najednou se už nesmáli všichni, nýbrž jenom někteří. Pády z výšky změkly a zbylí ryli držkou v zemi. A dobře jim tak, zlodějům, říkáte si? Ale kdeže, ti nejdovednější se smáli z Baham, z Kajman a z parlamentu, rytí připadlo – dle zákona padajícího exkrementu – na ty dole.

Ti dole, cítíc se okradeni, chtěli si své škody kompenzovat. Jenže nebylo kde. Člověka, kterého přistihli, nesa si výslužku, nazvali zlodějem, další práce bylo poskrovnu a, představte si, v hospodě se ho stranili, neboť všichni už měli zkušenost s nějakým tím podobným zlodějíčkem. Náhle nebylo co ukrást, neboť vše podstatné již zmizelo a vše nepodstatné by v případě ztráty někomu chybělo. Člověk si sice mohl řečnit po libosti, ale z řečí ještě nikdo chleba neupekl, navíc když si to náhodou namířil proti davu, dav, jenž měl ještě pořád staré návyky, kolem dotyčného kontrkontrarevolucionáře obkroužil opovržlivý oblouk. Však ono zahrajeme slepé, hluché, promineme pánům všechny ty kupónoky, Sarajeva, olejíčky a třebas nám taky něco ukápne. Ale neukáplo. Pánové, když šlo do tuhého, zmizeli – puf – jako pára nad hrncem, zůstaly po nich jen sliby, které někdo musel oddlužit. Národ zahořkl a rozdrobil se do brumlajících individuí.

A proč Vám tady řečním tyhle bajky? Inu nám Čechům se zastesklo po té tvrdé ruce, co jsme si ji tak neuváženě vycinkali. Jsme najednou svoji a cítíme se osamoceni. Už ani neumíme mluvit, ale panské kosti taky nepadají. Krást není hrdinství, nýbrž zločin. Holt, nemáme to tady, sevřeni morálkou a dobrým vychováním, lehké. Ale kdo ví, třebas se zase najde milý pán, který ty „zlé“ pošle „bručet“, „hodné“ vyznamená, staré pořádky „zreformuje“, na trůnu zajistí „kontinuitu“ majestátu, opozici náležitě přesvědčí o vlastní osvícenosti, zajistí si „loajalitu“ vládních kolegů, upraví si mediální zákon, zatočí se sockami, hypochondry a nadbytečnými dětmi. Potom třebas, když budeme chápaví a dojde nám, že takové pořádky se nedají podnikat, má-li pán prázdné konto, vybude nám zase pytel cementu, který si vypůjčíme klidně i ve vnitřním protestu těm nahoře, protože takový pytel cementu, to je lepší nežli hypotéka. Komu se pak režim sabotovat nechce, nemusí, je přeci ideově otevřený všem mladým, dynamickým a sebevědomým, to, prosím pěkně, bez rozdílu. Prozření se meze nekladou. Myslete taky jednou na sebe a své děti. No nemám pravdu?

P.S.: Bude-li k nám pán hodný, možná nám i ukáže, kdo je zlý, kdo hodný, kdo zajistí kontinuitu majestátu, kde se ukrývají socky, hypochondři a nadbytečné děti.

poslal Winter

Tlučhubování

Tak se mi zase udělalo blivno, člověk již neví komu věřit, komu nevěřit, v co věřit v co nevěřit… „ha, a nyní dosadí univerzální dvojku ODS/Topolánek,“ říkáte si patrně. Avšak omyl. Dosadím slova zde poněkud nezvyklá a to: ČSSD/Paroubek. Na jednu stranu preference strany sice rostou, ale stejně tak zvedá se i exponenciála faux pas jejího předsedy. Obzvláště, mluvíme-li v souvislosti s takzvanou modernizací, snad možným rebrandingem.

Když nám pan Paroubek v polovině říjně představil svůj plán, mohli jsme ho vidět v sympatické kožené bundě. Přislíbil tehdy, že zbaví ČSSD nálepky kryptokomunistická, že zláká nové voliče, obzvláště ty z řad takzvané inteligence, že se mladý volič může těšit na nové tváře blízké mu věkem. O pár dnů později také spiklenecky zamrkal a zašeptl nám cosi o tajemném antiklausovi. Dnes z toho všeho zůstala jen ta kožená bunda. Tajemný kandidát se rozplynul; to jen pan Dienstbier musel běhat od domu k domu, aby se na něj náhodou nezapomnělo, což se kvůli jakýmsi chimérám, málem skutečně stalo. Ze severu přišla žlutá karta a na pohodě teamu rozhodně nepřidala. Nové tváře, které by nesmrděly odmala pěstovanými funkcionáři, nikde, o ČSSD se stále mluví jako o žlutou zředěných komunistech a k tomu všemu se v soukromí pan Paroubek nechal slyšet, že „reforma lidi tak moc bolet nebude“.

Jen ty preference povyskočily. Člověk by ale skoro řekl, že tak jaksi od sebe; jako by se určitá část voličů po profackování stran ODS a jejich takřečené reformy dochucené buranstvím nejtěžšího kalibru konečně probudila. O povzbudivé roli pana Paroubka tedy raději nemluvit. Dokonce i ta část inteligence, která se vždy dala označit co levicová (a věru ji přes všechna zdání nikdy nebylo málo) jaksi levicovou zůstala, zatímco její kolegové zprava pořád stejně pořvávají. Namísto agitace či jinak aktivního postoje se tak dočkáváme jen nervózního postávání opodál a několika mála prostých „Ne“, kterými pan Paroubek nálepkuje cokoliv vládního. Jistě většina vládního šuntu si o své „ne“ říká, ale člověk se obzvláště ve světle na konci druhého odstavce uvedené citace ptá, nakolik zde máme co dočinění s názorem a kolik zase s obyčejným negováním. Teprve až jde, lidově řečeno, o kejhák, dokáže zas pro jednou řečeno zvrátit všechny fámy.

Přitom stále soc. dem. jednodušší roli ani mít nemůže. Stačí ji toliko se trochu snažit, ovšem cíleně. Neboť i ona navrhovaná novela snížení daně u potravin zavání spíše rychlokvaškou a hlavně přichází pozdě. Činy vedou, příklady táhnou, říká se, a straně se tak otevírá nesložitá cesta, jak šáhnout do bezedného rezervoáru znechucených nevoličů, jimž jen stačí ukázat, kde je urna a proč by k ní měli jít. Pořádat mítinky, srazy, debaty, klidně demonstrace. Zaštiťovat debaty se spřízněnými dušemi ze zahraničí i z domácí scény a hlavně, hlavně dát o tom vědět. Jenže jako by se dotyční báli, že za jakoukoliv aktivitu se na ně snese vlna kritiky. To ona se snese, což o to, ale to pořád není důvod kynout na jednom místě. Ale to asi stranickému vedení vyhovuje: jen tak si sedět v křesle; jen jednou za čas přisunout se k počítači a skrze internet poskytnout rozhovor takzvaným voličům; samozřejmě, že v době, kdy každý potenciální volič pracuje.

poslal Winter

Jak Mlčí Argumenty

Je to zvláštní situace: o radaru se mluví už pomalu rok, ale zatímco od odpůrců jsme toho slyšeli mnoho, třebas i tvrzení, které byly vyvráceny, zastánci mlčí jako hrobky. Dobře vědí proč. Názory, které nejsou veřejně vysloveny, nemohou být veřejně zpochybněny. Zatímco antiradaroví aktivisté jsou vskutku aktivní a jsou tedy neustále zpochybňováni, proradarovým neaktivistům nevytkli více než dvě potenciální lži: to že radar může přesahovat svůj záměr stran Íránu také do Ruska (dohad), plus fakt, že na jeho stavbě Češi nevydělají ani korunu (fakt).

Člověk by čekal, že za takovéto situace na nás proradaroví neaktivisté vyvalí hromadu studií o utužování bratrských vztahů s USA, že pečlivě vyjmenují všechny důsledky odmítnutí radaru – ať už islamizaci Evropy, rozmach středněvýchodních diktatur, prostě cokoliv. Jenže omyl. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo nemluví, nemůže být usvědčen ze lži. Není se tedy co divit, když jediné, co slýcháme, je toliko, že vláda chce poskytnout argumenty, chce zapojit veřejnost, chce zvrátit negativní názor na radar. Možná, že skutečně chce, ale, jak víme, chtění není fakt: subjektivní rovina nemůže být zpochybněna, subjektivní rovina není argument o němž by bylo záhodno diskutovat.

S každým dalším dnem tak přibývá lidí, co si antiradarové aktivisty škatulkují jako ustavičné lháře, zatímco proradarové neaktivity jako snaživé mluvčí, jimž ovšem není dopřáno prostoru k jejich vyjádření. „Protože,“ ptá se možná nejeden člověk: „jak někdo z jasným stanoviskem může mlčet, není-li k mlčení nucen?“ V této situaci tak stačí jeden jediný argument, který je (snad) pravdivý – třeba ten o neškodlivosti radaru v klidu – aby společnost přiřkla proradarovým neaktivistům nálepku pravdomluvnosti. Jeden argument se stává jediným argumentem, tedy stoprocentní argumentací, jež, pokud je pravdivá (což asi je), zajistí svému mluvčímu stoprocentní pravdu. Tento tedy nemusí nic odvolávat, nemusí se omlouvat, nebo upřesňovat se; je jako ten moudrý čínský stařec, který celý život proseděl někde na vysoké hoře ve svých absolutních pravdách.

Na rozdíl od něho se antiradaroví aktivisté jeví jako klasičtí zastánci evropského pachtění se, jež člověka vede k dalším a dalším chybám, k neustálé korekci sebe sama, zároveň však také k posunu. Již dávno ztratili šanci na úplnou pravdu a jsou si toho také vědomi, často o sobě pochybují (minimálně ti se zdravým evropským rozumem). Jenže sami sebe se nyní zeptejme, který z těchto dvou příkladů je nám na první pohled (ne po úvaze) sympatičtější: jistěže ten první. Radaroví neaktivisté tak zvolili ten nejbrutálnější možný postoj, který protivníka naprosto zničí, neboť proti němu nenalézá obrany: gandhiovskou pasivnost.

poslal Winter

-----------
obrázky poslal Fudzijan

Školné ? Školné !

Když se před čtrnácti dny novináři ptali paní Kuchtové, co říká návrhu na zavedení školného, který vypracovává její náměstek, odpověděla, že tato otázka není na pořadu dne. Poskytla tak svému ministerstvu sdostatek času k práci. Jenže týden minul týden a přes starý program se konečně přelepil nový: „školné připouštíme,“ stojí na něm, přičemž p. Kuchtová říká „zpětně“, zatímco p. Topolánek hystericky pořvává, že na formě mu nesejde, hlavně když padne věčný nepřítel, chimérické „Zadlužení“.

Pomineme-li fakt, že volební program Zelených se ostře staví proti školnému (ten modrý sice taky, ale to jsou jen „nesmyslné letáčky“, jak jsme si zvykli) , vyznívají tato slova obzvláště podivně i od lidí, jež „reformami“ bodají v slabiny Zadlužení. Jenže bude-li školné zavedeno, znamená to, že už ze školy vyšlého člověka bude tížit dluh kolem dvaceti tisíc korun. Když k tomu připočteme hypotéku i výdaje za rodinu, vychází nám z toho poněkud hrůzná rovnice, na jejímž konci stojí výsledek, při jehož čtení je už poměrně jedno, bude-li školné strháváno z platu nebo za pomoci obecního drába.

Už ve dvaceti pěti letech se na člověka zavěsí pohledávky, které jej uzavřou za nepropustnou zeď, jež nebohého zcela odřízne od ostatního vědění a zájmů: úzká profilace jako prostředek novodobého otrokářství (vážně v tom nevidím rozdíl). V pět vstanout, od šesti do dvou v práci, ve čtyři doma, aby zbylo sdostatek času pomodlit se, aby Vás z onoho zaměstnání nevyhodili a vy měli sdostatek prostředků nepřijít o to málo, co máte. Systém, jenž pomalu přestává fungovat v USA (v souvislosti s poklesem burzy) si razí cestu do naší věčně opožděné zemičky, které, jak se zdá, vládnou opoždění politici, jimž kdosi zapomněl přetočit kalendář ze Silvestru 84 na Nový rok 85, přičemž v životě nečetli libovolného klasického filosofa, protože jak jsou zrovna tito rozhádání, tak v jako jednom se shodují: člověk by nikdy neměl nikomu nic dluhovat (Platón, Kierkegaard, dokonce Nietzsche…), speciálně pak svému učiteli, vůči němuž není v ničem vázán.

Inu vědomosti přestaly být vědomostmi a staly se zbožím, jež si je možno jednoduše koupit a to s příplatkem za obory, které „nebudou tak užitečné a potřebné“ (jak podobně pravil p. Topolánek). Protože k čemu jsou národu historikové, proč studenti umělecké estetiky, filosofové, umělci? Dají se zpeněžit? Moudrý člověk ví, že ano, modrý člověk prohlásí, že ne – jeho zajímá okamžitý zisk; národ, či kultura (jak zase svědčí nový rozpočet) jsou ukradeny, či jej dokonce tíží, neboť v sobě nesou dobro nad osobní rámec jeho zájmu: takové „třešničky na dortu“, jak zní třebas ona provařená definice ekologie.

Prorocky, bůh děj ať slepě, si troufám prohlásit, že v těchto dnech stojíme v naší zemi na prahu nové společnosti. Společnosti, v níž vše bude přepočteno na peníze v okamžiku: vyrazíme do obchodu a zjistíme, že projektant stojí 29 000/měsíc, programátor 37 000/měsíc, učitel 22 000/měsíc, stačí si jen vybrat a po použití zahodit na místo předem určené, kde budou skartováni. Zánik individuality a nahrazení vůle strachem o pohodlí těla. Ostatně mysl je právě jen produkt těla a strádá-li tělo, mysl se upne k jeho přežití; na úvahy a plány nezbývá čas; klapky na oči a táhnout.

poslal Winter

----------------

obrázek poslal Fudzijan

Kde Má Konec Zmiňovaný Dvojí Metr Svědomí

Zatímco se zdá, že krejčovský mistr dvojakosti si v našich zemích již vydělal sdostatek, přeměřujíc jednoho Hovorku, jednoho Melčáka a jednoho Pohanku (u těchto dvou nicméně užil stejné míry), není tomu tak. Právě opačně: vydělaný kapitál investoval v povýšení na novou úroveň. Lidé už mu nestačí, nyní se zaměřil na strany, konkrétně tu „Zelenou“ a „Richelieuvskou“ při příležitosti jejich jednání o tzv. Antiklausovi. Za svého tiskového mluvčího si pak zvolil místopředsedu pražské ODS Jiřího Janečku:

„Fakt, že se naši koaliční partneři opakovaně potajnu a spiklenecky scházejí se špičkami největší opoziční strany, aby nalezli společného kandidáta na post prezidenta republiky, ukazuje na politický nevkus, malost hraničící až s ubohostí těchto politických subjektů a jejich vrcholných představitelů,“ napsal mu takovýto proslov, který pan místopředseda odrecitoval jistě zapáleně a rád, nedbaje faktů, že:

1) Melčák a Pohanka jsou ještě horší případ (proč, vysvětlím v následujícím odstavci)

2) Případná nutnost podpořit prezidentského kandidáta, jež je navrhován ODS, NENÍ zakotvena v úmluvě, kterou tyto tři strany uzavřely.

Věru, co se dá dělat, když někdo poruší smlouvu, již ani neuzavřel – postihy na to nejsou snad nikde na světě; ostatně nedávno jsem slyšel, že člověk, jedná-li dle svého svědomí, má dokonce povinnost mu nepříjemnou smlouvu rušit bez ohledu na ostatní. Protože co jiného udělali oni dva „konstruktivní“ poslanci, než, že porušili smlouvu v podobě volebního programu, kterou uzavřeli s voliči v den voleb? Nechme ale každému jeho vlastní svědomí, třeba tak činili z dobré vůle, přiznejme si, co by nám Jiří Janečka jistě odkýval. „Ano, ano pravda, svatá pravda,“ řekl by: „člověk, velí-li mu to svědomí, může zradit svůj někdejší tábor, neboť na něj již pohlíží jen jako na zlo, jehož se musí zbavit, aby dosáhl subjektivní pravdy,“ dodal by určitě s nečekaným smyslem pro relativitu dobra a zla.

Proč tedy ale ten samý člověk plivá na dobrou vůli jiných výš citovaná dvojaká slova hnusu a ubohosti, když sám by se, dle vlastní logiky, zákonitě stal ubožákem ještě větším? Kdybych ho chudáka mohl obvinit alespoň z nevědomosti: odpusťte jim, neb nevědí, co činí; jenže v jeho pozadí té řeči lze až příliš cítit onoho krejčíka dvojakosti, připosírkový oportunismus k tomu a vůbec všechen morální hnus, jímž česká, a obzvláště česky modrá, politika oplývá.

Není se tedy co divit, že v této zemi, kde nám vládnou buďto lháři (to v případě, že odsouhlasíme druhou polovinu předešlé věty) nebo chudí duchem (to pokud se nám líbí polovina první) se tak často může dostat „bláto na trůn“. Nám nezbývá, než se modlit, aby nějaké podkáplo i pod něj. Ale otázky stran stability trůnu na blátě si ponechme na jindy, malovali bychom si až příliš růžovou budoucnost.

poslal Winter

Odborně Odborný Odborník A Elitářský Tupec

Je to už dávno, co jsem četl Mechanické piáno Kurta Vonneguta a hle, zrovna dnes jsem si na něj při četbě článku „ČR se blíží k dohodě s USA o radaru“ a „diskuze“ pod ním zase znova vzpomněl. Či-li děkuji vládě a dalším nesčetným elitářským tupcům (pojem vysvětlím níže), že znova oživila můj zájem o literaturu a Vonneguta vůbec, neboť jak to tak vypadá, nepotrvá dlouho a právě literatura bude jediné místo, kam se člověk bude moci utéct, aniž by nenatrefil na fenomén onoho elitářského tupce, do něhož si hodlám zcela záměrně rýpnout.

Byl to, myslím, Dušan Třeštík, kdo jako jedna z mála vědeckých kapacit varoval před postavou odborně odborného odborníka, ač sám do jisté míry do této skupiny spadal. Nedbaje tedy rovnice: rostoucí zájem o odborníky = splacená hypotéka, dovolával se zdravého rozumu, jímž, ač je to k neuvěření, disponuje naprosto každý (i oni elitářští tupci) z nás. Problém ovšem je, že málokdo si to uvědomuje. Prakticky celý západní vzdělávací systém se totiž přetransformoval do fabriky na vědecké kapacity, jež nebohé lidi, do té doby myslící, vyvrhává do předem nastavených oborů a běda, přesáhnou-li tito zájmem svou škatulku. Již od volby střední školy je člověk úzce směrován do jemu určenému koridoru a jeho selský rozum, obzvláště ta část související s třízením informace a analýzou, je nelítostně ubíjena a ničena odvoláváním se na zcela zaručené oborové autority, s nimiž je naprosto nepatřičné diskutovat. Pojem renesančního člověka se směřuje do renesance a namísto něho po planetě pochoduje nespočet úzce specializovaných slovníků chrlících fundované výrazy a moudra.

Vzniká tedy pozoruhodná situace, v níž odborně odborný odborník má pravdu vždy, zatímco obyčejný člověk nikdy, což každý vnímá, ale nikdo nepovažuje za zvrácené. Jenže, jak tvrdí zase pan Keller, právě takto vzniká naprostá závislost na těchto odbornících, neboť, jak tvrdím já, společnost věří, že takzvaný odborník vždy myslí lépe, než ona sama, která myslí ze zásady špatně, myslí-li vůbec. Ona vonnegutovská elita se tedy již vykrystalizovala, s čím ale mistr nepočítal, tak to s faktem, že lidé se nenechají ovládnout jen z materiální ale i z duševní pohody. Zatímco v Mechanickém piánu každý z tamnějšího „proletariátu“ (proletariát = všichni kromě velmi úzké elity) myslí (alespoň v rámci možností), v tom dnešním, zdá se nemyslí téměř nikdo, neboť nebyl k myšlení vychován – čest výjimkám.

A nyní se již dostáváme k onomu hezkému pojmu elitářský tupec, jímž jsem měl na mysli věčné přicmrndávače, lidi neschopné vyhledat číslovky jedna a jedna, natož je složit dohromady. Denně slýcháme názory jako: „co o tom víš; nech to odborníkům; jsi snad generál či co, a jim podobné. Tato skupinka pak zcela nepokrytě tráví mysl druhých, znevažuje ji sprostými nadávkami do lůzy, což je pojem pro všechny, jež nevěří vševědoucím odborníkům. Nevěřící nemravy pak den za dnem ubijí sobě vlastní tupostí a neschopností hledat informace, které v dnešní době JSOU dostupné minimálně v té míře, aby na nich bylo možno lze vystavěti úsudek, nikoliv dogma. Lenost kombinovaná se slabošstvím a nevědomím si sebe sama jako svéprávné bytosti s právem myslet nabývá až karikaturních rozměrů; strach z rozhodnutí a obavy z odpovědnosti pak sobě si podávají ruce; nic více dodávat netřeba.

Oněm elitářským tupcům je pak v zásadě jedno, že v kterékoliv oblasti lidské činnosti platí bezmála 100 odborníků = 100 názorů, jde jen o to, ke kterým se přivěsit a které oblažovat svým zbožným vzýváním, nedbaje faktu, že i odborník musí jíst a vždy jedná v zájmu toho, kým je zaplacen (byť povětšinou z dobré vůle). Jenže pak je již jen na „Tom, který platí“, jaká fakta si vybere a zveřejní. Nastupuje tedy odborník na odborníky, jimž je myšlen politik.

Nicméně v takovýchto volných asociacích by se dalo pokračovat až do stavu, kdy se společnost zalkne přemírou odborníků, což rozhodně nechceme, alespoň já ne. Doufám tedy, že těchto pár slov nalezne alespoň jednoho čtenáře, jehož schopnost myslet nebyla nahrazena sprostou vírou v bohy novověku – odborně odborné odborníky – pak článek nebude zbytečný.

poslal Winter

Potřebuje Česká Levice Svého Guntera Grasse?

„Já čekám, kdy se ti mladí lidé, kteří zrají životně, zkušenostně, politicky, kdy ti se naštvou. Ani ten člověk, kterého si zvolíte, neudělá nic, vaše stanovisko neprosadí. Oni nejsou schopni ani zakázat noční výkup kradených věcí, bazary, to je obsluha zlodějů… A co zajímá je, ty autory? Jsou lidé, kteří si myslí, že když napíšou, že se jim stalo to, co každému, zamilování, rozvod, že to už je román. Pendrek,“ pronesl Ludvík Vaculík již kdysi dávno předávno. Je ale zarážející, že by to člověk nepoznal.

Krize českých morálních autorit, můžeme-li se ve vztahu k současnému Česku o morálních autoritách vůbec bavit, je dnes vskutku žalostná. Pachtit se v vlhkém poli vztahů, rádoby bohémskému alkoholu a zaručeně „temných“ depresích, to oněm takzvaným umělcům jde nadmíru dobře - jako děti na písečku napadá mě - a pomalu se tak odcizují od společnosti, v níž nicméně spočívá veškerá energie k jejich životu. My se tedy jen můžeme ptát, jsou-li skutečně tak přízemní nebo drží-li se zpátky se z obyčejného pudu sebezáchovy. Při tom tradice politické angažovanosti stran umění má i u nás podobné tradice jako v dnes kulturně vyspělejším západě. Počínaje národním obrozením, pokračuje prvorepublikovou levicově zaměřenou avantgardou, válečným odbojem i protikomunistickým rebelantstvím Undergroundu, kdy jména jako Havel, Vaculík, Kryl skutečně byla více než jména, neboť jednotila, či rozdělovala lid, nicméně vždy nutila společnost k sebeuvědomění si své vlastní mizérie, což se samo je druh morální katarze.

Jenže kam tato jména zmizela? Čím to je, že dnes není jediného umělce, který by svým mítinkově-apelačním politickým zaměřením jednou za čtyři roky nebyl k smíchu? Nalézáme zde zajímavou paralelu s 48., neboť stejně jako Tiege, Nezval a jiní si zachovali svou „absolutní modernost“ tím, že na chvíli splynuli s proudem, aby se z něj posléze opět vyčlenili, ti dnešní jako by byli potupně do jednoho zprivatizováni, až se člověk diví, že ten Havel, který mluví o humanitárním bombardování, je ten samý Havel, který napsal Zahradní slavnost. Těm od pravice se jednoduše nasadily klapky na oči v podobě světského úspěchu, zatímco jejich levicovým kolegům se záměrně odňalo slovo, či po vzoru Ludvíka Vaculíka sami spíše mlčí a trpíce tiše přihlíží na komičnost stavu současného českého (zejména literárního) umění a jeho (ne)schopnosti reflektovat společnost. Jenže jak známo, literát beze slova je jako ryba bez vody: umře; zatímco tomu mlčícímu hrozí, že zuby stiskne tak silně, až se nenají a pozvolném rozkladu nakonec doprovodí svého předešlého kolegu.

Dnešní levici doslova chybí nějaký ten Günter Grass, který by na jednu stranu otevřeně dštil síru na rozprodej morálních hodnot (v kteréžto ideje osobně shledávám těžiště zrůdnosti jistého pána s knírkem a čestnými doktoráty) ale zároveň se nebál chytnout se i se svou domovskou organizací. Levici chybí člověk, který by dokázal zaujmout onu takzvaně uměleckou společnost, či spíše tu její část, která se za umělce považuje. Jenže bývají to právě tito umělci, které je nejvíce slyšet: umělec, či lépe řečeno takzvaný umělec, jako pouliční řváč. Jistě, budou to výkřiky bezduché a naivně zasněné, ale sami víme, že právě ony dlouho rezonují lebkou a pudí k diskuzi – to se jim musí nechat. Od smrti pana Dostála chybí inteligentní buřič. Ale kdo-ví, třebas jednou nějaký vyroste – za deset, za dvacet let, nechovám totiž iluze, že by dřívější titáni již dokázali procitnout.

poslal Winter

Poreformní Zamýšlení Spekulativního Charakteru

Nebylo to tak dávno, kdy jsem bůhvíkde četl, že ona reforma financí, již jsem vpravdě moc nadějí nedával (mylně), je více symbolem než jakousi touhou měnit. Ostatně rovnici nalej = vylej si již odvodil každý sám a tudíž se praktičnost této reformy blíží nule, jen zachovává nynější status quo. Tedy až na jednu výjimku: vláda se nyní má o co opřít, ostatně je to první věc, kterou se uvedla mimo rámec korupčních skandálů.

Páni poslanci si tedy mohou potřásat rukama s vědomím, že konečně postavili vyšší bábovičku než kluci z opozice. To že je ze stejného písku a může ji podemlít ta nejbližší vlna, o tom raději mlčí. Inu což, hlavně že bylo učiněno toto směrodatné gesto, byl vyvěšen prapor, pod nímž nyní může Topolánek hrdě pochodovat, což je právě jedna z činností, která mu jde nadmíru dobře. Faktem ovšem zůstává, že v ponáspotopovém chování politiků se nic nemění, stejně jako v příjmech, potažmo výdajích státu a domácností, jak jest spočteno. Jen pár pánů se nově zakouslo do zbyvších kousků koláče, o čemž svědčí několiko nově rozdělených míst v dozorčích radách.

Ale zpět k symbolu, neboť reforma je od nynějška spjata výhradně se jménem předsedy vlády, poražení byli zapomenuti a snad i oni rebelové. Přínosem plochá jako vlajka, více než co odznakem. Jenže se reforma/symbol ukazuje jako zbraň dvojsečná, neboť jsou to právě symboly, které se dočkávají nejrychlejší likvidace v případě změn. Jest tedy možné, že vyhraje-li příští volby opozice, reforma bude s největší pravděpodobností odvolána, nicméně v souvislosti s tím je možné, že právě jen ona (reforma): Bude svržen jediný symbol, a zbytek šlendriánu, nebavě se již nenapravitelné redukci nekonformních hodnot, projde, zapadne do šlendriánu předešlého i nově vzniklého. Zastaví se jeden malý potůček, zatímco kolem poteče již řeka.

Ostatně situace na Slovensku mluví za sebe. Navíc je docela pravděpodobné, že stejně jako opozice, nyní již ve vládě, se bude vypořádávat s reformou, vnitř ODS se rozezní rozmluvy o tvůrcích této reformy, konkrétně o Mirku Topolánkovi. Bude se hledat, proč může být odvoláno něco, co se již schválilo. Kolik výmyslů a obvinění, klidně nesmyslných, se vynoří, jen aby byla zachována vnitrostranická idea rovné daně jako fungujícího nástroje, který přináší prosperitu - že pouze provedení nebylo z nejkvalitnějších. Že pouze zpracováním, nikoliv principem. Zde se naskytne místo pro znovuzrození rovné daně a další paklík takzvaných reforem.

Ad absurdum můžeme tvrdit, že od nynějška nás čeká neustálé opakování. „Odvolávám, co jsem odvolal.“ Levice bude rovnou daň zamítat, pravice znovu obnovovat. Strašák, jímž nás obdařila ona skvělá neoliberální filosofie, se stane naším Fénixem, vpravdě spíše Nemesis, již první bude křísit Tlustý, po té oponent Tlustého atd. Škody, které se spáchaly s pomocí jistých dvou svědomitých poslanců, se již zřejmě nikdy nebude dát zbavit, neboť stejně jako zas a znova ožívá srp a kladivo či hákový kříž, i rovná daň nám bude nabízet stále své nové a nové tváře - jest přeci symbolem, povýší do roviny víry a již nepůjde vzít zpět. V neustálých smyčkách lidé nakonec přivyknou a zase se stanou o něco málo otupělejšími. Rovná daň se o svou existenci již bát nemusí, zato Topolánek za horizontem čtyř let zřejmě ano, takže mu popřejme, ať si za ten čas stihne nakrást co nejvíc a kdoví, třebas nás oblaží, vzhledem k jeho oblíbenému prameni citátů, i výrokem na způsob Hermana Göringa: „Ty čtyři roky mi za to stály.“

poslal Winter