O tvrdé ruce

Relativita v praxi: kdybych vyšel na ulici a v rámci boje proti korupci zastřelil pár městských, dostanu metál? Možná v budoucnu. Holt, není vražda jako vražda, ostatně na vraždění v jakémkoliv vyšším úmyslu se lidé vždy dívají shovívavěji než umlácení stařenky pro pár stovek. A stejně tak není krádež jako krádež. Byl to právě minulý režim, který mezi lidmi rozšířil ostrovtipné, „kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Když člověk pomlčel nad roztodivnými praktikami papalášů, mohl nejen doufat v pravidelný plat, jisté místo a hezkou rentu, ale i v nějaký ten načerno odvezený pytel cementu, cihličku, překlad. Slyšel jsem o člověku, který si přímo z nakradeného materiálu, postavil dům, nechci se bavit o těch, co si své rezidence vystavěli z krádeží nepřímých. Ty znám osobně.

Byl takový člověk zloděj? Ale kdeže, vždyť to dělal na protest těm nahoře! Kradl bohatým (podniku), dával chudým (sobě). Bylo jistě krásné usínat s vědomím, že vše, co jsem ukradl, nikomu nechybí, naopak pod mou střechou přebývá. Krom toho byl dotyčný za hrdinu. Jenže pak se něco stalo. Tvrdá ruka odcinkána klíči zmizela, jenže za ní se vytratili i pravidelný plat, jisté místečko, hezká renta. To byly důvody – s ohledem na budoucnost – krást ve velkém, však ono se to už nějak vyřeší. Ale ouha, jednoho dne všechno ukradené, začalo chybět. To tu ještě nebývalo. Vytunelovali kampeličku, člověk měl po úsporách. Jistota desetinásobku? Možná příště. Už nepřišel ten hodný stát, předseda, generální, nebo klidně majstr, co se zle podíval, povytáhl výtržníka za ouško a přeřadil jej k jinému podniku, jinak by sám dopadl mnohem tvrději. Najednou se už nesmáli všichni, nýbrž jenom někteří. Pády z výšky změkly a zbylí ryli držkou v zemi. A dobře jim tak, zlodějům, říkáte si? Ale kdeže, ti nejdovednější se smáli z Baham, z Kajman a z parlamentu, rytí připadlo – dle zákona padajícího exkrementu – na ty dole.

Ti dole, cítíc se okradeni, chtěli si své škody kompenzovat. Jenže nebylo kde. Člověka, kterého přistihli, nesa si výslužku, nazvali zlodějem, další práce bylo poskrovnu a, představte si, v hospodě se ho stranili, neboť všichni už měli zkušenost s nějakým tím podobným zlodějíčkem. Náhle nebylo co ukrást, neboť vše podstatné již zmizelo a vše nepodstatné by v případě ztráty někomu chybělo. Člověk si sice mohl řečnit po libosti, ale z řečí ještě nikdo chleba neupekl, navíc když si to náhodou namířil proti davu, dav, jenž měl ještě pořád staré návyky, kolem dotyčného kontrkontrarevolucionáře obkroužil opovržlivý oblouk. Však ono zahrajeme slepé, hluché, promineme pánům všechny ty kupónoky, Sarajeva, olejíčky a třebas nám taky něco ukápne. Ale neukáplo. Pánové, když šlo do tuhého, zmizeli – puf – jako pára nad hrncem, zůstaly po nich jen sliby, které někdo musel oddlužit. Národ zahořkl a rozdrobil se do brumlajících individuí.

A proč Vám tady řečním tyhle bajky? Inu nám Čechům se zastesklo po té tvrdé ruce, co jsme si ji tak neuváženě vycinkali. Jsme najednou svoji a cítíme se osamoceni. Už ani neumíme mluvit, ale panské kosti taky nepadají. Krást není hrdinství, nýbrž zločin. Holt, nemáme to tady, sevřeni morálkou a dobrým vychováním, lehké. Ale kdo ví, třebas se zase najde milý pán, který ty „zlé“ pošle „bručet“, „hodné“ vyznamená, staré pořádky „zreformuje“, na trůnu zajistí „kontinuitu“ majestátu, opozici náležitě přesvědčí o vlastní osvícenosti, zajistí si „loajalitu“ vládních kolegů, upraví si mediální zákon, zatočí se sockami, hypochondry a nadbytečnými dětmi. Potom třebas, když budeme chápaví a dojde nám, že takové pořádky se nedají podnikat, má-li pán prázdné konto, vybude nám zase pytel cementu, který si vypůjčíme klidně i ve vnitřním protestu těm nahoře, protože takový pytel cementu, to je lepší nežli hypotéka. Komu se pak režim sabotovat nechce, nemusí, je přeci ideově otevřený všem mladým, dynamickým a sebevědomým, to, prosím pěkně, bez rozdílu. Prozření se meze nekladou. Myslete taky jednou na sebe a své děti. No nemám pravdu?

P.S.: Bude-li k nám pán hodný, možná nám i ukáže, kdo je zlý, kdo hodný, kdo zajistí kontinuitu majestátu, kde se ukrývají socky, hypochondři a nadbytečné děti.

poslal Winter