Tlučhubování

Tak se mi zase udělalo blivno, člověk již neví komu věřit, komu nevěřit, v co věřit v co nevěřit… „ha, a nyní dosadí univerzální dvojku ODS/Topolánek,“ říkáte si patrně. Avšak omyl. Dosadím slova zde poněkud nezvyklá a to: ČSSD/Paroubek. Na jednu stranu preference strany sice rostou, ale stejně tak zvedá se i exponenciála faux pas jejího předsedy. Obzvláště, mluvíme-li v souvislosti s takzvanou modernizací, snad možným rebrandingem.

Když nám pan Paroubek v polovině říjně představil svůj plán, mohli jsme ho vidět v sympatické kožené bundě. Přislíbil tehdy, že zbaví ČSSD nálepky kryptokomunistická, že zláká nové voliče, obzvláště ty z řad takzvané inteligence, že se mladý volič může těšit na nové tváře blízké mu věkem. O pár dnů později také spiklenecky zamrkal a zašeptl nám cosi o tajemném antiklausovi. Dnes z toho všeho zůstala jen ta kožená bunda. Tajemný kandidát se rozplynul; to jen pan Dienstbier musel běhat od domu k domu, aby se na něj náhodou nezapomnělo, což se kvůli jakýmsi chimérám, málem skutečně stalo. Ze severu přišla žlutá karta a na pohodě teamu rozhodně nepřidala. Nové tváře, které by nesmrděly odmala pěstovanými funkcionáři, nikde, o ČSSD se stále mluví jako o žlutou zředěných komunistech a k tomu všemu se v soukromí pan Paroubek nechal slyšet, že „reforma lidi tak moc bolet nebude“.

Jen ty preference povyskočily. Člověk by ale skoro řekl, že tak jaksi od sebe; jako by se určitá část voličů po profackování stran ODS a jejich takřečené reformy dochucené buranstvím nejtěžšího kalibru konečně probudila. O povzbudivé roli pana Paroubka tedy raději nemluvit. Dokonce i ta část inteligence, která se vždy dala označit co levicová (a věru ji přes všechna zdání nikdy nebylo málo) jaksi levicovou zůstala, zatímco její kolegové zprava pořád stejně pořvávají. Namísto agitace či jinak aktivního postoje se tak dočkáváme jen nervózního postávání opodál a několika mála prostých „Ne“, kterými pan Paroubek nálepkuje cokoliv vládního. Jistě většina vládního šuntu si o své „ne“ říká, ale člověk se obzvláště ve světle na konci druhého odstavce uvedené citace ptá, nakolik zde máme co dočinění s názorem a kolik zase s obyčejným negováním. Teprve až jde, lidově řečeno, o kejhák, dokáže zas pro jednou řečeno zvrátit všechny fámy.

Přitom stále soc. dem. jednodušší roli ani mít nemůže. Stačí ji toliko se trochu snažit, ovšem cíleně. Neboť i ona navrhovaná novela snížení daně u potravin zavání spíše rychlokvaškou a hlavně přichází pozdě. Činy vedou, příklady táhnou, říká se, a straně se tak otevírá nesložitá cesta, jak šáhnout do bezedného rezervoáru znechucených nevoličů, jimž jen stačí ukázat, kde je urna a proč by k ní měli jít. Pořádat mítinky, srazy, debaty, klidně demonstrace. Zaštiťovat debaty se spřízněnými dušemi ze zahraničí i z domácí scény a hlavně, hlavně dát o tom vědět. Jenže jako by se dotyční báli, že za jakoukoliv aktivitu se na ně snese vlna kritiky. To ona se snese, což o to, ale to pořád není důvod kynout na jednom místě. Ale to asi stranickému vedení vyhovuje: jen tak si sedět v křesle; jen jednou za čas přisunout se k počítači a skrze internet poskytnout rozhovor takzvaným voličům; samozřejmě, že v době, kdy každý potenciální volič pracuje.

poslal Winter