Jak Mlčí Argumenty

Je to zvláštní situace: o radaru se mluví už pomalu rok, ale zatímco od odpůrců jsme toho slyšeli mnoho, třebas i tvrzení, které byly vyvráceny, zastánci mlčí jako hrobky. Dobře vědí proč. Názory, které nejsou veřejně vysloveny, nemohou být veřejně zpochybněny. Zatímco antiradaroví aktivisté jsou vskutku aktivní a jsou tedy neustále zpochybňováni, proradarovým neaktivistům nevytkli více než dvě potenciální lži: to že radar může přesahovat svůj záměr stran Íránu také do Ruska (dohad), plus fakt, že na jeho stavbě Češi nevydělají ani korunu (fakt).

Člověk by čekal, že za takovéto situace na nás proradaroví neaktivisté vyvalí hromadu studií o utužování bratrských vztahů s USA, že pečlivě vyjmenují všechny důsledky odmítnutí radaru – ať už islamizaci Evropy, rozmach středněvýchodních diktatur, prostě cokoliv. Jenže omyl. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo nemluví, nemůže být usvědčen ze lži. Není se tedy co divit, když jediné, co slýcháme, je toliko, že vláda chce poskytnout argumenty, chce zapojit veřejnost, chce zvrátit negativní názor na radar. Možná, že skutečně chce, ale, jak víme, chtění není fakt: subjektivní rovina nemůže být zpochybněna, subjektivní rovina není argument o němž by bylo záhodno diskutovat.

S každým dalším dnem tak přibývá lidí, co si antiradarové aktivisty škatulkují jako ustavičné lháře, zatímco proradarové neaktivity jako snaživé mluvčí, jimž ovšem není dopřáno prostoru k jejich vyjádření. „Protože,“ ptá se možná nejeden člověk: „jak někdo z jasným stanoviskem může mlčet, není-li k mlčení nucen?“ V této situaci tak stačí jeden jediný argument, který je (snad) pravdivý – třeba ten o neškodlivosti radaru v klidu – aby společnost přiřkla proradarovým neaktivistům nálepku pravdomluvnosti. Jeden argument se stává jediným argumentem, tedy stoprocentní argumentací, jež, pokud je pravdivá (což asi je), zajistí svému mluvčímu stoprocentní pravdu. Tento tedy nemusí nic odvolávat, nemusí se omlouvat, nebo upřesňovat se; je jako ten moudrý čínský stařec, který celý život proseděl někde na vysoké hoře ve svých absolutních pravdách.

Na rozdíl od něho se antiradaroví aktivisté jeví jako klasičtí zastánci evropského pachtění se, jež člověka vede k dalším a dalším chybám, k neustálé korekci sebe sama, zároveň však také k posunu. Již dávno ztratili šanci na úplnou pravdu a jsou si toho také vědomi, často o sobě pochybují (minimálně ti se zdravým evropským rozumem). Jenže sami sebe se nyní zeptejme, který z těchto dvou příkladů je nám na první pohled (ne po úvaze) sympatičtější: jistěže ten první. Radaroví neaktivisté tak zvolili ten nejbrutálnější možný postoj, který protivníka naprosto zničí, neboť proti němu nenalézá obrany: gandhiovskou pasivnost.

poslal Winter

-----------
obrázky poslal Fudzijan