Kandidáti

Na volbu prezidenta si počkáme ještě půl roku, ale první pokusy najít kandidáty pro naši nejvyšší ústavní funkci již začaly. ODS má samozřejmě jasno a nevidí nejmenší důvod, proč by ve funkci neměl zůstat jejich nejmoudřejší a nejdokonalejší čestný Vůdce. Ústy Petra Nečase dokonce připomenula ostatním stranám, jak je Klaus skvělý a jak ho všichni mají rádi, což by se mělo vzít v potaz - zda si to představuje třeba jako volbu aklamací a bez protikandidáta, již neupřesnil. Komunisté tiše sedí a vyčkávají, protože jim je nejspíš jasné, že každý koho navrhnou bude téměř se stoprocentní jistotou odepsaný, byť by to byl třeba František z Asissi. Zbývající strany se stále točí dokola, odkládají rozhodnutí, a ačkoliv nikomu příliš aktuální prezident nevoní, tak se zatím zřejmě snaží, aby vydržel i na další volební období. Jediné jméno, které má zatím jakous takous konzultační podporu je Jiří Dienstbier. Aktuálně vnímaný za jediného možného protikandidáta začal vzbuzovat zájem veřejnosti i médií.

Významnější výtky proti jeho kandidatuře vznášené převážně z okruhu ctitelů současného prezidenta jsou vlastně jen dvě: první je jeho neúspěch v politice a druhá členství v KSČ. Neúspěch v politice mu sice sílu nedodává, ale z druhé strany, kdyby politici po neúspěších mizeli z povrchu zemského, nemohl by Václav Klaus být po dvou volebních prohrách prezidentem a svět by během druhé světové války například neznal jméno Winstona Churchilla.

Členství v komunistické straně je věcí závažnější. Pokud by byl Jiří Dienstbier zvolen, bude tento fakt částí společnosti neustále opakován jako antidienstbierovský argument. Jeho disidentská činnost se pro některé nebude počítat vůbec, pro jiné bude s opovržením brána za frakční válku starých komunistů. Sám Dienstbier své členství v tehdejší době považuje za jediný možný způsob, jak se tenkrát dalo něco ve společnosti změnit. Jeho obecně známý pozdější životopis a realita konce padesátých let spíše jeho slova potvrzují, než vyvracejí: do KSČ vstoupil jako jednadvacetiletý v roce 1958. To byla doba, kdy komunistická strana váhavě začínala pracovat nad revizemi politických procesů ze začátku padesátých let a lidé měli ještě čerstvě v paměti polskou a maďarskou zkušenost. Maďarsko jasně ukázalo, že cesta samostatnosti a bez komunistické strany skončí krvavou lázní a Polsko zas naznačilo, že Sovětský Svaz je ochoten tolerovat jisté společenské změny a trochu samostatnější vnitřní i vnější politiku - byť pouze s komunistickým certifikátem. Nástup Brežněva a upevnění jeho pozice situaci změnily. Postupné uvolňování skončilo roku 1968 smutnou srpnovou okupací, kde se Jiří Dienstbier postavil naprosto jasně na stranu naší suverenity a svobody.

Paradoxní je, že Václav Klaus se svým životopisem tolik emocí nevzbuzuje. Přitom pokud ho člověk přečte okem Dienstbierových antikomunistických odpůrců, leccos by se v něm dalo najít. Například se stal basketbalovým reprezentantem Československa, což mu umožnilo reprezentovat i v zahraničí (Dienstbierovy výjezdy do zahraničí jsou samozřejmě důkazem jeho blízkého propojení s režimem). Do KSČ sice nevstoupil, ale v oslavném životopise se dá najít zajímavá informace, že student Klaus velmi do strany nechce, ač mu stále naznačují, že by to bylo vhodné. To rozhodně vzbuzuje podiv nad hrdinstvím budoucího prezidenta, jen mírně skřípe informace, že fakultní výbory KSČ si mezi sebou sdělují, že nepřipadá v úvahu, aby někdo takový jako Václav Klaus mohl být vzat do komunistické strany. Proč se tak často a na různých úrovních zabývaly přijímáním někoho, kdo o to vůbec neměl zájem? V roce 1966 liberální antimarxista odejel na jeden semestr do Itálie a po sovětské okupaci v roce 1969 si mohl vyrazit i na studijní pobyt do USA. Pokud rok 1968 byl pouhým mocenským bojem komunistů (což je častá teorie lidí, předhazujících Dienstbierovi členství v KSČ), jistě stojí za zmínku, že v té době Václav Klaus pracoval pro komunistickou vládu v reformním týmu místopředsedy vlády Oty Šika. V dobách tzv. komunismu navíc Václav Klaus dost často publikoval či spolupracoval na různých ekonomických publikacích. Samozřejmě ho pronásledovala i StB, která velkého buřiče a rebela… nechala údajně dál ničit politický systém…

Při dostatečně paranoidním přístupu, jenž lze cítit z antidienstbierovských komentářů, by bylo možné i z Václava Klause učinit vtěleného ďábla, vesele kolaborujícího se strašidelným systémem (nehledě na realitu různých období). Přitom životopisy obou pánů spíše ukazují na složitost a nejednoznačnost totality a nemístnost jednoduchého odsuzování a černobílých pohledů. Pro naši republiku je však mnohem důležitější, co kandidát nabízí, jaký vytváří obraz země v zahraničí, jak si dovede poradit s nestranností na politické scéně a jestli prezidentský úřad nepovažuje pouze za berličku k budování vlastní slávy a místa v učebnicích dějepisu.