Kouzla statistik

A jsme v období zveřejňování čísel hospodářského růstu. Česká republika a její postkomunističtí sousedé dosáhli podle statistik velmi dobrých výsledků. Prim hraje Slovensko. Hned se samozřejmě vyrojila spousta liberálních komentářů, téměř výlučně se koncentrujících na slovech reforma či rovná daň. Slovenský úspěch má však jednoho mnohem důležitějšího otce, než dva pěstouny výše zmíněné. Jednorázové vlivy jako předzásobování způsobené změnou spotřebních daní lze ze strukturálního hlediska ignorovat. Základem slovenského růstu jsou nesporně velké investice - například do automobilového průmyslu - přilákané investičními pobídkami. Díky těmto investicím se rozhýbala výstavba infrastruktury a poklesla nezaměstnanost (Vloni 1/3 vzniklých pracovních míst připadala přímo na projekty z investičních pobídek, které za sebou nepřímo táhnou vznik dalších míst. Další místa vznikala i díky pobídkám staršího data.). Snížila se zátěž státního rozpočtu (místo vyplácet peníze nezaměstnaným začal rozpočet od nich získávat příjmy z daní přímých i nepřímých), zvedla se poptávka po službách a začala růst i spotřeba. Vysoké meziroční růsty se překrývají se zahajováním a zvyšováním produkce nejvýznamnějších podniků.

Je však třeba pamatovat na jednu základní věc: zjednodušeně řečeno, pokud ekonomika jednoho roku vyrobí nula aut a druhého roku sto tisíc, dojde k velmi výraznému růstu HDP. Následující rok automobilka většinou navýší produkci jen o deset či dvacet procent. Je sice tažená poptávkou, ale zároveň ji brzdí omezená kapacita. Zvýšení produkce logicky nemá tak výrazný vliv na další růst hrubého domácího produktu jako její zahájení. Stejně další zcela nová továrna, jež v následujícím roce vyrobí dalších sto tisíc aut, nezapůsobí na procento růstu HDP stejně jako první automobilka, protože základ je samozřejmě již vyšší. To je kouzlo příčiny růstu většiny chudých ekonomik, jejichž základ je tak nízký, že i relativně nevelký příliv investic se dokáže v porovnání se zámožnějšími státy v jejich hospodářství výrazně projevit. Číselně to lze jednoduše vyjádřit následovně: přidám-li k základu sto deset, mám desetiprocentní růst, pokud mám základ třista, tak i když vydělám dvacet, tak bude růst představovat sotva sedm procent.

Pozitivní vliv státu, investičních pobídek či zásahů do ekonomiky je vidět i na jiných zemích. Liberály často zmiňované Irsko opírá svůj růst na dlouhodobé investiční strategii vlád, která velmi výrazně podporuje moderní technologie s vysokou přidanou hodnotou. Ani rovnou daň tam nezavedli - nejbohatší lidé jsou zdanění čtyřicetiprocentní sazbou. Rovnodaňové Rusko růst opírá o vysoké ceny surovin a zároveň o konsolidaci vlastnictví pod státní kontrolou, tedy tvorbou úspěšných národních šampiónů. Země roste více než sedm procent, zároveň více než 40 procent hospodářství je v rukou státu a nevyvádí zisky do zahraničí. Stát tyto příjmy reinvestuje a příjmy obyvatel rostou výrazně rychleji, než když byl tento majetek v soukromých rukou. Paradoxně tytéž firmy, které v rukou soukromých podnikatelů nebyly schopny vydělat ani na daně či sociální odvody, v rukou státu své povinnosti pravidelně plní. A nejrychleji rostoucí Čína za růst z velké části vděčí velmi pečlivému dlouhodobému plánování určujícímu, který region je nutno a čím podpořit. Pak politbyro rozhodne o investičních pobídkách pro dané území, výstavbě infrastruktury a naláká investory (které samozřejmě přitahuje i velký trh a levná pracovní síla). Čína díky rozumným státním zásahům dlouhou dobu trhá všechny rekordy hospodářského růstu a také tam během posledních 20–30 let regulovaného kapitalismu nebývalým tempem klesá chudoba (ačkoliv v některých regionech je z evropského hlediska stále otřesná).

Je trochu nepochopitelné, proč tyto souvislosti naši novináři tak neradi zveřejňují. Ukazují jasně, že i země s velmi rozdílnými podmínkami spojuje jedno: státní zásahy do ekonomiky, především plánování a podpora investic. Výše zmíněné státy mají rozdílné daňové systémy i jejich sazby, rozdílnou ochranu zaměstnanců, rozdílný přístup ke zdravotnictví i důchodům a také pozice na žebříčku ekonomické svobody je v nich různá (Takové rychle rostoucí Rusko ji má na úrovni Vietnamu a Laosu, dokonce i Čína je na tom lépe, i když z tohoto pseudohlediska stále spíše bídně. A paradoxně stále vychvalované, podnikatelsky vstřícné, daňově ideální a rychle rostoucí Slovensko je na žebříčku ekonomické svobody níže než socialistická, nefungující a dusící podnikatele Česká republika.). Samozřejmě i liberální recepty vykazují určitou úspěšnost a pozitivní vlivy, ale nejsou jediným možným řešením. Hlavně, jak ukazují příklady zemí s nejlepšími hospodářskými růsty v historii, nejsou nejkvalitnějším řešením, díky němuž vliv státu na ekonomiku můžeme automaticky označit za zlý. Je to přesně naopak - jen stejně jako v životě vše záleží na míře, kvalitě a důslednosti.