Lidský řetěz proti radaru

Datum 21. srpna si iniciativa NE základnám pro svoji protestní akci Lidský řetěz proti radaru nevybrala náhodou. Výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa, které definitivně ukončilo emancipační snahy české společnosti, je mementem „omezené suverenity" malého státu, který se dostal do soukolí neúprosné mašinérie pragmaticky jednajících velmocí.

Dvacátý první srpen je významný nejenom proto, že je stále živý a bolavý, ale též proto, že nabízí mnohou analogii s aktuální a akutní záležitostí radarové stanice. Tehdy jako dnes byli naši „přátelé" vedeni „upřímnou" snahou nám pomoci a „ochránit" nás (a přitom v nás viděli jen vhodný nástroj pro realizaci svých vlastních zájmů), tehdy jako dnes to byli naši vlastní volení političtí „zástupci", kteří nás prodali hluboko pod cenou, jen aby se zalíbili svým mocným protektorům a získali si jejich přízeň.

Na místo protestní akce jsem dorazil poněkud skleslý nejen proto, že jsem se zdržel v práci a měl jsem špatný pocit, že jsem jako aktivní odpůrce radaru selhal. Připadal jsem si totiž i tak trochu jako někdo, kdo jde jen ze slušnosti do nemocnice navštívit pacienta, který přežívá již jen na přístrojích. Iniciativě jako by docházel dech právě v okamžiku, kdy by naopak měla její aktivita kulminovat. Popravdě jsem se přistihl při myšlence, že na protesty chodím již jen kvůli sobě, abych říct sám sobě: „Nevzdal jsem to, nezlomili mě." Ale na druhou stranu, důslednost a vytrvalost je možná důležitější, než aktivistické nadšení.

Když jsem tedy dorazil s asi půlhodinovým zpožděním na místo (Palachovo náměstí), ke svému velkému překvapení jsem shledal, že tam, kde jsem čekal zástupy lidí, nikdo není. V první chvíli jsem se lekl, že nikdo nepřišel, ale jak se záhy ukázalo, naopak všichni již odešli směrem k Poslanecké sněmovně. Proto je také tato reportáž taková, jaká je – o tom, co se dělo během pochodu a před Sněmovnou, totiž nic nevím.

Vydal jsem se proto v ústrety demonstrantům, kteří se měli vracet zpět na Palachovo náměstí, a setkal jsem se s nimi v Letenské ulici na jejich zpáteční cestě. Již na první pohled bylo vidět, že účastníků demonstrace je rozhodně více, než necelá tři sta, která se přihlásila na webu Iniciativy; organizátoři později udávali pět set, což je podle mne velmi realistický až střízlivý odhad.

K mému velkému překvapení pojali lidský řetěz doslova a šli jako dlouhý had, vedouce se za ruce. V tu chvíli jsem byl rád, že jsem přišel pozdě, protože ač jsem vytrvalý účastník protestních akcí, k tomuto druhu protestu bych se asi připojit nedokázal, stejně jako nedokáži na demonstracích pískat, křičet a skandovat, přestože vím, že bez toho mne nikdo neuslyší, a že kdo chce být slyšen, musí mluvit.

Protestní akce byla zakončena opět na Palachově náměstí, kde byla sehrána alegorická scénka, ve které vojska „spřátelených armád" (počínaje Wehrmachtem, přes Rudou armádu až k US Army) symbolicky pošlapávala naši vlast. V tento okamžik mi došly baterky ve fotoaparátu, takže vrchol akce zůstal nezaznamenán. Zase až taková škoda to není, protože hercům (zřejmě ochotníkům) chyběla přesvědčivost a k razanci, jíž se okupační armády zpravidla vyznačují, měli také daleko. Na vrub režiséra jde potom rozvleklost scénky. V součtu tak byl protest zakončen spíše rozpačitě, než s potřebnou rozhodností.

Nenechte se však mýlit, vážení čtenáři, tato „střelba do vlastních" řad není známkou rezignace. Naopak! Má vyburcovat ty, kteří jsou proti radaru, aby vylezli ze zákopů a dali se do díla. Pokud něco chtějí (v tomto případě vlastně nechtějí) musí se sami snažit. Čekat, že to za ně zařídí někdo jiný, například Iniciativa, není nic jiného, než alibismus.

P.S. Nikde jsem neviděl Šinágla. Nestalo se mu něco? To by bylo neštěstí, kdo by pak bojoval za lepší zítří v první linii svaté války proti horšímu včerejšímu.









Poslal Tribun