Mýty o hodném kapitalismu

Mýtus č. 1: Kapitalismus 19. století položil základy moderní, svobodné, demokratické a humanistické společnosti:

Toto tvrzení v různých variacích s úspěchem propagované zejména současnými postmoderními pravicovými konzervativci jen těžko obstojí v kontextu s historickými skutečnostmi. Nespokojení dělníci se od počátku 19. století začali spolčovat nejprve ilegálně v malých skupinkách později po legalizaci ve větších spolcích proti vykořisťovatelskému přístupu továrníků. Tak vznikly v Anglii Trade Unions (odbory) následované vznikem odborů v dalších zemích Evropy. Jejich snahy však často vyšly naprázdno. Továrníci raději i za cenu velkých finančních ztrát v důsledku prostojů nechali stávkující dělníky vyhladovět. Věděli, že dělníci se po týdnu zase vrátí do práce, aby mohli živit své rodiny. O tom jak dopadli ti, kteří se pokoušeli domáhat se svých práv svědčí události jako povstání Pařížské komuny v roce 1871, při jehož násilném potlačení během jediného týdne zemřelo okolo 17.000 dělníků [2]. Když se sdružili řemeslníci, jejichž existence byla strojní výrobou ohrožena, do hnutí luddistů a začali ničit stroje v továrnách, vydali angličtí zákonodárci zákon (1812), podle něhož bylo ničení strojů těžkým zločinem trestaným smrtí. Z výše uvedeného je zřejmé, že raný kapitalismus byl vším možným jen ne počátkem procesu demokratizace společnosti.

Mýtus č. 2: Průmyslová revoluce (1750 – 1850 ) a kapitalismus vedly k zlepšení pracovních podmínek prostého lidu a snížení podílu namáhavé práce:

Historické prameny dokládají, že pracovní doba se v první fázi prodlužovala a to až do roku 1847 (desetihodinový zákon) nejprve na 12 a později na 14 až 16 hodin denně. Rovněž fyzické nároky na jedince (dělníka) rostly. Dokládat to můžeme například na pracovní činnosti přadláka spřádajícího přízi na poloautomatickém spřádacím stroji mule s 372 – 404 vřeteny (kolem roku 1830). Jeho činnost je popsána v [1] takto: „Zatímco na jedné mule probíhal automatický proces spřádání, musel přadlák na druhé provést vjezd a navíjení, pak se obrátit a stejnou činnost udělat na prvním stroji. Podle délky výjezdu, tedy předení a navíjení to trvalo cca 20 vteřin – to při 12 hodinové směně znamenalo přibližně 4300 – 4800krát zavést vozík těžký asi 800 kg, levou rukou obsloužit navíjecí drát a pravou rukou pohánět vřetena.“ Připomeňme, že spřádání na ručním kole bylo před průmyslovou revolucí hlavně doménou žen. Obsluhovat poloautomatický spřádací stroj však mohli jen dobře stavění muži, jejichž fyzicky náročná činnost si v ničem nezadala s činností horníka. Z výše uvedeného tedy vyplývá tvrzení: Strojní výroba nebyla zaváděna ku prospěchu továrního dělníka nýbrž jen a pouze k zvýšení produktivity a maximalizaci zisku továrníka. Fyzické nároky kladené na továrního dělníka se limitně blížily únosnosti lidského organizmu a neměly v celých dějinách obdoby. Tato tvrzení dokládá další strojní aplikace: strojní škrabáky na pudlování železa. Ty se nikdy ve výrobě pudlované oceli nerozšířily, protože nepředstavovaly podstatné zvýšení produkce, ale jen snížení fyzických nároků na pudlaře.

Mýtus č. 3: Dětská práce byla v 19. století nezbytná pro chod společnosti a v ničem se nelišila od dětské práce v obdobích předcházejících:

Práce dětí sice byla i před průmyslovou revolucí, ovšem zatímco předtím pracovaly děti především na polích či v řemeslných dílnách po boku rodičů, v době raného kapitalismu pracovaly mimo rodinný kruh v pracovním poměru přímo k podnikateli. Na dozor nad prací dětí byli továrníkem najímáni výlučně muži s odůvodněním, že: „ženy nemají dostatečnou tvrdost a brutalitu, aby držely dětské pomocníky 12 hodin v poklusu“ [1]. Tak se děti ocitly v pracovních prostředích dosud nevídaných. Například v dolech na severovýchodě Anglie v roce 1840 tvořily děti 41 % všech zaměstnaných. Menší děti hlídaly průduchy pro odvětrávání dolů: trapdoors, větší potom sloužili jako vozači. Vozači měli za úkol převážet vozíky s vytěženým uhlím. Důvod proč na tuto práci nebyly nasazeny zvířata byl prozaický: denní výkon dětí byl vyšší než u zvířat a navíc použití zvířat by vyžadovalo nákladné rozšíření průřezů štol. Opět tedy šlo hlavně o maximalizaci zisku továrníka. Horní zákon až v roce 1842 na základě parlamentní vyšetřovací komise ve Velké Británii práci dětí do 10 let v dolech sice zakázal. V praxi však tento zákon nebyl dodržován.


Shrnutí:

Vzhledem k dějinným skutečnostem demokratická společnost rozhodně nevznikla v době kapitalismu 19. století. Nebylo to ani v meziválečném období, což dokládá řada děl historiků a soudobých sociálních prozaických autorů, jakým byl např. George Orwell, zabývajících se životem prostých lidí. Opravdová demokratická společnost začala vznikat až se vznikem „sociálních států blahobytu“, které na západě vznikly jako protiváha komunismu v druhé polovině 20. století.

Současnost:

Po pádu Sovětského svazu ztratil kapitalismus možnost sebereflexe. Z úst evropských a amerických politiků najednou vycházejí tvrzení, že „sociální státy blahobytu“ již nejsou finančně udržitelné. A tak zavádějí rovné daně a přímou spoluúčast občanů na dotování systému zdravotnictví a školství, aby popohnali motor kapitalismu. Při tom ukazují jako na černou ovci na Německo, stagnující od začátku 90. let. „Jestli nechcete dopadnout jako Němci, musíte přehodnotit svůj postoj k drahým sociálním státům blahobytu“: říkají pravicoví evropští politici. Jenže reálné příjmy 10 % nejbohatších Němců rostly od začátku devadesátých let o 7 %. Poklesly jen obyčejným Němcům. Enormní hromadění kapitálu jednotlivci už není jen problémem jednotlivých národů, ale celého světa. „75 % světové energie spotřebovává 7 % světové populace a 300 nejbohatších lidí světa má více majetku než 65 nejchudších zemí světa“ [3]. Jak je možné, že již není udržitelný koncept sociálního státu blahobytu, když „hospodářský růst se tento rok (2006) zrychluje na 2,7 % v Evropské unii a 2,5 % v eurozóně“ [4]? Problém tak zřejmě netkví v nedostatku objemu financí, ale v prioritách společnosti a státu. Prioritou společnosti již není udržení solidárního systému, ale pohánění kapitalistického draka k vyššímu výkonu. Jenže za jakým účelem? Všechny základní potřeby člověka žijícího v západní konzumní kultuře jsou již uspokojeny. Ovšem vynalézavost reklamního průmyslu vytvářejícího umělé hodnoty nezná mezí. Tak dnes můžeme být navždy mladí díky kosmetickým prostředkům všeho druhu a navždy sexuálně výkonní díky přípravkům na potenci. Můžeme být hrdiny díky silnému samoúčelnému sportovnímu vozu se stovkami koní pod kapotou. Jak píše Jiří Pehe na svých webových stránkách: „mladí chtějí být starší, zatímco starší chtějí být věčně mladí. Moderní kapitalistická kultura rozložila tradiční životní cyklus: zkrátila dětství, zatímco dospělost přetvořila do postpubertálního životního stylu, v němž se dospělí s pomocí bezuzdné spotřeby snaží zapomenout na to, že jsou dospělí a že jejich skutečné stáří od nich vyžaduje odpovědné postoje. Idea stáří byla kdysi spojena s jistým druhem důstojnosti. Dnešní dospělí stále častěji preferují teenagerské odívání, sex bez reprodukce, práci bez disciplíny, hromadění věcí bez účelu, jistoty bez pochybností, život bez odpovědnosti. Narcismus, který býval spojován s dětstvím, nyní provází dospělé ve stále větší míře až do pozdního věku“ [5]. Kapitalistická mršina už začíná pořádně zahnívat a smrdět. Kam to všechno povede?

Zdroje:

[1] Paulinyi, A. Průmyslová revoluce, O původu moderní techniky, první české vydání. Praha: ISV nakladatelství, 2002. 290 s. ISBN 80 – 86642 – 02 – X

[2] Duroselle J.B. Dějiny Evropy, 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2005. 431 s.ISBN 80 – 7321 – 180 – 7

[3] Kolektiv autorů. Kronika 20. století, Praha: Fortuna Print, 2002. 1568 s.ISBN 80 – 7321 – 069 – X

[4] Hospodářský růst v Evropě zrychluje

[5] Infantilní kapitalismus útočí

Napsal Vojtěch Dostál
původně publikováno na http://vojtechdostal.blog.idnes.cz/