Je liberalismus totalitní ideologie?

Na první pohled se zdá být odpověď samozřejmá: liberální znamená svobodný, zatímco totalitní znamená nesvobodný, tudíž je liberalismus pravým opakem totality. Opravdu je to tak prosté, nebo je tato odpověď založena pouze na naučených stereotypech chápání významu slov? Vezměme za příklad naši vlastní republiku a období čtyřiceti let totalitní vlády KSČ. Pokud chápeme toto období jako totalitní, rozhodně tak nemůžeme činit na základě politických procesů z padesátých let dvacátého století, ač mají někteří lidé k takovým závěrům sklony. Politické procesy nejsou něčím jsou průvodním znakem tyranie a rozhodně nejsou omezeny na komunismus. Podstatu totality je tedy třeba hledat jinde. Totální je totéž co naprostý, absolutní. Totalitní znamená, že někdo nebo něco kontroluje celou společnost, že život veřejný i soukromý je zcela, totálně, podřízen jedné jediné moci. V pozadí takové moci vždy stojí nějaká ideologie, která si činí nárok na to, že je schopna dát autoritativní odpověď na všechny otázky lidské existence a poskytovat absolutní a nezpochybnitelné návody pro život. Každá ideologie však vychází z nějakého kulturně-historického prostředí, z životní zkušenosti svých tvůrců a nositelů. Je tak omezena podmínkami svého vzniku. Totalita spočívá v tom, že tato ideologie zcela ignoruje rozdíly mezi lidmi, odlišnosti determinující její vznik, a jako universální je aplikována totálně na celou společnost. Celá společnost je, často násilím, uváděna v soulad s touto ideologií. Komunismus nedokázal udržet své pozice právě proto, že na celou společnost aplikoval svoji ideologii, vyrostlou v prostředí ujařmeného a poníženého proletariátu. A to i na ty členy společnosti, kterým byla tato zkušenost cizí a komunistické ideály nikdy nepřijala za své, pokud je přímo nepovažovala za nepřátelské.

Jednou z ideologií dneška, velice vlivnou a jistém směru dominantní, je liberalismu. Liberalismus, vybudovaná na ideálech osobní svobody a individuality, je ideovým zdůvodněním kapitalismu s jeho principem volného trhu. Také pro liberalismus však platí výše zmíněné, tedy že je determinován podmínkami svého vzniku. Liberalismus je ideologií buržoazie, je svázán s její kulturou, její zkušeností a jejími potřebami. Liberalismus je vysvětlením a zdůvodněním životního stylu a postojů buržoazie. Nic víc, nic míň. A přesto si činí ambice na to být tím nejlepším světonázorem, platným bez výjimky a absolutně vždy, všude, všech okolností a pro všechny. A to i přesto, že vychází z životní zkušenosti lidí, kteří nikdy nepocítili nedostatek, je zcela cizí a nepochopitelný pro ty, kteří jsou vydáni napospas bídě a strádání. Přesto i oni jsou nuceni žít způsobem, který je pro ně zcela nevhodný, ne-li přímo nemožný, jenom protože, že to je způsob, který vyhovuje lidem žijícím v dostatku.

I liberalismus má totalitní tendence, které spočívají v tom, že si činí monopol na morálku, určování pravidel lidského soužití, usiluje prostřednictvím svých stoupenců a to stát se jediným přípustným výkladem světa, neporušitelnou normou. Na několika příkladech tyto tendence ilustruje následující text:

Za základ vezměme například projevy apoštola liberalismu v České republice, prezidenta Václava Klause. Projev u příležitosti státního svátku 28. října, stejně jako tradiční Novoroční projev, se jednoznačně nesly v duchu evangelizačního kázání, ukazujícího kapitalismus, tedy liberalismus praktikovaný v hospodářském životě, jako jediný správný a přípustný způsob organizace hospodářského života. Prezident neopomněl pokárat (až urážlivě) ty občany, kteří ještě tuto absolutní a nevyhnutelnou pravdu nepřijali a neztotožnili se s ní, a kteří si svoji, z jeho pohledu hloupost, dovolili dát najevo ve volbách. Prezident dokonce neváhal ani ztotožnit kapitalismus s demokracií. Demokracie podle něj tedy není jakýkoliv politický systém, založený na občanských právech, ve kterém veškerá moc vychází z lidu, ale pouze takový systém, který zajišťuje existenci kapitalismu, přičemž tato je nejdůležitějším znakem demokratické společnosti. Liberalismus ví vždy správně a beze vší pochyby, co je to demokracie. Jiné názory již nejsou potřeba.

Mnohem horší je však ztotožnění kapitalismu s lidskými právy. V praxi, a to i v mezinárodní politice, se lze často setkat s tvrzením, že kde panuje kapitalismus, tam jsou lidská práva dodržována. Určitě není náhoda, že státy, které nemají za základ svého hospodářství kapitalismus a tržní ekonomiku, jsou stále osočovány z porušování lidských práv, zatímco státy, které obchod a podnikání vůbec neomezují, jsou těchto narčení uchráněny, ač režimy v nich panující mohou svojí zvrácení směle konkurovat všemu. co poznala Evropa. Dobrým příkladem může být Čína: zatímco ještě nedávno bylo upozorňování na nedodržování lidských práv v Číně na denním pořádku, spolu s tím, jak se Čína obchodně otevírá světu, zmínky o dodržování lidských práv v Číně jsou stále sporadičtější. Přitom je velmi pravděpodobné, že situace se nelepší, ale naopak, zhoršuje. Vezměme rostoucí počtu smrtelných nehod v čínských dolech: doly jsou stále více provozovány na „soukromé,“ podnikatelské bázi. Jaká je nejsnazší cesta k zisku? Zneužívání dělníků a nedodržování pravidel bezpečnosti práce. A zde je kámen úrazu. Majitelem většiny dolů je totiž Strana (proto „soukromé“ v uvozovkách), ta samá Strana, která zároveň představuje stát. Čínští horníci tak nemají nikde zastání, protože jakékoliv jejich stížnosti na zneužívání by řešila ta samá Strana, která je zneužívá. Přesto starost o lidská práva v Číně upadá tak rychle, jak rychle roste čínská ekonomika. Je za tím snaha nedráždit významného obchodního partnera, nebo přesvědčení, že lidská práva v Číně jsou samozřejmě dodržována, když Čína zavádí tržní ekonomiku a hospodářsky roste? Liberalismus ví vždy správně a beze vší pochyby, jak definovat lidská práva. Jiné názory již nejsou potřeba.

Stoupenci liberalismu věří v obchod, zisk a rostoucí ekonomiku vůbec jako v nejvyšší hodnotu, předpoklad všeho ostatního. Proto jsou tak citliví na jakékoliv pokusy regulovat či usměrňovat trh a podnikání obecně. Co nepřispívá k růstu ekonomiky, k vytváření bohatství, to je bezcenné, zbytečné, škodlivé. Takto jsou posuzovány nejenom výrobky, či služby, ale podle stejných pravidel jsou hodnoceni i lidé. Užitek je jediným měřítkem kvality práva na existenci, přičemž jediným měřítkem užitku zisk. Hodnota člověka jako bytosti je v tomto pojetí dána pouze jeho schopností generovat ekonomický užitek, respektive být užitečně využit někým jiným. Co tento přístup zejména diskvalifikuje je fakt, že lidé, kteří tyto ideály vyznávají, jsou vždy mezi těmi, kteří užitek přinášejí, nebo k jeho dosažení využívají jiné. Nikdy tak sami na sobě nepocítí negativní stránky tohoto pojetí. Je potom pro ně snadné, aby silou, ať již politickou či ekonomickou, nutili ostatní žít podle těchto pravidel. Liberalismus ví vždy správně a beze vší pochyby, co je užitečné. Jiné názory již nejsou potřeba.

Liberální přesvědčení, že stačí zajistit růst ekonomiky, podpořit akumulaci bohatství a spolu s tím přijde štěstí a harmonie, je sice velmi pohodlná, ovšem zároveň naivní. Představuje totiž záměnu příčiny s následkem. Fungující a harmonická společnost je příčinou, nikoliv důsledkem rostoucí ekonomiky a bohatství vůbec. Myslím, že se nedopustím příliš velkého zjednodušení když prohlásím, že ekonomika, a obchod zvlášť, je založena na závazcích: někdo (dodavatel) se zaváže, že za částku X dodá Y kusů toho a toho zboží v takové a takové kvalitě, zatímco druhý (odběratel) se zavazuje, že částku X skutečně zaplatí, zaplatí ji celou, v čas a v dohodnuté měně. Hospodářství jako celek může fungovat pouze a jedině tehdy, pokud oba, odběratel i dodavatel, své závazky dodrží. Ale dodržování závazků, dostání slibu, respektování pravidel a úcta k druhému člověku vůbec, to jsou atributy společnosti jako takové, bez ohledu na hospodářské aspekty. Pouze pokud společnost uznává dodržování závazků jako hodnotu samu o sobě, princip, který platí absolutně bez ohledu na to, zda jedna strana má možnost jej beztrestně porušit či nikoliv, potom bude fungovat i hospodářství. Základem pro bohatství je tedy v první řadě fungující společnost a její hodnoty a konkrétní formy organizace hospodářského života jsou až druhořadé. Co se však stane, pokud vezmeme za primární obchodní úspěch a zisk a budeme očekávat, že vše ostatní přijde samo? Bohatí budou jenom někteří a šťastný zřejmě málokdo. Pokud je totiž zisk základní hodnota, hodnota sama o sobě, potom je jakýkoliv způsob jeho dosažení přijatelný. Dostaneme se tak do stavu, kdy člověk dodržuje pouze ty dohody, které jsou pro něj výhodné. Mezilidské vztahy jsou převedeny na princip „silnější požírá slabšího.“ Slušnost je považována za slabost a každá slabost může být potrestána. Neexistuje podvod, protože je chybou toho slabšího, že se nechal doběhnout; měl být silnější a sám podvádět. Z lidí se namísto spojenců stávají soupeři, kteří spolu na život a smrt bojují o bohatství v přesvědčení, že tak vlastně zachraňují civilizaci, protože s nahromaděným bohatstvím automaticky přijde štěstí a blahobyt. Liberalismus přesto ví vždy správně a beze vší pochyby, jaká je jediná možná cesta k blahobytu.

Zde je možná i jádro mýtu o závisti, který říká, že chudý (neúspěšný) vždy závidí bohatému (úspěšnému) a jakákoliv pochybnost o původu bohatství (podstatě úspěchu) je zcela jistě výrazem závisti a musí být ignorována. Bohatí (úspěšní) si tak kolem sebe vytvářejí krunýř, který je chrání před rušivými vlivy pochybností a pomáhá jim udržet si přesvědčení, že vše, co dělají, je správné. Chudí ale bohatým (úspěšným) nezávidí, alespoň ne programově. Určitě jim nevadí jim majetek jako takový, ale spíše způsob jeho nabytí, který často považují za podlý a nečestný; cítí se podvedeni a poníženi tím, že někdo ze zachoval nemorálně a přesto je za to odměněn bohatstvím a slávou. Proto kladou otázky po původu majetku a způsobu jeho nabytí, ale každá taková otázka se odrazí od liberálního krunýře a s cejchem závistí se obrátí proti tomu, kdo ji položil. Přitom zde je především o to, co je správné a co nikoliv, o střet různých pojetí morálky. A pojetí morálky je zajisté jiné u stoupenců liberalismu, jiné u marxistů, jiné židů a zase jiné třeba u muslimů. Přesto si liberalismus činí monopol na morálku a osobuje si právo rozhodovat o tom, co je správné a co nikoliv pouze podle vlastních pravidel.

Liberální znamení svobodný a liberalismus si na svobodu činí výhradní právo. Tvrdí, že pouze on je schopen zajistit člověku svobody v nejvyšší možné míře. Dát si však po svobodě jméno samo o sobě k její existenci nestačí. Liberalismus není o nic svobodnější ideologie, než jiné. Liší se pouze v pojedí svobody, v tom, že klade důraz na svobodu jednotlivce, a to až k samé hranici osobní svobody, kterou je zvůle. Liberalismus nezná odpovědnost vůči společnosti, ale pouze vůči sobě samému, je to ideologická aplikace ekologického principu konkurence sobeckých jedinců. Známa maxima: „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého,“ by v liberálním pojetí mohla znít spíše: „svoboda jednoho končí tam, kde začíná nepřekonatelný odpor druhého.“ Ale stejně jako existuje svoboda konat podle vlastní vůle, existuje i svoboda nebýt poddán cizí vůli. Liberalismus však ví naprosto přesně a neomylně, která z těchto svobod je ta pravá a musí být zajištěna za všech okolností.

Jaká je tedy odpověď na úvodní otázku, je liberalismus totalitní ideologie? Nikoliv nezbytně. Avšak jako každá ideologie, která má ambice být souhrnným a univerzálním nástrojem chápání světa, v sobě totalitní tendence latentně obsahuje. Liberalismus je významné učení, stejně hodnotné a legitimní, jako jakékoliv jiné. Je však jen jedno z mnoha navzájem rovných a spolu soupeřících učení. Pokud budou mít totalitní myšlení stoupenci liberalismus (což u lidí nelze nikdy vyloučit), bude i liberalismus totalitní.. Ani liberalismus, ani žádná jiná ideologie, totiž nejsou imunní proti zneužití a omylům. Liberalismus své stoupence před omyly neochrání, ač si to oni sami často myslí a podle toho i jednají. Předchozí odstavce se snažily ukázat, že nebezpečí liberální totality a existuje a je reálné. Totalita totiž začíná tam, kde je nějaké učení prohlášeno za jediné přípustné, správné a nadřazené všem ostatním, a kdy jsou všichni nuceni podle toho učení žít, zbaveni volby žít způsobem, který oni sami považují za správný. Totalita začínám tam, kde je ideál nadřazen skutečnému světu a kde je svět násilím uváděn v soulad s ideálem, namísto toho, aby byl ideál uveden do souladu se světem.

Milí liberálové, ruku na srdce, necháváte všem dostatek svobody pro vlastní názor, pro vlastní způsob života? A nebo chcete celému světu vnutit svůj způsob života jenom proto, že pro vás je výhodný? Uvědomujete si, že i váš světonázor je determinován dobou a místem svého vzniku a lidmi, které jej utvářeli? Zločiny nepáchají ideologie, ale lidé, kteří si myslí, že svět byl stvořen pro jejich užitek a jejich potěšení. Lidé, kteří si myslí, že byli vyvoleni a povýšeni nad ostatní, aby třeba násilím přivedli zbloudilé ovce na cestu té jediné a správné víry….

poslal Tribun