O americké základně, Rusku a sjednocené Evropě

Mezi jinak ubohými důvody pro souhlas s umístěním americké vojenské základny v České republice je jeden, který není ani vyloženě hloupý, ani vyloženě vylhaný. Jeden, který jako jediný dává smysl. Paradoxně je to ten, o kterém se vůbec nemluví. Pokud již tento důvod pronikne na veřejnost, tak pouze jako své popření, jako vehementní ujišťování, že právě tento účel je jediný, kterému základna sloužit nemá. Jde totiž o to, že základna se má stát ochranou proti Rusku. Ne však prvoplánově jako prostředek přímé vojenské akce. Základna má svázat Spojené státy se Středoevropským prostorem, má se stát v této oblasti americkým zájmem, který budou Spojené státy hájit, a který tak zajistí jejich trvalou přítomnost. Moc Spojených států má vytvořit protiváhu moci a apetitu Ruska. V takovém případě by se základna dokonce dala považovat za poměrně sebevědomou snahu České republiky vmanipulovat USA do pozice, ze které bude Česko těžit, a ne pouze za křečovité úsilí zalíbit se Spojeným státům. Tuto úvahu podporuje i značná angažovanost Polska, vždyť vztah Poláků k Rusům je stejně „vřelý“, jako náš vztah k Němcům.

Předně si však musíme položit otázku: je Rusko skutečně nebezpečné? Třeba si přiznat, že Rusko nebezpečné je. Rusko se již oklepalo z hluboké deprese, do které jej počátkem 90. let 20. století zavedl M. Gorbačov, a nyní se opět snaží zajistit si pozice, o kterých se domnívá, že mu plným právem náleží. Rusko je velmoc, nebo jí přinejmenším chce být, a podle toho se i chová. V tomto směru se ostatně nijak zásadně neliší od USA. Představuje však Rusko nebezpečí pro Českou republiku? Pozornost Ruska se vždy upírala především na Kavkaz a k Černému moři; v Evropě se zaměřovala na Pobaltí a Polsko. Skutečnost, že po Druhé světové válce skončilo Československo v Sovětské sféře vlivu byla více důsledkem uspořádání Evropy po skončení války, než odrazem ruských plánů. Nejhorší zkušeností, kterou jako národ s Ruskem, respektive Sovětským svazem, máme, je srpnová okupace v roce 1968. Přestože není na místě tuto bolestnou epizodu zlehčovat, ve srovnání se současnou Americkou okupací Iráku šlo jen o přátelské škádlení. Nabízí se tedy otázka, zda Rusko představuje tak zásadní ohrožení, že za jeho zmírnění není žádná cena dost veliká.

Snaha eliminovat hypotetickou ruskou hrozbu prostřednictvím americké vojenské přítomnosti na našem území není totiž nic jiného, než vyhánění čerta ďáblem. S jedním zásadním nedostatkem – Rusko leží již staletí na tom samém místě, takřka nám za humny. A své místo jen tak neopustí. Přijdou-li Američané, nenahradí jednoho čerta druhý čert, ale budeme tu mít čerty dva. A protože vrána vráně oči nevyklove, lze s úspěchem pochybovat o tom, že by USA riskovaly zničující konflikt s Ruskem jenom proto, že si Rusko vyšláplo na malou středoevropskou zemičku, která je pro USA zajímavá pouze tím, že v ním mají jednu malou vojenskou základnu s mizerným bojovým užitkem. Je mnohem pravděpodobnější, že pokud se Ruské moře někdy vylije z břehů, tak v něm prostě zůstane jako kuriozita několik amerických ostrůvků.

Spojené jsou často nahlíženy jako Říše dobra, věčná a neomylná, s níž spojit se je ta nejpřirozenější věc na světě. To je však tragický omyl, neexistuje nic jako „Osa zla“ či „Svobodný svět.“ To vše jsou jenom mýty stvořené propagandou. Realita je taková, že se spolu o moc a přírodní zdroje sváří mocnosti, které se možná liší v prostředcích, které používají, ale nikoliv v cílech, kterých chtějí dosáhnout. Všechny velmoci mají jedno společné - absolutní lhostejnost k osudu těch, které si vyberou za své nástroje. Pokud jsme jako národ měli někdy z jednání té či oné mocnosti užitek, bylo to dílem náhody či našich vlastních schopností využít danou situaci, nikoliv proto, že by ona mocnost neměla na mysli nic jiného, že blaho malého nárůdku uprostřed Evropy.
Ale budiž, připusťme, že je třeba vybudovat protiváhu ruským ambicím. Nebylo by však v tom případě přirozenější hledat spojence mezi těmi, kdo se také mohou cítit Ruskem ohroženi, tedy v Evropě? Tomu se česká vláda, zaslepená historickým sentimentem, brání. Francie a Británie je pro ni pořád Francie a Británie zrady z Mnichova 1938 a Německo je stále dědičný nepřítel, se kterým je spojenectví nepřijatelné. A tak se spojencem, který má garantovat Českou samostatnost, mají stát Spojené státy. Mocné, ale hlavně vzdálené, tedy nezatížené staletími společného soužití. Zdánlivá výhoda je zároveň největší slabinou takového spojenectví. Spojené státy k nám nic nepoutá, nemají nejmenší zájem na našem osudu. Cokoliv se s námi stane, jich se ani v nejmenším nedotkne. Vždy se budou rozhodovat především podle toho, co budou považovat za výhodné pro sebe, ne podle toho, co bude výhodné pro nás. To je zásadní rozdíl proti Evropě, která je vzájemně propojena mnohem úžeji. Co se stane jednomu, to se týká i druhého, protože v Evropě je všude blízko a není kam se schovat. Pokud se Rusko vydá na pochod, izolované evropské státečky ho nezastaví. Ani daleké Spojené státy, které mohou klidně vyčkávat, jak se situace v Evropě vyvine, aniž by cokoliv riskovali. Jediná skutečná síla, schopná vzdorovat Rusku, je sjednocená Evropa.

Sjednocená Evropa by ovšem představovala ohromnou sílu – vojenskou, hospodářskou i politickou - která by mohla čelit nejenom Rusku, ale i USA. A takovou konkurenci USA nemohou připustit. Je náhoda, že si USA vybraly pro své protiraketové základny Východní Evropu, že si vybraly státy, které samy nemají ve svém vztahu k Evropě jasno a svůj postoj k Evropě stále hledají? Spojené státy k sobě lákají nezkušené zemičky propuštěné ze svazku se Sovětským svazem. Těmto zemičkám, neuvyklým svobodě, imponuje americká moc, blaží je zájem USA a jsou rádi, že mohou zalíbit. Jsou zaslepeny pocitem důležitosti. Je to jako ve špatné frašce o zamilované studentce a sňatkovém podvodníkovi. Jenže USA dost možná chtějí především zasít svár mezi Evropany, protože dokud bude Evropa plýtvat silami ve vzájemných rozmíškách, nikdy nebude moci USA konkurovat. Rozděl, a panuj, učí stará moudrost. Je tak vlastně jedno, že celý protiraketový systém je z vojenského hlediska takřka nepoužitelný. Důležité je, že rozděluje a oslabuje Evropu politicky, aby se nestala dalším soupeřem na již beztak těsném hřišti boje o moc, odbytiště a suroviny.

K technickým, vojenským, ekologickým a morálním důvodům, proč odmítnou americkou vojenskou základnu v ČR, se tak přidává neméně závažný důvod politický – nepotřebujeme v Evropě americkou přítomnost. V Evropě potřebujeme Evropskou přítomnost! Silná a na USA nezávislá Evropa je tou nejlepší zárukou naší bezpečnosti a tomuto cíli stojí základna jednoznačně v cestě. Chceme-li obstát, musíme spoléhat sami na sebe.

poslal Tribun