Kladivo na cigarety

V poslanecké sněmovně se objevil návrh nového protikuřáckého zákona. Tentokrát se má jednat o zákaz kouření v restauracích. Jistě je to bohulibý záměr. A předkladatelům fandím. Avšak pochybuji, že stejně jako předcházející protikuřácké zákony změní něco na trendu neustálého růstu počtu kuřáků. Protože ač se stále přijímají nejrůznější podpůrná opatření, ale s tím pravým „kladivem na cigarety“ ještě nikdo nepřišel.

Dosavadní taktika je trojí. Za prvé jde o neustále zvedání ceny cigaret pomocí spotřební daně. Výsledkem však není, že by kvůli šetření přestávali lidé kouřit. Ale že si pro snížení nákladů začali mnozí balit cigarety sami.

Za druhé je snaha neustále ubírat plochy, kde je dovoleno kouřit. Z důvodů ochrany nekuřáků, před pasivním kouřením. Tak byli kuřáci vyhnání z pracovišť, zastávek hromadné dopravy, teď se plánují hospody. Krom toho, že to kuřáci dodržují jen, když jim stojí za zády policajt, tak stále to nepokrývá všechny případy. A ani je pokrýt nemůže. Nejvíce si všímám fenoménu kuřáckých kroužků. Kuřáci si chodí často zakouřit na určité místo. Když se tam sejde více lidi, tak samozřejmě začnou při kouření debatovat. A protože často se nejedná jen o nezávazné klábosení, ale i o důležité věci, začnou se u hloučku zastavovat i nekuřáci, a pustí se do debaty taky. Nejvíce to vidím ve škole, kde máme naprosto tristní systém předávání důležitých informací. A právě kuřácké kroužky jsou důležitým zdrojem informací, kde je se potřeba nahlásit, jak nám změnili terminy, či jak budou probíhat zkoušky. Je to tedy klasická svobodná volba – buď riskuj rakovinu plic, nebo vyhazov kvůli nějaké administrativní blbosti.

Nejhorších výsledků ze všech opatření proti kouření má ale jednoznačně informační kampaň. Naposledy jsem viděl reklamu se psy, kde bylo napsáno „Neumíme číst, přesto nekouříme.“ Jako by kouření bylo nějak závislé na inteligenci. To by nesměli kouřit lékaři, právníci, architekti,… Když se bavím s nějakým kuřákem o kouření, nezávisle na tom zda je vyučen, nebo má vysokoškolský titul, má rozhovor tři fáze. V první je velice nevraživý, že mu narušuji jeho soukromí. Následuje fáze obranná, kdy dovykládá naučené fráze šíření panem Klvaňou a mu podobných, že jestli si zakouří, tak je to stejné jako se projít kolem rušené silnice, či sníst jakoukoliv potravinu, neboť jsou všechny dnes nasáklé chemii. A nakonec jsem poučen, že mu mám vlastně poděkovat, protože jen kvůli němu se mi z jím odvedené spotřební daně platí první poslední.

Když někomu ublížíme, zdráháme se to přiznat. Stejně tak, když ublížíme sobě. Tím, že by se ti lidé snažili přestat kouřit, by si museli automaticky přiznat, že si deset, dvacet, třicet let zadělávali na problémy které mají, nebo mít budou. Že za jejich nemoci, že se zadýchají i na rovince a jsou impotentní si mohou svým konáním. Právě proto potřebují slyšet slova pánů Klvaňů, že si nepoškozují zdraví víc, než ti kdož nekouří. Dopřávají těmto hlasům sluchu, aby si ulevilo jejich svědomí.

Boj proti kouření do současných dnů je ne nepodobný boji proti hydře. Udatní reci stínají jednu hlavu za druhou a vůbec nevnímají, že z jedné uťaté vyrůstají dvě hlavy nové. Pro její zničení je však nutné vzít pořádné kladivo a rozmlátit na padrť její tělo. Snad to jednou pochopí i někteří z naších zákonodárců a zaměří se i na tabákové koncerny.

poslal Elf