O zvířatech a lidech

Jediným způsobem, jak za peníze získat lásku, je koupit si psa.

Přísloví

„To je ohavné! Ohavné a hříšné, pane Houvenagle, že v bývalé svatyni provozuješ takové bezbožné, odporné, nelidské hry! Zvířata cítí jako my, pane Houvenagle! Je to zločin, když za peníze štveš němé tváře proti sobě pro potěchu luzy!“

„Utiš se, zbožný muži, a nemíchej se mi do soukromého podnikání. Abych tě však uklidnil, ujišťuji tě, že dnes tady nebude ublíženo ani jedinému zvířeti. Rvát se budou výlučně lidé.“

„V tom případě nic nenamítám.“

Andrzej Sapkowski, Věž vlaštovky

V Číně zavedli nové pravidlo – jedna rodina, jeden pes. Poté, co byl omezen počet dětí, si Číňané našli za ně náhražku – psy. U nás počet dětí omezovat netřeba. U psů a dalšího zvířectva by ale už nastal asi pořádný humbuk. Protože u nás nenahrazují jen děti.

Lidé žijí se zvířaty od doby, co se z kočovných lovců stali usazení zemědělci. Postupně si domestikovali jednotlivá divoká zvířata. Ta s nimi žila i pod jednou střechou, ale oddělená v jiné části domu. To platilo hlavně o zimě, kdy by asi dnešní člověk, zhýčkaný toxickými plyny v ovzduší, by se po jednom nádechu sklátil. Lidem však nenahrazovaly zvířata lidi. (Takoví opuštění peruánští pastevci jsou trochu jiná kapitola.)

Dnes však s raketovým růstem počtu jednočlenných domácností, stejně strmě roste počet domácích zvířat. Označení sídliště králikárnami tak dostává nový význam. Při procházce po ulici, si chodec musí dávat pozor, aby do něčeho nešlápl. Když už člověk bude tak pozorně sledovat okolí, tak spíše uvidí muže líbajícího psa na čumák, než své dítě na tvář. Kde se ale najednou vzedmula taková velká láska ke zvířatům?

V jedné rodině se manželé hádali spolu i s dítětem, ale když se kdokoliv z nich začal věnovat pejsánkovi, tak byl najednou něžnost sama. Ale když od něj vstal, začali spory nanovo.

A tak se zvířata stávají jediným členem rodiny, který všem rozumí. U rozvodu se přetahují o psy a když zemře domácí mazlíček, tak jsou schopni lidé zešílet steskem (zatím co u lidí následuje spíše výbuch radosti, u všech kterým lezli na nervy). Prý třeba taková kočka je naprosto ideální – člověk má nad ní plnou kontrolu, neodmlouvá, nevyžaduje takovou pozornost,…

Lidé sice neustále nadávají na to, jak musí nejrůznějším sockám všechno platit, ale to, že živí zvířata, kupují jim speciální konzervy, vodí je k veterináři, starají se o jejich vzhled, to je jim jedno. Zvíře, které se ocitne na ulici, se dostane do útulku. A když nějaký útulek zapadne sněhem, tak jsou z toho reportáže v televizi, a najde se spousta dobrovolníků kteří běží jim prohrabovat cestu. Kolik lidí by vzalo za vděk aspoň kouskem takové starostlivosti?

Není se vlastně co divit. Denodenně jsou nám vštěpovány zásady soutěživosti, maximálně se prosadit. Druzí jsou jenom jako našimi soupeři. A jsou dobří tak akorát na to, abychom po jejich zádech vyšplhali výše. Pak se není co divit stavu, který je. Rozvody proto, že se ten druhý pozdává jako slabší spoluhráč, nebo je nemocný, jsou běžné. Proč ale potom s takovými lidmi ztrácet sílu a čas?

Jenže plazmová obrazovka s DVD rekordérem nedokáže odstranit pocit opuštěnosti. Tak se všichni ti schopní lidé starají o své zvířátko tak, jak by jim se vadilo starat o nějakého člověka. Je to vlastně paradoxní. Protože je to faktický odklon, od každodenně vštěpovaných zásad.

Pokud vám začalo být líto, že nejste třeba psem, dá se to ještě napravit. Můžete se stát ještě hinduistou, a v příštím životě se třeba narodíte v tom správném těle.

poslal Elf