Jeden z postřehů „hloupé socky“

Když čtu články, nebo sleduji dokumenty z oblasti vědy a techniky, nestačím se divit. Zdá se že již disponujeme neskutečným arsenálem nástrojů které nám umožňují abychom byli opravdu mocnými správci této planety. Abychom nasytili všechny hladové, vyléčili nemocné a zajistili celé lidské populaci celkem slušnou životní úroveň. Přesto je tomu jinak. Nejméně 37 milionů lidí je nezaměstnaných, 100 milionů jsou bezdomovci, hlady a na léčitelné nemoci umírá denně kolem 20 000 dětí a téměř 200 milionů lidí má vyhlídku, že se dožije méně než 60 let. Například ve Spojených státech žije téměř 16,5 procenta Američanů v chudobě přes obrovský materiální blahobyt a všeobecně vysoký průměrný příjem na hlavu. Jak je to možné?

Vzorec pro udržitelný rozvoj je: ekonomika + ekologie + dvojnásobně sociální rozvoj. Avšak „čisté tržní hospodářství bez přívlastků“, se řídí jen krátkozrakým kritériem nejvyššího zisku. Rovnici udržitelného rozvoje proto není schopno vyřešit a žene tak svět do globální katastrofy nejen ekologické, ale i sociální. Administrátor rozvojového programu OSN James Gustave Speth říká: "Hojnost spotřeby není zločin. Skandální však je, když chudí nemohou spotřebovávat tolik, aby uspokojili své nejzákladnější potřeby."

Kapitálově silným skupinám se podařilo pomocí masové reklamy v těch zemích, kde existuje koupěschopná poptávka, vytvořit umělé potřeby mas. Už nestačí mít mobil, ale každý rok musí být nový, s vylepšením. Reklamní spoty nám denně valí klíny do hlavy že většina toho co doma máme a užíváme je zralá na vyhazov, protože si můžeme (a měli bychom!) pořídit něco krásnějšího, účinnějšího a užitečnějšího. Ani naše těla nejsou taková jaká by měla být! Člověk aby se pomalu styděl vyjít na ulici nemá-li tu "předepsanou figuru" nebo pozvat někoho k sobě domů, aby se neprozradilo že nevyužívá všechny ty skvělé a neustále nabízené možnosti.

Firmy se zbavují rizik a zvyšují si zisky. Veřejný sektor je stále více pohlcován soukromým zájmem a přitom se straší totalitou. Od lidí je požadováno, aby čelili rizikovým jevům jen vlastními soukromými silami – ale jednotlivec na to dostatek sil nemá. Ohrožen je celospolečenský systém, ale reagovat má každý sám za sebe.


Pokud je trh ponechán sám sobě pak se prospěch, který by vyplýval z většího mezinárodního obchodu neprojeví. Liberalizace je okamžitě využita bohatými a mocnými mezinárodními hráči k tomu, aby vydobyli rychlé zisky z krátkodobých investic. Konkurence levné pracovní síly z dosud zaostalých zemí a další vlivy vystavují stát enormnímu tlaku a dále se otevírají sociální nůžky mezi nyní relativně chudými a bohatými. Vyvstává potřeba přesvědčit tyto chudé, že si za svou chudobu mohou sami a že soukromý majetek je nedotknutelný. Kapitalismus hledá nějaké náboženské či pseudovědecké posvěcení své podstaty. Jako mor se ve vyspělých zemích šíří víra v rovnou šanci stát se milionářem. Naděje umírá poslední! To je snad jediné vysvětlení jinak podivného jevu že strany s pro-kapitalistickým programem získají dostatek voličů aby se dostaly do vlády.

Že je kapitalismus poměrně úspěšný ve vymývání mozků, je v naší zemi dobře vidět v nenávistných výlevech skalních zastánců ODS, se kterými se setkáváme v internetových diskusích. Jejich rozdělování společnosti na ty "úspěšné" a "socky" nemá daleko ke krvelačnému rasismu. Ani toho nejskalnějšího otrokáře by nenapadlo "věšet všechny otroky na kandelábry" protože si uvědomoval jak jsou pro něj důležití. Bylo by zajímavé sledovat, jak si tito fanatičtí zastánci "modrých šancí" rozdělují úlohy ve společnosti, kterou by jimi definované "socky" opustily a založily si někde jinde svůj stát.

Lidé by měli pochopit, že z povahy společnosti vyplývá nejistota a že jistotu a bezpečí může občanům zajistit nejen státní moc či mafiánské struktury, ale i spojení těch, kdo sdílejí společnou nejistotu. Ukazuje se, že štědré sociální státy s velkými veřejnými výdaji mají schopnost konkurence na světových trzích, i když je jejich společnost výrazně rovnostářská a působí v nich silné odbory, protože stále vzniká dost pracovních příležitostí. Jak uvedl Švédský sociolog prof. Göran Therborn na svých přednáškách v Praze:

„Pět severských zemí, Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Švédsko, si zachovalo silný sociální stát a jak známo, má vysoké daně. Přitom se všech pět umístilo v letech 2004 a 2005 mezi prvními deseti ve světovém žebříčku konkurenceschopnosti.“ což vyplývá z hodnocení konkurenceschopnosti více než 150 zemí světa, které každoročně vydávají organizátoři Světového ekonomického fóra v Davosu. Dodal také že vedle špičkové výkonnosti, mají severské země podle sociologických výzkumů nejvyšší úroveň spokojenosti obyvatelstva v Evropě.

Naše sociologické výzkumy hovoří o jiných výsledcích. Ale kdyby si každý uvědomil svou roli ve společnosti a nenechal se ovlivňovat pitomým stranickým fanouškovstvím, tak by ledacos mohlo vypadat jinak.

poslal Kamil Mudra