Pokřivená rovná daň

Přestože autorem tohoto konceptu je bývalý komunista V. Tlustý, neměl by se nikdo nechat přívlastkem „rovná“ oklamat. ODS, která se rovnosti mezi lidmi štítí jak čert kříže, se nezměnila. Tak jako starého psa novým kouskům nenaučíš, tak se ODS nikdy nevzdá svého ideálu společnosti rozdělené na nepočetnou hrstku mocných a bohatých, zcela ovládajících hospodářství země, na jejichž podnicích a ochotě (či potřebě) vytvářet pracovní příležitosti jsou všichni ostatní závislí. To je také účel, kterému rovná daň nejlépe poslouží. Jejím hlavním cílem je totiž zmírnit daňové zatížení lidí s vysokými příjmy, a naopak daněmi více zatížit skupiny obyvatelstva s příjmy nízkými, kterých je ovšem většina. ODS tvrdí (nebo snad i věří, abych jim nekřivdil), že peníze, o které bohatí zaplatí méně na daních, se do ekonomiky vrátí v podobě investic či spotřeby těchto lidí, a to s mnohem větším efektem a lepší alokací, než by to dokázala s penězi vybranými na daních vláda. Což o to, tyto volné peníze do ekonomiky pravděpodobně opravdu vrátí, protože na daních nejvíce uspoří lidé, kteří se řídí zásadou, že „peníze se musí točit.“ Ale kam budou tyto peníze nasměrovány? Dá se očekávat, že především do oblastí, které slibují přinést co největší a nejrychlejší zisk. Zvýší se tak tlak na extenzívní využívání lidských i přírodních zdrojů a společnost se ještě výrazněji přikloní k ideálu zisku a užitku jako jediných měřítek kvality a hodnoty věcí i lidí.

Svět zredukovaný na zisk a užitek se odráží i v hesle „progresivní daň trestá úspěšné,“ kterým se propaganda ODS snaží zdiskreditovat současný daňový systém, založený na progresivním růstu daně. Ale neplatilo by v tom případě, že „rovná daň trestá neúspěšné?“ Být chudý znamená v očích ODS být neúspěšný. A neúspěch se ve společnosti posedlé neustálým zvyšování výkonu neodpouští. Ale je správné za neúspěch trestat? Úspěch či neúspěch jen málokdy záleží pouze na jednotlivci. Lidé nežijí ve světě izolovaně, lidský život se odehrává ve společnosti, v interakci s ostatními lidmi. Úspěch či neúspěch bývá většinou důsledkem spolupráce více lidí a vlivu různých okolností. Existuje mnoho okolností, které člověk nedokáže ovlivnit, ony však ovlivňují jeho. Má být „trestán“ za to, že v takové situaci „neuspěl?“ Třeba se i snažil, hledal si svoji cestu, ale prostě kamkoliv přišel, všude byl už někdo před ním. Třeba proto, že si díky svému bohatství mohl zaplatit náskok, ať již v podobě kvalitnější techniky, nebo formou korupce. V takovém případě je neúspěch především důsledkem nerovných startovních podmínek, nikoliv osobních kvalit. Bohatí mají výhodu – mohou aktivně bránit chudým, aby si pro sebe získali část bohatství. Rovná daň tuto výhodu ještě umocní, když bohatým ponechá více, zatímco chudým ubere.

Princip rovné daně zdůrazňuje, že cokoliv člověk získal, získal pouze svým úsilím a svojí zásluhou, a nikdo nemá právo po něm žádat, aby se o to podělil s ostatními. Jenže žádný podnikatel by nikdy nic nedokázal, pokud by se k němu nepřidali další lidé, spolupracovníci, partneři, zaměstnanci. Ti všichni se svým dílem podílejí na celku, který si však nakonec ponechá podnikatel jako plod své vlastní práce. Plod, který by bez společného úsilí mnoha dalších lidí nikdy nedozrál. Úspěch, stejně jako neúspěch, je z velké míry ovlivněn řadou faktorů mimo kontrolu člověka. Myslet si, že za úspěch vděčím pouze sám sobě, je výrazem pýchy a pohrdání ostatními. Nic nelze získat pouze svým vlastním izolovaným úsilím, nic tedy není možné považovat za své výlučné vlastnictví. Rovná daň zakládá nerovné postavení mezi těmi, kteří umí získat více a těmi, kteří umí získat méně, ačkoliv tato schopnost nemusí vypovídat vůbec nic o kvalitách člověka a přínosu toho kterého jedince společnosti.

Rovná daň znamená, že každý odevzdá stejnou část svého příjmu. Příjem je, stručně řečeno, podíl na bohatství světa. Aby byl tento mechanismus spravedlivý, muselo by platit, že podíly, které si lidé berou z bohatství, jsou stejné. To zjevně není pravda. Existují rozdíly (značné rozdíly) v osobním bohatství jednotlivých lidí. Tyto rozdíly jsou důsledkem nerovnoměrného podílu na světovém bohatství. Bohatí si berou více, než chudí. Bohatí by tedy měli i více vracet na daních – odtud progresivní zdanění. Rovná daň tento pokus o spravedlnost v přístupu k bohatství světa popírá a naopak hlásá – čím více si vezmeš, tím více si můžeš nechat. A vzít si můžeš, kolik chceš, neexistuje hranice, která by tě zastavila. V případě progresivní daně je teoreticky možné nastavit takové parametry, že ten, který získá vše, stejně nakonec většinu opět vrátí. I když mu absolutně stále zbude nejvíc. V případě rovné daně je naopak možné, aby si jedinec vzal vše a s nikým se nedělil. Protože není rovnost v tom, kolik si lidé berou, neměla by být ani rovnost v tom, kolik dávají. Rovná daň vytváří předpoklady pro prohloubení nerovnosti mezi lidmi.

Rovná daň oslabuje princip solidarity. Avšak solidarita je tmelem civilizace. Solidarita znamená, že žádný člověk není zbytečný, že každý má svoji cenu, i když nemusí být momentálně zřejmá. Solidarita znamená, že silní chrání slabé, protože dnešní síla může být zítřejší slabost. Solidarita znamená, že si žádný člověk nesmí osobovat právo určovat, kdo je hoden života a kdo nikoliv, a proto společnost přechovává i jedince zdánlivě bezcenné. Solidarita znamená zajištění vnitřní soudržnosti společnosti tím, že nikdo z jejích členů nebude strádat a že všem bude dopřána základní lidská důstojnost bez ohledu na užitek z nich plynoucí. Pouze takto založená civilizace je schopna čelit výzvám, které před člověka budoucnost postaví. Pouze harmonická civilizace, ve které pod povrchem nedoutnají třídní či kastovní nesváry, je schopna zajistit rozkvět člověka, a ne toliko pouhou reprodukci. Rovná daň však princip solidarity oslabuje. Namísto aby více brala těm, kteří se snadno mohou vzdát části svého bohatství, protože mají dostatek, bere více těm, kteří beztak strádají. Prohlubuje rozdíly, místo aby je smazávala a akcentuje pouze jeden z mnoha možných a rovnocenných pohledů na svět – pohled obchodu a podnikání. Právě z toho důvodu je rovná daň nebezpečná, protože pro civilizaci platí stejná pravidla, jako pro ostatní ekosystémy – klíčem k přežití a stabilitě je rozmanitost. Vnitřní bohatství názorů, přístupů, pohledů na svět a řešení problémů. Tím že, rovná daň jeden pohled preferuje, nás oslabuje, protože zhoršuje naši schopnost úspěšně se adaptovat na změněné podmínky v budoucnu. Máme-li uspět, musíme být schopni využít potenciál celé společnosti, nejenom uměle vytvořených elit. To však znamená, že všichni lidé se musí cítit být součástí této společnosti a musí být ochotni participovat na společném úsilí. Dokáže toto rovná daň zajistit?

Je vlastně jedno, jaké by byly ekonomické dopady zavedení rovné daně. Pouze ministerstvo financí má dostatečně jasnou představu o struktuře výběru daní, aby se mohlo pokusit tyto dopady modelovat a kvantifikovat, a i potom by šlo spíše o expertní odhad, než o exaktní kalkulaci. Výše uvedené výhrady morální a koncepční jsou však podle mého soudu mnohem důležitější, než dopady na státní rozpočet. Rovná daň, stejně jako všechna další pravidla a zákony, totiž plní i důležitou komunikační funkci – sdělují, co společnost považuje za důležité a co nikoliv, jaké zájmy hodlá chránit a kdo naopak nemá čekat zastání. Poselství, které nám nese rovná daň je zřetelné: každý buď sám za sebe, nikdo nečekej pomoc od druhých. Bohatství země není pro všechny, ale pouze pro ty, kteří si jej dokáži urvat. Snaž se být silný, neboť silný bude panovat nad slabým. Soucit je slabost, a slabost se trestá, proto buď bezohledný. Připrav se na boj, protože každý je tvůj nepřítel, tvůj konkurent, každý může ukořistit to, co bys jinak mohl ukořistit ty.

poslal Tribun