Pohádka o chytrém Jirkovi

Milé děti, dnes vám povím pohádku o chytrém Jirkovi.
Žil jednou na severu Čech, ve městě známém jako Říšský kopeček, chytrý Jirka. Pracoval ve firmě, která měla takové divné jméno - SYNER - nebo tak podobně. Až budeš Pepíčku větší, tak se podívej do anglicko-českého slovníku, co to znamená. Ta firma stavěla ve městě a i jinde obchodní domy, kam tak rádi chodíte se svými maminkami nakupovat a jak pak tatínek jenom zírá, kolik jste toho zase přinesli. A postavila jich opravdu hodně. Opravovala také staré ošklivé domy ve městě, aby z nich byly nové a krásné. Byla to taková hodná firma.

Chytrý Jirka v té firmě pracoval jako finanční ředitel. Pokud někdo z vás neví, kdo je to finanční ředitel, děti, tak to je takový pán, který má klíč od pokladny, ve které jsou všechny peníze firmy. Chytrý Jirka ji čas od času musel otevřít, vyndat z ní nějaké peníze, aby pak firma SYNER dostala novou zakázku na další
stavbu ve městě. Ona totiž ta firma nestavěla jen tak sama od sebe. Stavěla jen, když si od ní někdo něco objednal. A úplně nejraději byla, když si od ní objednávalo město. Často se jí totiž podařilo přesvědčit lidi na radnici, aby si u ní něco objednali, a protože ti lidé z radnice tu stavbu neplatili z vlastních peněz, ale
z obecních, tak moc jim zase nezáleželo na tom, kolik za ni zaplatí.

To město před časem prodalo skoro všechny domy, které mu patřily a mělo proto svoji pokladnu plnou zlaťáků. Chytrý Jirka si řekl, že by bylo dobré, kdyby ty zlaťáky ležely raději v pokladně jeho firmy SYNER, než v pokladně města, protože od pokladny města on klíč neměl. Chytrý Jirka přemýšlel, jak to udělat a zakrátko ho napadl ten nejlepší způsob. Rozhodl se, že se stane primátorem města. Primátor města, je takový člověk, který nosí okolo krku zlatý řetěz, aby bylo vidět, jak je důležitý. Primátor města má také klíč od městské pokladny. A tak se z chytrého Jirky stal primátor města.

Možná, že se děti budete ptát, jak se mu to podařilo a jestli je snadné, stát se primátorem města. Není to snadné, ale chytrý Jirka měl mnoho pomocníků, kterým se říká bratrstvo a členové bratrstva mu pomohli. V bratrstvu je mnoho chytrých a hodných lidí. Je v něm například náš pan vážený předseda vlády Mirek Kopdodveří a nebo dokonce i náš pan prezident Vašík Mámvásvšechnytakrád.

A bratrstvo tedy pomohlo chytrému Jirkovi stát se primátorem. Předtím ovšem muselo získat zlatý řetěz od zlého pána, který byl primátorem před chytrým Jirkou. Nejdříve se ho zeptali, zdali by jim otevřel městskou pokladnu a když to ten zlý pán odmítl, tak mu zlatý řetěz vzali a dali ho našemu Jirkovi. To jste děti rádi, že to tak dobře dopadlo, že?

Jenže tím pohádka ještě nekončí. Chytrý Jirka začal přemýšlet jak nejlépe přesunout zlaťáky z pokladny města do pokladny firmy SYNER. A přišel na to. Rozhodl se, že firma SINER postaví ve městě obrovskou sportovní halu a město jí za ní nechá všechny svoje zlaťáky. Ta hala bude opravdu obrovská, tak moc, že se do ní vejde skoro celé město, a proto bude stát všechny zlaťáky města. Na radnici bylo vedle chytrého Honzy i několik hloupých lidí, kteří si mysleli, že město tak obrovskou sportovní halu nepotřebuje. Bylo třeba tyto hloupé lidi přesvědčit o opaku. A tak se firma SYNER rozhodla, že jim ukáže, jak ta obrovská hala vlastně bude vypadat. Uspořádala pro ty hloupé lidy zájezd do Ameriky, kde si podobnou halu prohlédli. A představte si děti, ta firma SYNER byla tak hodná, že všem těm lidem ten zájezd chtěla zaplatit ze svého.

A když se ti hloupí lidé vrátili z Ameriky, tak už tomu začali rozumět. A tak se v Říšském kopečku postavila ta krásná obrovská sportovní hala. A byla hodně drahá. Město za ni zaplatilo všechny své zlaťáky a ještě to nestačilo a tak si muselo půjčit další peníze od banky. Půjčilo si tolik, že by za ty peníze mohlo třeba postavit několik set nových bytů. Když tak město zaplatilo tu spoustu peněz, tak už nemělo žádné na jiné potřebné věci. Nemělo dostatek peněz ani na to, aby zaplatilo provoz městské dopravy. Ale to chytrý Jirka snadno vyřešil. Polovina autobusů přestala jezdit a tak ušetřili. Lidé v nich pak jezdili namačkaní tak, že se jim to vůbec nelíbilo a začali brblat.

Myslíte si děti, zdali se s tím chytrý Jirka dokázal vypořádat. Ale ovšem, je přece tak chytrý. Vyvěsil do každého autobusu anketu, zdali lidem, jezdícím v autobusech, ta dopravní obslužnost vyhovuje a jestli nepotřebuje nějakým způsobem zlepšit. A na základě odpovědí poznal, že to vlastně lidem tak moc nevadí.

A jak to dopadlo s tou obrovskou sportovní halou? Využívá ji především hokejový klub "Bílí pudlíci". O něm jsme ještě nemluvili. Hádejte děti: kdo je majitelem toho klubu? Že by firma SYNER? Ano, máš pravdu Pepíčku, je to tak.

Možná děti, že byste chtěli někdy chytrého Jirku vidět. A nevíte, jak to udělat. Ale to je úplně jednoduché. Zapněte si televizi a přepněte si na program, kde vysílá TV GENUS. To je totiž televizní vysílání firmy SYNER. Ano, je to tak, firma SYNER má
vlastní televizní vysílání, kde můžete každou chvilku vidět našeho chytrého Jirku, se zlatým řetězem okolo krku, jak nám oznamuje, co dobrého se mu zase podařilo v Říšském kopečku udělat.

Zrovna tuhle jsem ho slyšel, že zamýšlí vyměnit na radnici všechny dveře od kanceláří. Místo dřevěných tam dá všude skleněné, aby bylo vidět, co se za nimi děje. Chytrý Jirka chce tímhle způsobem vyřešit korupci ve městě, o které se všude hovoří. Korupce ve městě, to je - jak říká chytrý Jirka - když přijde nějaký člověk za úředníkem na radnici a něco po něm chce, a aby to dostal, tak tomu úředníkovi něco dá. Dá mu třeba láhev dobrého vína nebo balíček kubánských doutníků nebo třeba třicet deka tlačenky. A to se nemá dělat. A až budou všude skleněné dveře, tak už nikdo nebude nic úředníkům dávat, protože by to každý viděl.

Ten Jirka - to je ale chytrák. Takhle se vypořádat s korupcí !

A to je konec pohádky.
Co říkáte děti? Že se vám moc nelíbila?
Mně také ne.
Jestli to není tím, že to vlastně žádná pohádka nebyla.

poslal Bobek

Malé výročí

Je to více méně rok, co vznikly tyto stránky. Během roku prodělaly určitý vývoj a nevěnují se jen konkrétním přehmatům naší nejmoudřejší a nejpoctivější politické strany a obrazu objektivních médií, ale ukazují i obecný, mediálně nepříliš oblíbený, pohled na naši společnost a různé události. A to jak v samotných článcích, tak i v diskusích. Za to vše vděčí čtenářům a pravidelným přispěvatelům, kterým bych chtěl tímto velmi poděkovat.

Zde několik obecných informací:
návštěvnost za rok něco více než 100 000
průměrná denní návštěvnost 250-350
stálí návštěvníci okolo 200
nejčastější zdroje nepravidelné návštěvnosti: Seznam, Google, internetové diskuse
článků 128
5 nejnavštěvovanějších článků (samostatně, nepočítá se čtení z hlavní stránky a archivu)
Kdo seje vítr
Fracek Macek
Je liberalismus totalitní ideologie
Ekonomické postuláty
Hajlovat můžete, ale srp nechte doma
5 nejkomentovanějších článků
Upovídaný Topolánek
Je liberalismus totalitní ideologie
Pokřivená rovná daň
Klid a pohoda přijde s každou vládou
Modrá šance na válku, ale ne na referendum
(pořadí jak u diskusí tak u navštěvovanosti je náhodné)
nesplněné cíle: přechod na samostatnou doménu, způsobený několika technickými otazníky a jistým nedostatkem času

Peníze a svoboda

Svoboda je neustále skloňované heslo. Avšak je kolem nás opravdu tolik svobody, kolik se o ní mluví? Bohužel, většinou za heslem svobody se skrývá pouze možnost si koupit cokoliv mě napadne. Avšak je slovo svoboda pouze synonymem slova peníze, či je to i něco víc? Jak se to vlastně s tou svobodou má, když ji postavíme v tváří tvář penězům?

Všichni jsme svobodní. Aspoň se nám to každý den tvrdí. Ale jsou svobodní i lidé bez peněz? Vemte si takovou základní věc. Jdete po městě a přijde na vás potřeba. Jedním řešením by bylo ulevit si třeba v parku. To je ale zakázané (no aspoň de jure...). Na veřejné záchodky vás bez placení nepustí. A v restauracích vás taky rádi neuvidí. Je to opravdu svoboda, když se bez peněz už nemůžete ani ...

Další příklady by se našly. Třeba svoboda pohybu. Je krásné, že teoreticky můžete cestovat kam chcete. Ale bez peněz leda tak po svých... Když vám neslouží, tak jste ztraceni. Auto je nejhorší možná ekonomická investice a do prostředků hromadné dopravy vás buď vůbec nepustí, nebo vás z nich vyhodí.

Zdálo by se, že naopak člověk při penězích si tedy může užívat svobody plnými doušky. Ovšem opak je často pravdou. Už jen tím, že člověk cokoliv vlastní, tak pozbývá část své svobody. O majetek se člověk musí starat. Opravovat ho. Chránit před odcizením. Je svírán strachem o to, jestli ho zítra bude ještě mít. Člověk neváže věci k sobě, ale sebe k věcem pouty silnějšími než ocel.

Mnozí se díky penězům stávají otroky vlastních žádostí. Kolik lidí se díky svým chutím dostali do metráže, vůči které vypadají zápasníci sumo jako květinky křehké, podvyživené? Tyto nešťastníky pak musí vytahovat hasiči z jejich příbytků jeřábem. Díky penězům si udělali ze svého těla vězení.

Peníze samy o sobě svobodu přinést nedokáží. Ale ve společnosti, jenž je na penězích postavená, tomu kdo je nemá, svobodu seberou. Skutečná svoboda je těžko slučitelná s nadvládou peněz.

poslal Elf

Můj pohled na věc

Názory studenta 4. ročníku gymnázia na (některé) věci veřejné:

V ČR se řeší na nejvyšší úrovni mnoho problémů, bohužel nejsem odborníkem na zdravotnictví, školství ani ekonomii, takže do těchto oblastí zasahovat nebudu. K čemu ale chci vyjádřit svůj názor, je proč jsou některé oblasti v našem státě v tak špatném stavu. Většina politiků (alespoň oficiálně) i „prostých“ občanů – podporovaných vysoce seriózními periodiky jako je MF Dnes a TV NOVA - vidí problém v nedostatečném právním řádu. Já ho vidím převážně jinde. ČR se v žebříčku zkorumpovanosti pravidelně vyskytuje někde mezi zeměmi třetího světa, slušnost a ochota se tu už dlouho nenosí a když byste se podívali na hodinu a na přestávku na základní škole (vím z vlastní nedávné návštěvy) tak by se většina z vás zhrozila.

Co tím chci říct? Problém vidím hlavně v lidech, prostě kdo bude chtít korumpovat a nechat se korumpovat, tak si cestičku vždycky najde, kdo bude chtít kouřit na zastávce místo aby odešel o 15 metrů vedle, tak to bude dělat i přes zákonný zákaz (je jasné že policie má jiné věci na práci než neustále obíhat a monitorovat autobusové zastávky) atd.

Jsou ale i věci, které mi nesedí v našem právu a zaráží mě - nejsou to ani tak často diskutované výše trestů (za to že vrah dostane 4 roky a po dvou je propuštěn můžou zase lidé, může dostat i 15 nebo výjimečný trest), ale fakt, že kupříkladu není možné nasadit policejního provokátora s úplatkem – proč? Nemá právní stát chránit občany? Zákazem (respektive neuznáním důkazu získaného provokatérem) chrání náš stát přece pachatele?!. Někdo by mohl namítnout, že to samé můžu říct o omezování odposlechů, že kdo nic nedělá, nemá se čeho bát – to je pravda, ale je to přeci jen jiná situace, taky by se mi nelíbilo, kdyby někdo poslouchal moje milostné hovory, jen tak, preventivně, jestli něco nekuju…

A takto bych mohl pokračovat do nekonečna – proč někteří občané zneužívají sociální dávky? Není to právem, to přece neříká že občan Cikánského (nebo jak je moderní říkat Romského, i když o žádných Romech jsem v dějepisných knihách nikdy nic neslyšel) původu má právo na sociální výhody – to jen úřednice nechce mít problémy a tak jim radši např. ten byt přiklepne apod.

Další věcí, která mi lidově „leží v žaludku“ je naše politická kultura a přístup mladé generace (mých vrstevníků) k vysoké politice u nás. Před volbami do PS PČR jsem dělal ve třídě takový malý průzkum veřejného mínění:-), koho by mí v té době 18letí spolužáci volili. Vyšlo mi asi 60% ODS, 30% SZ, 5% KDU-ČSL a 5% zbytek. Čísla nejsou tak důležitá, někdo se mohl stydět za to že půjde volit KSČM nebo ČSSD - protože to se prostě nenosí, že? - a řekl něco jiného, ale co mě šokovalo, byly odpovědi na otázku „proč?“ Skalní příznivci ODS argumentovali opravdu úžasně, namátkou co si vzpomínám – „Protože Paroubek má hnusnou bradavici“, „Protože Paroubek se chce spřáhnout s komoušema a nastolit tady diktaturu“ apod. Myslel jsem si, že toto lze vidět pouze v diskuzích na Novinkách a že tyto názory mají lidé s IQ okolo 90 sedící večer u toho svého „píva“, ale tady po tom jsem vystřízlivěl. A zároveň mi začalo být smutno – Naše škola, ač docela malá, se pravidelně umisťuje mezi nejlepšími gymnázii v republice a naše třída je v ní zatím jak průměrem známek, tak dosaženými studijními úspěchy asi nejlepší v historii (promiňte, že to tu zmiňuji, opravdu se tím nechci nějak chlubit), tudíž by se dalo soudit, že alespoň někteří mí spolužáci budou v budoucnu zastávat vysoké managerské nebo politické funkce. A představte si, jak to bude vypadat, když se dobře polovina z nich nechala zmanipulovat průhlednou a, promiňte ten výraz, někdy až dementní předvolební kampaní ODS a propagandou některých našich médií…..

poslal Ahura

… a najednou koukám, že pitvám

Původně jsem chtěl tuto stať věnovanou zdravotnictví nazvat: „Tři omyly ministra Julínka.“ Pak jsem si ovšem uvědomil, že by to bylo zavádějící, protože základním předpokladem omylu je nevědomost – a z té bych pana Julínka nepodezříval. Zato bych se u něj nadál sobectví, elitářství, překrucování skutečnosti a dalších nectností, pro které by se nikdy nemohl stát členem klubu Rychlých šípů. A tak jsem si do názvu nakonec vypůjčil část známé anekdoty: „Říká lékař lékaři: tak ti takhle operuji, a najednou koukám, že pitvám.“ Protože jestli bude české zdravotnictví léčit MUDr. Julínek, dost možná, že záhy bude pitvat i on.

Součástí Julínkovy reformy, první zveřejněnou a pro laickou veřejnost nejsnáze pochopitelnou, je zavedení plateb u lékaře a v lékárnách. Julínek tyto platby zdůvodňuje tím, že povedou k nezbytné regulaci využívání zdravotnických služeb. Julínek tak v podstatě dává najevo že tím, kdo je zodpovědný za odčerpávání peněz ze zdravotních rozpočtů, jsou pacienti, kteří zdravotnictví využívají. Tedy podle pana Julínka spíše zneužívají. Jenže pacienti si sami nepředepisují léky, neprovádějí si operace, neposílají se na vyšetření a nevystavují si neschopenky. Tím, kdo je primárně oprávněn autorizovat čerpání peněz ze zdravotního pojištění, jsou lékaři, nikoliv pacienti. Platby za návštěvu lékaře budou pravděpodobně opravdu působit retardačně ve vztahu k vyhledávání lékařské péče, existuje zde ovšem nebezpečí, že toto opatření bude účinné až příliš. Pokud budou lidé návštěvu lékaře odkládat a půjdou za ním, až již nebude zbytí, je velice pravděpodobné, že léčba (a s ní související pracovní neschopnost, což jsou implicitní náklady nemoci) bude výrazně dražší. Přitom na to, jaké léky a vyšetření lékař zvolí, tyto poplatky stejně žádný vliv mít nebudou.

Dalším z ministerských argumentů pro zpoplatnění zdravotnictví nad rámec zdravotního pojištění je tvrzení, že povinnost platit hotově a na místě zvýší sebevědomí pacientů, kteří si budou sami hlídat, jakou službu za své peníze dostávají. Idea v pozadí je taková, že se zdravotnictví převede na standardní platformu nabídka/poptávka, která sama od sebe zajistí maximálně efektivní fungování celého systému. Něco takového však patří spíše do sféry liberálních pohádek, než do reality. Pacient totiž v žádném případě není schopen kvalifikovaně zhodnotit, zda jemu poskytovaná lékařská je péče adekvátní a efektivní, protože na něco takového nemá kvalifikaci. To je také hlavní důvod, proč vyhledává specialistu – lékaře. Chce tak kompenzovat svoji neschopnost řešit své zdravotní problémy svépomocí. Pozice pacienta je o to komplikovanější, že lékaře vyhledává v situaci, kdy je jeho schopnost racionálního úsudku omezena jeho zdravotním stavem – bolestí, nevolností, obavou ze smrti. Pacient je náchylný k tomu akceptovat jakákoliv doporučení lékaře, pouze pro samu naději, že budou účinná. Představa, že si člověk, který pro akutní průjem již tři dny neopustil nejmenší místnůstku svého bytu, aktivně vyhledává informace o svém onemocnění a pořádá výběrové řízení na lékaře a terapii s cílem minimalizovat náklady, je mírně řečeno naivní.

Reformy zdravotnictví, prosazované panem Julínkem a ODS vůbec, jsou založeny na základní premise, že „zdraví je komodita jako každá jiná, a standardní mechanismy nabídky, poptávky a zisku jsou pro obchod s ní zcela vyhovující.“ Zdraví však není běžná komodita. Pokud si mohu vybrat, jaký si koupím chléb, jaké víno, jaké auto a do jaké restaurace zajdu na oběd, popřípadě se mohou rozhodnout, že nic z toho nechci, v případě zdravotnictví tuto svobodu volby nemám. Nemohu si vybrat, do jaké nemocnice půjdu, jsem-li po úraze v bezvědomí, nemohu si vybrat, zda budu zdravý, nebo nemocný, protože cokoliv jiného než být zdravý znamená značné omezení života nejenom mého, ale i mého okolí. Zdravotnictví se příliš dotýká života a smrti, a tedy základních lidských práv, než aby se obešlo bez regulace. Převést dostupnost a kvalitu zdravotní péče na princip nabídky a poptávky znamená deklarovat, že právo na (kvalitní) život těch, kteří si mohou dovolit zaplatit, je silnější než právo těch, kteří platit nemohou. Ve zdravotnictví více než kde jinde platí, že pozice jednotlivých subjektů na trhu nejsou vyrovnané. Pacient je vždy v nevýhodě. Jak pro své omezené znalosti, tak pro sníženou rozlišovací schopnost, způsobenou strachem z bolesti, či smrti. Proto by měl být pacient chráněn, například tak, že nebude vystaven neosobnímu a asociálnímu mechanismu volného trhu.

Je příliš krátkozraké hledat primární úlohu zdravotnicí v přinášení zisku zdravotnickým a farmaceutickým podnikatelům. Hlavní úloha zdravotnictví musí spočívat v zajištění zdravé a práceschopné populace. Protože péče o sekundárně postižené, či ztráty způsobené hodinami neodpracovanými v důsledku nemoci, jsou zátěží pro celou společnost. Nic z toho však Julínkovy reformy neřeší, stejně jako neřeší údajnou krizi ve zdravotnictví. A to z jednoho prostého důvodu: hledají příčiny tam, kde neexistují, tedy u pacientů, a zcela ignorují snahy některých zúčastněných subjektů z řad lékařů a zdravotních podnikatelů odčerpat prostředky z veřejných rozpočtů do svých soukromých kapes. Nehledě k tomu, že dostupnost zdravotní péče založená na platební schopnosti znamená snížení lidské důstojnosti těch méně majetných.

Pokud se podaří ministru Julínkovi a ODS realizovat své představy o reformě zdravotnictví, nezbývá nám než doufat, že pan ministr nedopadne jako ten lékař v anekdotě zmiňované v úvodu. Jeho pacientem jsme totiž my všichni.

poslal Tribun

Snědený krám

Každý správný volič ODS ví, že jsme v situaci vyjedeného krámu, kolem nás je jen spálená země a zalévá nás dluhová povodeň, která je katastrofou, předčící všechny myslitelné hrůzy. Bez rychle provedených reforem se naše země zhroutí a skončí hůř než kdysi Argentina. Tou jsme vlastně již nyní, zvláště pokud budeme brát vážně řeči pana Klause z roku 2002.

Modrá a také mediální realita jsou známé. Zajímavější snad je hodnocení nezávislých agentur, které však nějakou divnou náhodou uniklo pečlivé pozornosti našich novinářů. Víceméně souběžně s prezentací reforem, přijímaných částí pravici nakloněného tisku jako sice nutné, ale přesto stále nedostatečné, se objevilo nové hodnocení jedné ze tří nejprestižnějších mezinárodních ratingových agentur, čili nový rating agentury Fitch.

Logicky bychom na základě předvolební rétoriky ODS (a to již od voleb z roku 2002), dále výroků v parlamentu či v různých mediálních diskusích měli očekávat, že budeme ohodnoceni jako naprosto nevěrohodný partner s otřesnými vyhlídkami. Jenže naše země - z důvodu obrovského zdanění a vysokých sociálních nákladů nezajímavá pro investory, otřesně zadlužená a bez reforem umírající - získala ocenění A. Stejné jako skvělé poreformní liberální Estonsko a Slovensko a stejné jako například Řecko. Z bývalých zemí reálného socialismu je hodnoceno lépe jen výrazně bohatší Slovinsko (které ale od začátku změn zvolilo cestu velmi opatrné privatizace a také nebylo příliš nakloněno liberalizaci ekonomiky). Výhled naší země je podle specialistů stabilní.

Ač se to nejspíš nelíbí odborníkům z Jánského vršku a "specialistům" ovlivněným liberálními instituty (zakládanými a řízenými lidmi, kteří kdysi neměli nejmenší problém s marxismem-leninismem, ale dnes chápou, že musí vykládat jinou jedinou správnou pravdu), krize se prostě nekoná.

Abychom náš krizový stav popsali úplně, zmiňme i vládní dluh v porovnání s každoročními deficity. Oblíbený trik politiků ODS představují výkřiky, jak je kdo (počítaje i každé novorozeně) díky vládnímu dluhu zadlužen. K tomu je třeba jako definitivní hřebíček do rakve předchozích rozhazovačných vlád připočítat celkovou sumu kolem biliónu korun zadlužení, neustále rostoucí o další desítky či stovky miliard. Je dobré také mávat grafem s křivkou, červeně dokumentující otřesný růst řečeného dluhu. Jenže aby uvedená rétorika byla úspěšná, je třeba spolehnout na určitou ekonomickou nevzdělanost velké části společnosti, jež si pod drtivým přívalem hrůzostrašných čísel neuvědomí, že ve světě se dluh neposuzuje podle toho o kolik korun, dolarů či eur přesně vzroste, ale jestli vzroste také v poměru k hrubému národnímu produktu.

Jenže takových grafů se od politiků ODS nikdo nedočkal z jednoduchého důvodu: V roce 2003 náš vládní dluh v poměru k HDP činil 30,1 procenta. Po naprosto otřesných, vyjedených a spálených čtyřech letech je to 30,6 procenta. Protože v původní evropské dvanáctce je průměrný vládní dluh dvojnásobný, může si každý spočítat, jak dlouho by nám trvalo, než by se naše země při podobném zadlužování a růstu jako v předchozích čtyřech letech (v roce 2003 byl deficit dokonce 6,6 procenta a růst domácího produktu jen 2,9 procenta) dostala na podobnou (asi definitivně zpopelněnou, zatopenou a prostě po všech stránkách horší než africkou) úroveň zadlužení, jako nejvyspělejší země Evropské unie či Spojené státy americké (s podobným dluhem jako EU-12).

Jak se stát politikem

Dnešní krutá doba nepřeje úspěch každému. Jsou mezi námi lidé, kteří nedosáhli seberealizaci přes kariéru v práci, ve sportu nebo v zálibách. Jste mezi nimi? Pak jistě oceníte následující rady, jak konečně dokázat, že jste také důležitou osobou, jak získat pověst odborníka s vysokoškolským titulem, a jak získat živobytí bez nutnosti chodit do práce nebo podnikat. Myslíte, že jste nedoceněni, máte na víc? Práce vás nebaví, a nemůžete se dočkat až vás povýší a získáte všeobecné uznání? Nesplnil se váš sen stát se slavným zpěvákem či spisovatelem? Pak možná nadešel čas zkusit prorazit v politice.

Aby bylo už od začátku jasno, tak politik je povolání jako každé jiné, třeba exekutor, pornoherec nebo zubař. Rozhodně je velice nevhodné pro lidi, kteří do něj vstupují s nějakými vlastními představami, či nedejbože vyššími cíly. Ti brzy končí pod zemí, pod mostem nebo aspoň za mřížemi. A to by jistě nikdo nechtěl.

Co se týče požadavků, tak nejsou nikterak náročné. Pro vysokou politiku je sice skoro nutné mít vysokoškolský titul, pokud možno rovnou doktorát (aspoň nějaký čestný), nicméně pro začátek nevadí, že jste třeba jen strojvůdce. Než se dohrabete na premiérský post, tak si stihnete nějakou školu dodělat. Třeba práva, ty jsou zrovna v kursu. Mnohem důležitější je zvolit si stranu, za kterou nastoupíte. Pro hladký start je nejlepší volbou ODS. Pokud je však již delší dobu u moci, je lepší zvolit ČSSD. Věrnost se v politice nenosí, takže vaše úvodní rozhodnutí není zas tak fatální. Malé strany nedoporučuji, protože obsazují málo postů a některé se často mění. Pokud si však věříte, že v tom zvládnete chodit jako Bursík, tak se vám zde otvírají netušené možnosti. Nejhorší volbou jsou komunisté. U nich si tak maximálně poslanci pošlou přes pomníčky v rozpočtu peníze na opravdu hotýlku, jak to předvedl Filip. Jinak vaše cesta u nich bude strastiplná a o žebrácké holi.

Když už jsme si vybrali stranu, kterou poctíme možností, nám udělat kariéru, je potřeba začít v ní pracovat. Každá strana (jiné, krom ODS a ČSSD jsme už vyloučili) má v místě spřátelené mafiánské, eh pardon podnikatelské kruhy, jimž dohazuje veřejné zakázky. O přesvědčování voličů se nemusíte moc starat. Velká část lidí stejně volí i v komunálních volbách podle vysoké politiky. A aby se náhodou přece jenom něco nezvrtlo je dobré permanentně uzavírat velké koalice. O to více musíte však věnovat energii práci uvnitř vaší strany, protože nesmíte zapomenout, že všem ostatním jde o to samé, co vám. Tedy o (vlastní) blaho. Ideální je se dostat na místa nejrůznějších asistentů lidí nad vámi. Z takových míst se šplhá nejlépe. Vedení musíte permanentně podkuřovat. Jakýkoliv náznak rebelie musíte potlačovat a rebelům navrhovat exemplární vyloučení. Pozor však na to, pokud vedení jde od jedné porážky k druhé, pak je nutné v pravý čas přejít přes barikádu a o to silněji poukazovat na jeho chyby.

Ve chvíli, kdy to dotáhnete na poslance, je nutné si začít trénovat vystupování. (pokud to ovšem není vaše nejvyšší meta, o kterou se chcete snažit. Mnozí poslanci nevystoupí v plénu, jak jsou čtyři roky dlouhé.) Je potřeba si zaplatit hodiny u nějakého mediálního poradce, třeba Dimuna. V případě, že byste rádi vynikli při mluvení k voličům své strany, je potřeba číst Mladou Frontu. To v případě, že jste za ODS. Za Soc. Dem. to je těžší, nicméně si stačí sehnat pár hesel z dob Velké hospodářské krize z třicátých let. Lidé na to slyší, a stále si naivně myslí, že jim ty sliby jednou i splníte. Zahraniční politika je ještě jednoduší. Stačí opakovat to, co hlásají představitelé Spojených států. Pokud jste toho času zrovna sociální demokrat je ještě nutné přihlédnout k veřejnému mínění, a některé názory korigovat. (bohatě stačí zpětně, jako třeba při humanitárním bombardování Jugoslávie).

Pro to hlavní, co se teď musíte rozhodnout je styl. Lidé si cení slušnost. Asi proto, že sami ji zrovna přespříliš neoplývají. Slušnost má tu výhodu, že nepožaduje nic dalšího. Člověk může dělat klidně ministra obrany a „odborně“ vybírat nadzvuková letadla na kde jaké air show dle toho, jak se mu fyzicky libí, a s jeho postavením v očích veřejnosti to nikterak nepohne. Pokud to však chcete dotáhnout až na předsedu vlády, je nutné projevovat ráznost. Třeba při interpelacích musíte každého vás interpelujícího poslance povinně urazit.

Pokud se budete řídit výše popsanými radami, tak vám závratná kariéra v politice nemůže utéct.

poslal Elf

Reformy

Už měsíce či snad roky hlavním tématem na všech politických diskusích "nutné reformy". Většina lidí si pod tímto slovem už vybaví jen reformy podle ODS. To je chyba. Reformy nemusejí být jen bolestivé dopadající na sociálně slabší. Není nutné zpoplatňovat zdravotnictví, což je mimochodem dokonce protiústavní. ("Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon." ~ Listina základních práv a svobod, jejíž dodržování je zapsáno v ústavě.) Tento článek je reakcí na častá slova příznivců pravice, kteří říkají, že levicoví lidé jen kritizují reformy pravice, ale sami řešení nemají. (Aby nevznikl omyl, osobně jsem založen spíše levicově, ovšem tvrdím že nejlepší je tzv. zlatá střední cesta, která kombinuje výhody levice a pravice a hlavně používá zdravý rozum, který chybí stranám oběma.) V následujících řádkách bych tedy rád nastínil svoji představu reforem nebo alespoň směru, kterým by se měly ubírat.

Zdravotnictví
Začnu odvětvím, které je pravděpodobně diskutované nejvíce, zdravotnictvím. Pan ministr Julínek tvrdí, že je nutné zvýšit spoluúčast pacientů na léčbě, zavést poplatky za recepty a další, již tolikrát opakované a známé věci. Jedním z nejzajímavějších aspektů této reformy je mimochodem to, že by měly platit za návštěvu u lékaře i třeba pětileté děti. Důvod, proč něco takového nezavést, je například ten, že lidi tento zákon přiměje své nemoci spíše přecházet a podceňovat. Pokud bych pominul fakt, že to samo o sobě je špatné (a protiústavní), tak stejně existuje i další argument pro lidi, kteří za vším potřebují vidět jen peněžní prospěch státu - a to, že lidé, kteří podcení svou nemoc, budou pak potřebovat mnohem nákladnější zdravotní péči než balíček antibiotik. Teď tedy, ale k návrhu, jak situaci řešit jinak. Osobně navrhoval citelné zvýšení placení pojistného pro lidi, kteří se svým zdravím naschvál hazardují. Zejména by měli tyto poplatky pocítit kuřáci a alkoholici, kteří tvoří velmi početnou skupinu nemocných. Podobně by to mělo třeba být i u lidí, kteří jsou kvůli své špatné životosprávě obézní. Toto řešení má i další pozitivum - lidé, kteří se takto chovají ke svému zdraví, budou mít další důvod s tím přestat. Jako druhý krok, jak přidat do státní pokladny a zároveň zlepšit zdravotní stav obyvatelstva, by mělo přijít velmi citelné zdražení cigaret a alkoholu. A zde je důležité, aby to bylo zdražení jednorázové, protože jinak by nesplnilo kýžený efekt. Tohle je skutečně nepopulární reforma.
Z poplatků za zdravotnictví jako takové souhlasím pouze s poplatkem za jídlo v nemocnici, který celkem dává logiku. Musí však být jen malý. Ta padesátikoruna až stokoruna je celkem optimální. Nesmí však platit pro děti a důchodce.
K tématu zdravotnictví do jisté míry patří i zda zakázat kouření ve veřejných prostorách či ne. Toto je snad jediná oblast, kde nejde o preference u stran, ale skutečně o vlastní pohled ovlivněný do značné míry tím, zda kouříte či ne. Zde argumenty pro zákaz převažují ty proti. Každý má právo na ochranu svého zdraví a práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého. Na všech veřejných prostranstvích by měl být jednoznačný zákaz kouření.
A k smíchu jsou argumenty kuřáků, že oni jsou taky zhnuseni pohledem na tlusté lidi, přejídající se tlačenkou. To je rozdíl a velký. Jedno je jen pocit a druhé je smrtelné onemocnění. Zdravotnictví je jeden z mála sektorů státu, kam je potřeba peníze dávat a nikoliv brát, ale na druhé straně je potřeba lidi donutit se svým zdravým nehazardovat, ovšem ne tím stylem, že pak nepřijdou kvůli poplatku k doktorovi. Směřování k něčemu jako výdělečné zdravotnictví je však chyba.

Daně
V oblasti daní nesdílím představu "rovné daně", která lidi lépe motivovat, ale jsem pro daň progresivní, ovšem v trochu jiném smyslu než ji známe dnes a pouze u příjmů a zisků. Progresivní daň dneška má chybu, že je skoková. Já navrhuji, aby šlo o stoupání lineární. Něco ve smyslu jako: u příjmu 7000 Kč, daň 7%; u příjmu 15 000 Kč, daň 15% a pod. Nemyslím ovšem s těmito konkrétními čísly. Ty by samozřejmě museli stanovit nějací odborníci. A daň by také samozřejmě musela u určitého čísla např. 35% nebo 40% končit a dál už nestoupat. Tím bychom docílit toho, že by zaměstnanci neodmítali zvýšení platů, protože by si kvůli nelineárně stoupajícím daním vydělali méně. A byl by to tedy určitý částečný kompromis mezi progresivní a rovnou daní.

Doprava
Tohle sice není zrovna vlajkové téma politiky, ale i tohle je oblast, kde jsou potřeba udělat změny. Především je potřeba zabránit korupci. Proč tedy nezavést jako v jiných zemích státem placené provokatéry, kteří se poruší nějaký předpis, nechají se chytit a nabídnou úplatek. A pokud policista úplatek přijme, tak se jde k soudu. Ono by si pak každý rozmyslel zda přijmout či nepřijmout. A co se týče bodového systému - je v něm potřeba odstranit pár nesmyslů a přílišných tvrdostí od překročení rychlosti o dva kilometry až po trestu za zranění sama sebe při nehodě na kole. Ale hlavně je ho potřeba buď důsledně kontrolovat, nebo je na nic a odnesou ho akorát smolaři.

Sociální dávky
Tohle téma je omílané snad už úplně všude. Dávat či nedávat? Můj názor je, že ano, ale. Je potřeba dávat dávky jen tam, kde jsou potřeba a jen lidem, kteří si je zaslouží. Komu tedy ano a komu ne? Například: Někteří lidé se práci pokoušejí najít doopravdy, jiní na to kašlou. Tohle je jedna ze základních mezer. Nikdo tohle nijak důsledně nekontroluje. A hlavně je potřeba při kontrole uplatnit zdravý rozum a ne jen se řídit podle nějakých papírů. Dál je potřeba sebrat dávky lidem, kteří kradou, ničí své okolí. Ano, zde narážím zejména většinu romů. Tím nechci být rasista, ale tím konstatuji fakta. A bez nějakého rasismu říkám, že oblasti, kde žijí nějaké takovéto a obdobné rizikové skupiny by měl být zvýšený policejní dohled v zájmu zachování pořádku. A tito lidé by se za své přestupky neměli vyhýbat soudům, tak jak se to mnohdy dělo dosud.
A pak samozřejmě je potřeba i některé dávky škrtnout. Některé snížit. Tohle se už nedá při současném množství různých dávek rozebírat moc konkrétně. Za všechny, co škrtnout mohu opět jmenovat například "pastelkovné".

Drogy
Ano. O drogách se v poslední době mluví víc než často. A překvapuje mě jak všechny strany jsou víceméně pro dekriminalizaci a legalizaci a neexistuje tu opačný názor. Je to podle mě chyba. Legalizace je jednodušší než postihování. Důvodem pro legalizaci drog je svoboda, důvodem proti je zdraví. Co je víc? Drogy jsou škodlivé a se současným přístupem je za chvíli začne brát pomalu každý mladý člověk. Navíc takovíto lidé neškodí jen sobě, ale mohou ohrožovat i lidi kolem sebe a zvyšují mimo jiné i výdaje ve zdravotnictví. Mělo by se postihovat i jejich držení - už jenom z důvodu, že se dealeři pak mohou vymlouvat, že je mají pro vlastní potřebu. Je potřeba nasadit lidi - policisty, kteří se je budou pokoušet koupit a po té usvědčí pachatele.

Trestní hranice a tresty
Tohle téma se už také několikrát objevilo v různých debatách, i když ne nijak vyhroceně. Otázka zda snížit či nesnížit však už nastolena byla. Osobně jsem pro snížení, protože nevidím důvod proč by 14-tiletý člověk nebo i 12-tiletý člověk nemohl nést odpovědnost za to, co dělá. Ono si takové dítě víc než dobře uvědomuje, že krade nebo ničí věci. A minimálně na takovéhle věci bych tu trestní odpovědnost rozšířil. Na druhou stranu není potřeba trestní odpovědnost rozšiřovat na méně závažné přestupky. Ale krádeže, vraždy a vandalství si jednoznačně každé dítě uvědomí i ve 12-ti letech a naopak si ještě spočítá, že není trestně odpovědné. A také nevidím důvod, proč by se neměla zveřejňovat jména a fotografie takových dětí. Řekněme si upřímně, kdo věří, že z takového dětského vraha bude jednou slušný člověk?
Dál je velký nedostatek dnešního systému, že lidé ve vězení nemusejí pracovat a vlastně se tam můžou deset let jen tak válet a my jim to platíme. To je chyba. Vězni by si na sebe měli vydělat, protože takhle ten trest nemá patřičný efekt. A navíc toho někteří dokonce chytráci zneužívají. (Bezdomovci se nechají zavřít na zimu do vězení.) Být ve vězení by neměla být za žádných okolností výhoda.

Korupce
Tenhle problém jsem si nechal že ke konci článku. Hodnotím ho totiž jako nejzávažnější z celé dnešní politiky. Byla, je a bude to korupce, která stát připravovala o miliardy ať už v podobě Koženého či gripenů. Nebýt korupce jsou státní dluhy troufám si odhadnout o desítky miliard menší. Korupce je ovšem problém, na který není žádné reálné řešení. Korupce je napříč celým politickým spektrem. Tady si strany mohu podávat ruce. Korupce je oblast, na kterou neexistují odborníci ani teorie, jak ji řešit, protože korupce začíná u těch nejvyšších a končí u těch nejnižších a tím pádem ji někdo nechce řešit. A i kdyby se třeba jeden, dva nebo i deset takových lidí, kteří by ten zájem měli našlo, stejně by neměli šanci uspět.

A něco na závěr: Reforma sama sebe
Čím víc politiku sleduji, tím víc mi připadá, že největším problémem dnešní politiky je přemíra korupce a nedostatek zdravého rozumu. Abychom se mohli správně rozhodovat měli bychom si první řadě uvědomit, co je důležitější. Zda svoboda či zdraví (a to jak fyzické, tak i duševní). Také je důležité vědět, že na všechno nemusí a ani neexistuje jednostranné absolutní řešení. A podstatné je také nebát se dokázat změnit názor, pokud zjistíme, že jiný je lepší, i přesto, že jsme předtím hlásali i třeba úplný opak. Je potřeba vidět jaké chyby dělá ČSSD i jaké ODS a je potřeba si uvědomit, že i ta druhá strana má na některé věci lepší řešení než my.

poslal Celebi