Tlučhubování

Tak se mi zase udělalo blivno, člověk již neví komu věřit, komu nevěřit, v co věřit v co nevěřit… „ha, a nyní dosadí univerzální dvojku ODS/Topolánek,“ říkáte si patrně. Avšak omyl. Dosadím slova zde poněkud nezvyklá a to: ČSSD/Paroubek. Na jednu stranu preference strany sice rostou, ale stejně tak zvedá se i exponenciála faux pas jejího předsedy. Obzvláště, mluvíme-li v souvislosti s takzvanou modernizací, snad možným rebrandingem.

Když nám pan Paroubek v polovině říjně představil svůj plán, mohli jsme ho vidět v sympatické kožené bundě. Přislíbil tehdy, že zbaví ČSSD nálepky kryptokomunistická, že zláká nové voliče, obzvláště ty z řad takzvané inteligence, že se mladý volič může těšit na nové tváře blízké mu věkem. O pár dnů později také spiklenecky zamrkal a zašeptl nám cosi o tajemném antiklausovi. Dnes z toho všeho zůstala jen ta kožená bunda. Tajemný kandidát se rozplynul; to jen pan Dienstbier musel běhat od domu k domu, aby se na něj náhodou nezapomnělo, což se kvůli jakýmsi chimérám, málem skutečně stalo. Ze severu přišla žlutá karta a na pohodě teamu rozhodně nepřidala. Nové tváře, které by nesmrděly odmala pěstovanými funkcionáři, nikde, o ČSSD se stále mluví jako o žlutou zředěných komunistech a k tomu všemu se v soukromí pan Paroubek nechal slyšet, že „reforma lidi tak moc bolet nebude“.

Jen ty preference povyskočily. Člověk by ale skoro řekl, že tak jaksi od sebe; jako by se určitá část voličů po profackování stran ODS a jejich takřečené reformy dochucené buranstvím nejtěžšího kalibru konečně probudila. O povzbudivé roli pana Paroubka tedy raději nemluvit. Dokonce i ta část inteligence, která se vždy dala označit co levicová (a věru ji přes všechna zdání nikdy nebylo málo) jaksi levicovou zůstala, zatímco její kolegové zprava pořád stejně pořvávají. Namísto agitace či jinak aktivního postoje se tak dočkáváme jen nervózního postávání opodál a několika mála prostých „Ne“, kterými pan Paroubek nálepkuje cokoliv vládního. Jistě většina vládního šuntu si o své „ne“ říká, ale člověk se obzvláště ve světle na konci druhého odstavce uvedené citace ptá, nakolik zde máme co dočinění s názorem a kolik zase s obyčejným negováním. Teprve až jde, lidově řečeno, o kejhák, dokáže zas pro jednou řečeno zvrátit všechny fámy.

Přitom stále soc. dem. jednodušší roli ani mít nemůže. Stačí ji toliko se trochu snažit, ovšem cíleně. Neboť i ona navrhovaná novela snížení daně u potravin zavání spíše rychlokvaškou a hlavně přichází pozdě. Činy vedou, příklady táhnou, říká se, a straně se tak otevírá nesložitá cesta, jak šáhnout do bezedného rezervoáru znechucených nevoličů, jimž jen stačí ukázat, kde je urna a proč by k ní měli jít. Pořádat mítinky, srazy, debaty, klidně demonstrace. Zaštiťovat debaty se spřízněnými dušemi ze zahraničí i z domácí scény a hlavně, hlavně dát o tom vědět. Jenže jako by se dotyční báli, že za jakoukoliv aktivitu se na ně snese vlna kritiky. To ona se snese, což o to, ale to pořád není důvod kynout na jednom místě. Ale to asi stranickému vedení vyhovuje: jen tak si sedět v křesle; jen jednou za čas přisunout se k počítači a skrze internet poskytnout rozhovor takzvaným voličům; samozřejmě, že v době, kdy každý potenciální volič pracuje.

poslal Winter

Jan Keller: Sociální stát - krize a hledáni východisek

Ve čtvrtek 11.10. se v malém sálu Břetislava Bakaly v Brně uskutečnila přednáška profesora sociologie Jana Kellera na téma Krize sociálního státu (a aby to mělo prý hapy end, tak i hledání východisek).

Podobné akce se v Brně nekonají, takže jsem si ji při přečtení pozvánky v Právu nemohl nechat ujít. Stejně jako přibližně dalších 200 lidí, jejichž počet organizátory z občanského sdružení ProRegion dokonale zaskočil. Přinášely se další židle a část lidí musela stát. Jinak byla ale akce dobře připravena a každý účastník dokonce obdržel brožurku s výtahem z Kellerovy knihy Soumrak sociálního státu. Účastníci přednášky se dali už od letmého pohledu rozdělit na dvě skupiny: vysokoškolské studenty a důchodce. Střední generace byla zastoupena minimálně.

Přednáška držela styl který znám z jeho článků: Nabitá informacemi, příklady z jiných evropských zemí i pravicová tvrzení přivedená k absurdním, ale přísně logickým závěrům. Například: „Když jsou nezaměstnaní lenoší, tak jsou Ostravací 5x línější než Pražáci, protože mají 5x větší nezaměstnanost. Největší lenoši jsou obyvatelé Karviné, kde na jedno volné pracovní místo připadá 32 zájemců…“ Pokusím shrnout hlavní teze a uvést nejzajímavější informace.

Bohatství je nejlepší ochranou před životními krizemi. To je taky jedním z důvodů, proč se ho snaží lidé dosáhnout. Sociální stát se tak dá brát jako určitý způsob pojištění pro ty, kteří nemají dostatek prostředků. Sociální stát se začal ve velkém po celé Evropě budovat na začátku 20. století. Největší rozmach zaznamenal po druhé světové válce. Za bod zvratu, kdy začal upadat se dá považovat polovina sedmdesátých let. Příčinou krize je několik faktorů, které se navzájem posilují.

Prvním je flexibilizace práce. Sociální stát byl budován na takřka plnou zaměstnanost (přibližně na 2% nezaměstnanosti). Dnes je nezaměstnanost vyšší a pracovní úvazky jsou neplnohodnotné. Buď jen částečné na omezenou dobu, nebo se rozmáhá švarcsystém. Vzniká pracující chudoba – lidé, kteří mají tak malý příjem, že z něho nejsou schopni platit daně a zároveň jsou závislí na sociálních dávkách.

Druhým problémem je krize rodiny. Úplně nemizí, ale stává se z ní „průchozí instituce“. Flexibilizací rodiny se zvyšují nejistoty pro její členy. Hlavně pro ženy.

Dalším problémem je stárnutí populace. V padesátých letech pracovalo na jednoho důchodce 5 lidí v aktivním věku. Dnes to jsou jenom něco přes dva. Lidé dříve začínali pracovat kolem 16-18 let. Dnes je to kolem 25, protože i lidé jen se středoškolským vzděláním ztratí několik let hledáním stálého místa na trhu práce. Nebyli lidé dlouhodobě nezaměstnaní, dnes musí člověk pomalu počítat, že bude mít dlouhé údobí života bez práce. A také menší dobu trávili lidé v důchodu. Díky době dožití i tím, že kdo může jít dnes do předčasného důchodu tak toho využívá (v západní Evropě se takto stále dá odejít do penze před dovršením 60 let věku). Tak se zdá, že některým lidem se vlastně nepoštěstí si ani celý svůj život „odpracovat“.

Se stárnutím populace má spojitost i porodnost. Od 60.let je 1/3 Němců bezdětných. Bezdětné rodiny mají 10x více prostředků pro použití na své zajmy. Ti kdo děti mají, jsou znevýhodněni dvakrát – napřed je musí živit a poté jejich děti dělají na penze těch, kteří žádné děti neměli.

Posledním činitelem krize sociálního státu je globalizace. Nadnárodní firmy mají trojí zisk. Přesouvají výrobu do zemí s nízkou cenou pracovní síly, výrobky prodávají v zemích s vysokou kupní silou a daně přiznávají v daňových rájích.

Firmy ztrácejí zájem na kupní síle v místě výroby, protože prodávají v úplně jiných oblastech. Platy ve vyspělém světě jsou příliš vysoké i příliš nízké. Vysoké v porovnání se zaostalými zeměmi. Začínají být ale nízké pro pokrytí životních nákladů.

Projevuje se krize solidarity. Lidé na flexibilní úvazek závidí lidem v trvalém pracovním poměru. Nezaměstnaní závidí všem, kdo mají nějakou práci. Jednotlivá odvětví se začínají od sebe vzdalovat. Třeba státní úředníci jsou na tom jinak, než lidé z výrobního sektoru.

Končí také daňová solidarita. Keller to ukázal na údajích z Německa. V roce 1950 se na daních vybrala od zaměstnanců 1/3 daňových příjmů států. Zbytek zaplatily firmy a nejbohatší. V roce 1975 se odvody vyrovnaly. V roce 2000 byl koláč výběru daní opačný – zaměstnanci 2/3 a firmy 1/3. Za tu samou dobu od roku 1950 se čisté mzdy německých zaměstnanců zvýšili 2x a firem 13x.

Rozvrstvení společnosti dal na příkladu z Francie. Úplně na spodu jsou sociálně vyloučení. Těch je 20%. Trvale nemají stabilní zaměstnání a ani perspektivu na změnu svého postavení.

Nižší vrstvy jsou tvořeny dělníky a pracovníky ve službách. Je jich přibližně 40%. Ač mají poměrně stabilní práci, jsou nejvíce ohroženy nezaměstnaností. Jejich sociální status stagnuje. Zatím mají některá sociální práva.

Nižší střední vrstvy tvoří 25% populace. Jsou tvořeny „zprostředkujícími profesemi“. Ty byly dříve kandidáty na vstup do středních vrstev. Dnes budou padat nejhlouběji. Možná až na úplně dno.

Vyšší střední vrstvy jsou tvořeny těmi, kteří jsou si schopni vlastní aktivitou zajistit nezávislou existenci, ale nemají žádné závratné bohatství. Jsou to dobře placení zaměstnanci řídicích, nebo intelektuálních profesí. Asi 15% z populace.

K elitě patří jen pár desetin procent obyvatelstva. Kontrolují nejen velké majetky, ale i vědění a toky informací. Ti jediní na krizi sociálního státu vydělávají. A také jako jediní sami sebe vnímají jako třídu. Zbytek populace žije v hlubokém třídním bezvědomí. Neboli si neuvědomují, že mají s někým jiným společné zájmy.

Ač se krize sociálního státu dotkne kromě elit všech, nejvíce to pocítí ve snížení životní úrovně nižší střední vrstva. Ta totiž dokázala nejlépe využívat všemožné příspěvky na školství, zdravotnictví, veřejné dopravy, penze, ale i na kulturu. Střední vrstvy byly ale ty, které po druhé světová válce roztáčely spirálu blahobytu. Nemusely se nijak jistit prosti rizikům a tak veškeré své přijmi vrhly na spotřebu, čímž vznikala nová pracovní místa. Dnes je vývoj přesně opačný.

Co s tím? Řešení se navrhují různé, žádné z nich však v tuto chvíli není proveditelné. Třeba německý analytik Horst Afheldt navrhuje sjednocení EU po sociální a daňové stránce. Pak by se mohli zvýšit daně firmám na dvojnásobek a zaměstnancům o polovinu. Zároveň by celá unie byla obehnána bariérou 20-30% cel. Ovšem jaký by to mělo účinek, zda by jen nedošlo k 30% inflaci si nikdo netroufá odhadovat.

Tolik výtah přednášky a textu k ní. Pokud vás tohle zaujalo, tak si můžete sehnat knihu Jana Kellera – soumrak sociálního státu z které bylo čerpáno. Po přednášce byl čas i na pár dotazů. Tykaly se například ropného zlomu, do kterých novin píše (hlad po informacích byl u účastníků přednášky patrný) a další. Nejzajímavější dotaz byl na hrozbu vzestupu krajní pravice. Nacisté měli v první fázi největší podporu u střední třídy, která ztrácela pozice. Zkrachovalí živnostníci, vyhození řídicí pracovníci a další začali zmatkovat, když se začal hroutit jejich sociální status. A v reakci na to se hromadně upnuli k nacismu.

Po dvou hodinách končil čas pronájmu sálu. Hodně lidí by se ještě rádo ptalo dál. Při odchodu jsme v předsálí procházeli kolem improvizovaného stánku KSM, kde sbírali podpisy na petici proti radaru. Přibylo jim pěkných pár podpisů. Celkově měla tato akce velký úspěch. Škoda, že se takových nekoná více a když už ano, tak pouze v Praze. Lidí, kteří touží si rozšířit své obzory je dost.

poslal Elf

Jak Jsme Potkali Prezidenta

Bodový scénář třídenní návštěvy hlavy České republiky Václava Klause v Ústeckém kraji je rozpracovaný detailně po minutách. Ku cti hostitelů i aktérů této pro region významné události (po prvním dnu) nutno konstatovat, že se program podařil splnit jakož i jeho časový harmonogram.

Připravovat takovou akci v duchu protokolu kanceláře prezidenta republiky zabere realizačnímu týmu (v tomto případě pracovníkům kanceláře hejtmana) několik týdnů. Nezasvěceným by se mohla roztřást kolena. Ale i těm, kteří se setkali s charismatickým Václavem Klausem, anebo na něho čekali v pondělí na ulicích, v ochozech při autogramiádě, v divadelním foyeru, sále, ale třeba také na lodi a obecním úřadu, všechny obcházela malá tréma. Také běžná slova se na chvilku zadrhla. Každého při setkání s prezidentem svazovala ojedinělost okamžiku, ale také úcta. K člověku, který je prvním mužem našeho státu.

Všem, s nimiž se prezident včera setkal, hovořil, diskutoval, pozdravil, podal ruku, obdařil úsměvem, potkával očima – to sám usnadnil. Do Ústeckého kraje přijel státník, který nad vší pochybnost ví o regionu mnohé, který se umí bavit vážně i nevážně, ví, jak v které situaci téma odlehčit anebo odvést řeč. Třeba otázkou, jak si nyní stojí v lize basketbalisté Děčína. Nebojí se nahlas přiznat, že zapomněl, kde se nachází v našem kraji nejvyšší místo, neostýchá se přiťuknou si na zdraví s vedle stojícím novinářem. Rád rozvádí své originální názory a nestydí se polemizovat. Včera rázně hovořil také o nutnosti napojit se na Labi loděmi na síť evropských vodních cest a v diskusích dal „na frak“ ekologům, kteří svými plány blokují splavnění dolního toku největší české řeky.

Těch postřehů a dojmů, které člověk při setkání s prezidentem Václavem Klausem získal už za první den, bylo přehršel. Nebál se obyčejných lidí, naopak, při jakémkoliv setkání si takové chvilky hýčkal, těšil se z nich, „neokřikoval“ ani náznakem členy své ochranky, dovolil přistoupit k němu tak blízko, že se tajil dech. Možná někde lidem až příliš, že, ač je prezident vyzýval, se trochu ostýchali rozpovídat. O to víc mu tleskali, mávali, fotografovali, přáli dobré zdraví. Ti odvážnější, a nebyli to jen novináři, se s ním přeci jen dali do řeči. Václav Klaus jim trpělivě naslouchal a stejně tak odpovídal.

První den z třídenní návštěvy pan prezident po konferenci o životním prostředí a zdraví v Ústeckém kraji (konala se v divadle v Ústí n. L.) odcestoval do Děčína. Do města, k němuž ho váží vzpomínky na období své sportovní kariéry v basketbalu. Odtud se vydal lodí Jiřina do Hřenska, když cestou si nechal vyložit detaily projektu o splavnění dolního toku řeky Labe. Označil jej za racionální. Ve Hřensku se setkal s občany a pak se starosty některých okolních obcí. Nosným tématem se stal rozvoj turismu v této části regionu. Václav Klaus také aktivně zasahoval do diskuse o zapsání Národního parku České Švýcarsko do Unesco.

Dnes se prezident chystá do Šluknovského výběžku. K němu se již připojí jeho choť Livia, která se v pondělí věnovala neméně vzácnému hostu – anglické princezně Anně, jediné dceři královny Alžběty II. Prezidentova choť již dnes ráno v hotelu Vladimir, který je dočasným domovem manželů Klausových, obdržela kytici od hejtmana kraje Jiřího Šulce a jeho manželky Andrey. Oba pak prezidentský pár doprovázeli na cestě do Šluknovského výběžku.

Připravila: Naďa Kocábková, kancelář hejtmana Ústeckého kraje (ODS)

originál

-------------------------

Ačkoliv tento text nevnáší asi nic nového, tak si myslím, že takový krásný a upřímný hold největšímu profesorissimu, ekologissimu, architektonissimu, ekonomissimu a filozofissimu stojí za uložení. Co kdyby se náhodou někdy ztratil.

Jak se připravit na Reformu veřejných financí

Mnozí z nás ať již informovaní či neinformovaní nedokážou dohlédnout na všechny dopady reformy veřejných financí (jiný název pro Měnovou reformu). I přední ekonomové se různí v názorech jaké budou skutečné "ekonomické" dopady - jaké bude vlastně finanční zatížení domácností, obyčejných lidí, kterých je ve státě většina. Původně se snad hovořilo o nějakých dvěstě či tisíci korunách, ale měl snad tento propočet uklidnit veřejnost s tím, že se vlastně zatížení vykompenzuje vyššími příjmy? Topolánek říkal, že na to existuje jediný lék: Kdo chce více peněz, ať více pracuje. Zásadní omyl.

Každá domácnost by si měla udělat přesný propočet za co vynakládá finanční prostředky. Každá domácnost by měla alespoň měsíc fungovat jako podnik, který hlídá veškeré nákladové položky a který chce hospodařit s přebytkem - nikoliv se ztrátou.

Životní úroveň neurčuje množství peněz, které můžeme za měsíc vynaložit, ale jestli je dokážeme efektně vynakládat. Životní úroveň neurčuje luxusní styl života, luxusní vozidla s vysokou spotřebou, kulturní vyžití (návštěvý drahých multiplexů, zábavy, množství oděvů v šatníku) - společnost nás naučila domnívat se, že styl života určují takzvané hvězdy, hvězdičky, celebrity... v mnohých to vyvolalo pocit, že se jim musí příblížit a Ti pro které byl nákladný život nedosažitelný velice trpěli... přiznejme si proč se chceme přibližovat hvězdám.. vždyť svět, který ony představují je za zlatavou září reflektorů umělý a falešný... je těžké procitnout pod denodenním náporem reklamy, kdy je vsugerováno národu množství výrobků a zboží bez kterých bychom nebyli "TRENDY"; "IN" nebo bez kterých bychom se měli cítit méněcennými. Potřeby lidí jsou uměle nadstavené, tak aby kapitál násobil kapitál a bohatí ještě více bohatli. Již dávno nedostáváme jako spotřebitelé odpovídající kvalitu - proč tedy kupujeme nekvalitní výrobky, počínaje potravinami složenými z chemických náhražek konče značkovým oblečením, které vydrží dvě sezony či auty, které musíme po skončení leasingu ihned prodat, protože nás to naučila společnost a šikovní marketéři? Člověk je zmatený - všude na něj číhá nebezpečí, ze všech bilboardů číhá hraný úsměv... 1000x opakovaná lež se stává pravdou a my už tak nějak z podvědomí věříme té jedné velké hře, která ma za cíl nás co nejvíce ožebračit a když nemáme na život na "úrovni" všude se vyskytuje plno ochotných bank a ústavů, které nám nasypou peníze do kapes. Všechno je lež za kterou stojí malé skupiny marketingových pracovníků.

Jsme ochotni si to připustit?

Ale abych se vrátil k receptu Mirka Topolánka - zkusme se na to dívat jinak. Čistou myslí - zkusme udělat pravý opak. Nikoliv více pracovat, ale méně kupovat. Můžeme společně položit ekonomiku - protože výrobci nebudou mít odbytiště předraženého zboží, spotřebitelé mohou společnými silami uměle snížit růst ekonomiky. Ekonomové budou zděšení - lidé z marketingu budou zděšení, nadnárodní korporace na ně budou tlačit... "Vymyslete nějakou lež ať ti hlupáci kupují, ať pořizují věci, které nepotřebují. Jak to, že to šlo od začátku devedesátých let, co jsme s nimi vyběhli a jako ovce skoupili všechna balení Vizíru...." Český trh byl pro západní firmy velkou spásou poté, co byl otevřen. A je stále spásou.... nebuďme smutní, že na nějaké zboží nebudeme mít, že si každé dva roky nepořídíme nový počítač... vždyť my některé věci ani nepotřebujeme k životu. Člověk musí přestat uvažovat tak, že má celebrita nový kabát a my jej musíme mít také; že herece propaguje nějaké zboží po kterém také zatoužíme... to jsou všechno domnělé potřeby ve snaze se někomu vyrovnat....

Pokusme se společně srazit ekonomiku na kolena - nekupujme to co nemusíme. Nebuďme konzumenty služeb jako jsou restaurace, kina atd. Kupujme jen základní potraviny a z nich doma vařme... žádné čokolády, oplatky (cukrovinky), žádné limonády - Coca Cola, Pepsi Cola, Sprite atd., žádný alkohol, žádné speciality a speciální pochutiny... místo placení kabelové televize si povinně kupme satelit a příjímejme signál jiným způsobem... Hledejme alternativy v cestování... a to bych mohl pokračovat. Hledejme, kde ušetřit - ne přemýšlet jak více vydělat, abychom měli na přebytečné věci. Z každé navíc vydané koruny stát více vybírá na daních - nedopřejme to státu. Stát počítal s tím, že zdražením vydělá více - dokažme mu, že to obyčejné lidi nijak nezlomí, že je to naopak posílí. Nesmíme vládcům dopřát pocit absolutního vítězství nad lidmi, nad celým národem - teď nastává okamžik, kdy jim nesmíme ukázat slabost, bezmoc. My nepotřebujeme takové vládce - oni potřebují nás... potřebují nás,
aby měli komu vládnout a někoho, kdo je bude poslouchat. Neposlouchejme je. Dodržme rysy a demokratické zásady, ale přestaňme je poslouchat. Oni jsou stejní jako Ti lidé, co vymýšlí kampaně na znásobení prodejů výrobků - oni však nepodávají výrobky jako takové, ale falešnou víru v politický program.

Loučím se slovy George Orwella:
"V dobách všeobecného lhaní je již pouhé říkání pravdy revoluční akt"

poslal Fudzijan

Demokracie, ta pouliční dáma

Pokud by poslanci ODS někdy skládali svoji hymnu mohla by začínat právě slovy: „demokracie, ta pouliční dáma…" Dáma lehká a povětrná, povolná, se vším svolná a k mání za dobrou cenu – to si o demokracii zřejmě myslí ODS. Jak jinak si vysvětlit její dvojaký přístup k referendu, tomu výsostnému nástroji demokracie?

Jen nedlouho poté, co se politici EU – včetně předsedy strany a vlády Topolánka - shodli v Lisabonu na znění nové „reformní smlouvy", nechali se někteří poslanci ODS slyšet, že tuto „zamaskovanou ústavu" nemůže schválit parlament, ale je třeba vypsat referendum, protože nová smlouva se až příliš dotýká svrchovanosti České republiky. To je najednou starostí! To poslancům ODS náhle nevadí, že v referendu rozhodují hloupí a nevzdělaní lidé, kteří se nejsou schopni správně rozhodnout, protože nedokáží něco tak složitého pochopit, a už vůbec nedokáží posoudit, co je pro ně dobré? A nebo jsou hloupí a neschopní pouze v tom případě, že je jejich názor odlišný od názoru ODS?

Je jasné, kam mířím – k referendu o americkém radaru. Jak může být referendum, ve kterém by hlasovali ti samí lidé – stejně moudří, stejně hloupí, stejně zaslepení i stejně osvícení –jednou tím nejlepším nástrojem, a podruhé zase zcela nepřijatelné, když podstata problému je vždy táž – omezení svrchovanosti České republiky a vytyčení mantinelů pro její osud na dlouhá léta dopředu? Obzvláště pikantní je, že jedním z těch, kteří volají po referendu k nové evropské smlouvě je i Jan Swippel – jeden z nejhorlivějších zastánců radaru a nejvášnivějších odmítačů referenda o něm.

Jediné možné vysvětlení je bohužel dosti nelichotivé pro stav demokracie v České republice: referendum a demokratické principy obecně nemají smysl samy o sobě, ale podle toho, jak hrají do karet ODS. Je-li naděje, že by výsledek referenda byl podle gusta ODS, pak je referendum na místě, protože ODS se za jeho výsledek může alibisticky schovat. Pokud to však vypadá, že lid by mohl rozhodnout jinak, než si ODS přeje, potom je referendum samozřejmě zcela nevhodné a politici se za něj nesmějí alibisticky schovávat, ale musí odvážně rozhodnout sami.

Taková je dvojakost ODS. Taková je její představa: demokracie je, když je po našem. Zkrátka, demokracie je jen pouliční dáma, ale když se nalíčí a napudruje, je pro voliče k nerozeznání noblesní dámy z lepšího světa. A politici to dobře vědí. Zejména ti z ODS.

Přesto je tato tragikomická hra na demokracii v podání ODS k něčemu dobrá – ukazuje totiž cestu i pro odpůrce radaru. Pro případ, že referendum o nové evropské smlouvě neprojde, má totiž ODS v záloze náhradní plán: nechám smlouvu posoudit Ústavním soudem, zda je v souladu s českou ústavou. A se smlouvou o základně lze naložit stejně. A ODS nebude moci říct ani popel, protože to je její vlastní způsob.

Anebo bude ODS po svém oblíbeném způsobu tvrdit, že to není to samé, že smlouvu o základně nelze srovnávat se smlouvou o Evropské unii, protože… protože jedna je s EU a druhá s USA? Protože jedna je ODS protivná, zatímco tou druhou je posedlá? ODS bude mít co vysvětlovat, než přesvědčí veřejnost, že je pro ni demokracie významná sama o sobě, a ne pouze tehdy, pokud jí umožňuje prosazovat její vlastní zájmy. Jenže, chce vůbec ODS někoho o něčem takovém přesvědčovat? A nebo chce spíš přesvědčovat o tom, že se ničím nenechá svazovat, a takovou prkotinou, jako je demokracie a rovný metr pro všechny už vůbec ne?

poslal Tribun

Modrá chobotnice Pavla Béma

Je čtvrtek večer a právě sleduji zábavný pořad na TV Nova, který se točí okolo kontroverzního návrhu Jana Kaplického a to Národní knihovny na Letné. Záměrně jsem pořad označil za zábavný, mne osobně totiž připadá velice zábavné, jak se v tomto pořadu všemi milovaný Pavel Bém snaží, jako již tradičně hrát snad všechny světové strany a tvrdit, že je vše naprosto v pořádku a všichni jsou spokojení, jen by bylo dobré návrh světově uznávaného architekta Kaplického hodit do koše. Sdělím Vám sladké tajemství, nemám rád Pavla Béma. Osobně se domnívám, že se jedná o naprosto nejhoršího polistopadového primátora hlavního města Prahy. Celá blamáž kolem Národní knihovny, naprosto jasně popisuje a ukazuje povahu vládnutí Béma v Praze. Nucený úsměv na všechny strany a tak trochu Klausův syndrom vševědění, je už tak laciný, že nechápu, kdo ještě tohoto muže může brát vážně. V každém případě to tento muž umí zahrát brilantně a stále je považován za velmi chápajícího a rozumného muže. Jedna věc je samozřejmě můj subjektivní názor, který jsem zde vypotil, druhá strana mince jsou konkrétní pozitivní činy, které tento muž v čele magistrátu vykonal, ale tady už nejsem schopen napsat ani řádku, nenapadá mne jediný čin, pro kterého lze Béma obdivovat a brát vážně.

Osobně se mi a teď si dovolím na rozdíl od Béma svůj názor nezakrytě sdělit, že se mi návrh architekta Kaplického velice líbí. To se ovšem nedá vůbec říci o nechutné tahanici a podivnostech kolem veřejné soutěže, která byla vypsána na základě potřeb Národní knihovny. Soutěž probíhala na začátku velice standardně, v komisi byla řada odborníků a samozřejmě zástupci investora a jak jinak, samotné radnice hlavního města Prahy. Soutěž vyhrál návrh architekta Jana Kaplického, nutno dodat že velice kontroverzní, nicméně originální a zajímavý. V každém případě to je fakt a to je podstatné. V tuto chvíli se však do celé kazy vložil neomylný prezident Václav Klaus, který by se mimo ekonomie mohl, nově živit i jako ostřílený architekt. Navíc se tento pán dokonce rozhodne Letnou bránit, proti hrůzné stavbě vlastním tělem. Jakoby se v tu chvíli dala do pohybu stará dobrá modrá mašinérie v čele s premiérem Topolánkem a snažila se projekt architekta Kaplického všemožně udolat. Vzhledem k jasné převaze zastupitelů za ODS v tom není problém. A daří se, najednou se podaří zpochybnit výběrové řízení, stejně jako jednotlivé členy výběrové komise, samozřejmě hlavně ty, kteří byli považováni za odborníky. Najednou je jasné, že uzemní plán je nepřesný a zadání naprosto blbé. To, že měl v komisi zasednout osobně primátor Bém, který za sebe poslal náhradu v podobě pana Kněžínka, už nikoho moc nezajímá. Myslím že to byl ten samý Bém, který nás před komunálními volbami ujišťoval, že pro nás bude pracovat 365 dnů v roce a hned po tom co se ujistil, že v komunálkách zase vyhrál a že mu jeho Pražané rozumí, si odjel na tři měsíce plnit svůj klukovský sen. Kde se tedy stala chyba, která stála mizerných 26 milionů korun?

Co nechápu, je postoj Jana Kaplického, od tohoto muže bych čekal poněkud jinou reakci na uměle vyhrocenou situaci, i když ho chápu, neměl by se nechat zatahovat do celé záležitosti okolo nové knihovny. On splnil svůj úkol, on je autorem a vítězem. Proč se tedy vrhá do směšné debaty na komerční televizi, s mazaným Bémem. Pane architekte, Vy jste chybu neudělal.

Primátor Bém, se bohužel profiluje v celé záležitosti jako někdo, komu patří poslední slovo a jako někdo koho musíme bezmezně poslouchat, ale to je omyl. Stejně jako celá hysterie ohledně olympiády. I to je naprosto neuvěřitelný nápad primátora Béma, který nás bude stát podstatně více než na co Praha stačí a jestliže dnes ODS stále napadá projídání a zadlužování státu socialistickou vládou. Po olympiádě v Praze, zřejmě dalším klukovském snu primátora Béma, budeme všichni trpět doživotním protažením obličeje, protože tenhle nápad těžce zaplatíme.

V každém případě nelze než ocenit nabídku primátora Brna Pavla Onderky, který by chobotnici v Brně, velice rád uvítal, jenže...

poslal Leoš Paclík (autor je členem ČSSD)

Ideál modrých vysokých škol

Nedá mi abych nezareagoval na diskuzi, která se rozvinula kolem školného. V době kdy jsem končil VŠ jsem v posledním ročníku byl ve značné depresi při představě toho co my vlastně VŠ dala a jak mne připravila na budoucí povolání. Můj dojem byl spousta akademické teorie, pitvorných detailů a žádná praxe. Dnes po 5 letech, kdy zavítám na webové diskuze naší Alma Mater, jsou názory studentů stela stejné. Stejný názor jsem míval při hodnocení gymnázia.

A dnes? Považuji obě instituce tak jak byly za nenahraditelné právě v té námi tak kritizované podobě. Právě pro ono množství “nepotřebných“ informací z nichž 95% člověk zapomněl. Ale VŠ nám umožnila chápat jak ty pitvorné detaily do sebe zapadají, umožnila nám vnímat souvislosti i získat postupně komplexní nadhled (který třeba i část VŠ profesorů ponořením se do svého problému ztratila). Dala nám možnost poznat všechny možné komplikace, jejich příčiny, následky i způsoby jejich řešení. Nastínila nám i historický vývoj.

To vše dohromady, byť 95% jsem již zapomněl, mi dalo nadhled, nutnost uvažování v kontextu onoho podvědomí možných rizik, získal jsem jinou dimenzi myšlení – myšlení svobodnějšího komplexnějšího nečernobílého. Jakákoliv rozhodnutí a převzetí odpovědnosti tak neděláte podle jednoduchých šablon ale na základě těchto poznatků.

Jízdní manuál praktických zkušeností, po kterém jsme tak na VŠ volali, se naučí každý i cvičená opice, jen jde o to za jak dlouhou dobu a jaké úsilí a zájem tomu vynaložíte (která nesouvisí ani s oním studiem). Čili nikoliv v praktickém umu je ten rozdíl, který dělá lékaře od špičkové sestry, VŠ vzdělaného Ing. od nadaného technika, Mgr. od geniálního laboranta.

Bohužel ale současná vláda tyto lidi nechce, jsou pro ni hrozbou právě pro všechny ty aspekty, které jsem zmínil. Snaží se zdeformovat střední i vysoké školy na studium onoho praktického manuálu, částečně je nahradit různými vyššími odbornými školami a kursy. Jejich potenciál bagatelizovat. Představou našich politiků je odborník zvládající úzce svou problematiku, vidící jen v zúženém úhlu toho, co právě potřebuje a těch informací byť vysoce odborných, které mu kdosi předloží. Prostě skvělý dostihový všemi zbožňovaný kůň šampión, který netuší, že ten příkop, kde se za chvíli zabije, by se dal taky obejít a že by třeba nebyl už tím šampiónem, ale aspoň by důstojně žil někde ve stáji a byl by jistě oceněn aspoň částí z těch laciných fanoušků za svou inteligenci a předvídavost. V tomto aspektu logiky kontextu a polychromatického vidění světa vidí současná vláda tu obrovskou sílu a hrozbu vysokých škol. Mezi současnou vládou a vládou komunistů toho nejhoršího zrna není v tomto rozdílu.

Proto se nijak neřeší odchod lékařů, inženýrů, magistrů do zahraničí. Nahradí je zubaři z rychlokursů, bakaláři z vyšších škol nebo absolventi ze zahraničí, kteří díky jazykové bariéře aspoň na pár desítek let budou rádi, že tu vůbec mohou být. Budou to ale už jen odborně skvěle pracující včeličky bez královny matky. Naše vláda by tím byla dozajista nadšená - vysoce odborná slepá pracující třída. Ani těm ultrasovětským komunistům se to ale nepovedlo. A tak nezbývá ničeho jiného než alespoň živit ve zbytku lidí představu, jak jsou tito VŠ vzdělaní lidé vlastně zbytečně drazí, kolik let proflákali na studiích, jak by si to všechno měli zaplatit sami. Ono totiž vůbec nejde o problém školného (navrhovaná částka je v porovnání s náklady symbolická a schválně symbolická) ale o podvědomé vsouvání národu, že ti lidé žijí a studují z cizího, zatímco ostatní na ně dřou.

Kdyby se současné hrůzovládě onen záměr podařil (a že se snaží viz rušení PNP), pak za chvíli nikomu nepřijdou ti Topolánkové, všeználkové Klausové, vydavatelé skutečných a jediných pravd divní. Pak teprve by byl ráj na zemi podle modré vize superkomunistů ODS.

poslal E. Valin

Výsostné podnikatelské vody

Představte si modelovou situaci, že žijete v bytovém domě. Společné prostory vám tam uklízí firma, které platíte naprosto neadekvátní částky. Po čase se všichni vlastníci bytů v domě shodnete, že než za úklid někomu platit, tak si raději budete uklízet sami. A tedy zadarmo. Ale ouha. Firma se o vašem záměru dozví a půjde si stěžovat na antimonopolní úřad, že se chcete dopustit nedovolené veřejné podpory. A uspěje.

Zdá se to nemožné? Místo úklidu si dosaďte internet, a místo jednoho domu oblast městské čtvrti, a zjistíte, že to bohužel možné je. Naposledy to zjistila radnice Brna-střed. Předtím byly obdobné pokusy v části Prahy. Všechno to dopadlo realizací v značně okleštěné podobě. V Praze se přistoupilo na nízkou rychlost a omezenou kapacitu celé sítě. V Brně se jde cestou vytváření pouhých ostrůvků, místo souvislejšího pokrytí.

Nevidím důvod, proč by se za peníze obecního rozpočtu nemohla postavit bezplatná wifi síť. Taková věc přeci není nikde zapovězena, a pokud to mají kandidáti ve svém volebním programu, nebo se to schválí v obecním referendu, tak je to stejná služba jako například hromadná doprava, nebo dětské hřiště, či domov důchodců. Hlavní rozdíl je v tom, že tyto oblasti zatím nejsou obsazeny podnikatelskými subjekty. Jinak by už asi také nemohly být poskytovány.

Zisk je postaven nad obecný zájem. Úřady poskytují ochranu tomu, kdo ho vytváří, před zbytkem společnosti. Ochrana je bezesporu na místě. Co kdyby někdo zjistil, že zadarmo se toho dá bez problému poskytnout víc. Nejenom internet.

poslal Elf

Jak Mlčí Argumenty

Je to zvláštní situace: o radaru se mluví už pomalu rok, ale zatímco od odpůrců jsme toho slyšeli mnoho, třebas i tvrzení, které byly vyvráceny, zastánci mlčí jako hrobky. Dobře vědí proč. Názory, které nejsou veřejně vysloveny, nemohou být veřejně zpochybněny. Zatímco antiradaroví aktivisté jsou vskutku aktivní a jsou tedy neustále zpochybňováni, proradarovým neaktivistům nevytkli více než dvě potenciální lži: to že radar může přesahovat svůj záměr stran Íránu také do Ruska (dohad), plus fakt, že na jeho stavbě Češi nevydělají ani korunu (fakt).

Člověk by čekal, že za takovéto situace na nás proradaroví neaktivisté vyvalí hromadu studií o utužování bratrských vztahů s USA, že pečlivě vyjmenují všechny důsledky odmítnutí radaru – ať už islamizaci Evropy, rozmach středněvýchodních diktatur, prostě cokoliv. Jenže omyl. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo nemluví, nemůže být usvědčen ze lži. Není se tedy co divit, když jediné, co slýcháme, je toliko, že vláda chce poskytnout argumenty, chce zapojit veřejnost, chce zvrátit negativní názor na radar. Možná, že skutečně chce, ale, jak víme, chtění není fakt: subjektivní rovina nemůže být zpochybněna, subjektivní rovina není argument o němž by bylo záhodno diskutovat.

S každým dalším dnem tak přibývá lidí, co si antiradarové aktivisty škatulkují jako ustavičné lháře, zatímco proradarové neaktivity jako snaživé mluvčí, jimž ovšem není dopřáno prostoru k jejich vyjádření. „Protože,“ ptá se možná nejeden člověk: „jak někdo z jasným stanoviskem může mlčet, není-li k mlčení nucen?“ V této situaci tak stačí jeden jediný argument, který je (snad) pravdivý – třeba ten o neškodlivosti radaru v klidu – aby společnost přiřkla proradarovým neaktivistům nálepku pravdomluvnosti. Jeden argument se stává jediným argumentem, tedy stoprocentní argumentací, jež, pokud je pravdivá (což asi je), zajistí svému mluvčímu stoprocentní pravdu. Tento tedy nemusí nic odvolávat, nemusí se omlouvat, nebo upřesňovat se; je jako ten moudrý čínský stařec, který celý život proseděl někde na vysoké hoře ve svých absolutních pravdách.

Na rozdíl od něho se antiradaroví aktivisté jeví jako klasičtí zastánci evropského pachtění se, jež člověka vede k dalším a dalším chybám, k neustálé korekci sebe sama, zároveň však také k posunu. Již dávno ztratili šanci na úplnou pravdu a jsou si toho také vědomi, často o sobě pochybují (minimálně ti se zdravým evropským rozumem). Jenže sami sebe se nyní zeptejme, který z těchto dvou příkladů je nám na první pohled (ne po úvaze) sympatičtější: jistěže ten první. Radaroví neaktivisté tak zvolili ten nejbrutálnější možný postoj, který protivníka naprosto zničí, neboť proti němu nenalézá obrany: gandhiovskou pasivnost.

poslal Winter

-----------
obrázky poslal Fudzijan

Jak se Paroubek nemýlil

Dlouho jsem se neudržel a musím znovu rušit Vaše kruhy, abych se s Vámi podělil o jeden zajímavý postřeh, který se týká bubliny jménem Kubiceho zpráva.

Zkusme se vrátit o nějaký čas zpátky, z pohledu historie to je pouhý zlomek času, do předvolební bitvy a zkusme nestranně znovu přehodnotit některé výroky a události, které výrazně ovlivnily atmosféru a možná i výsledky voleb. Je totiž až s podivem, jak nám naše paměť přestává sloužit a všichni zapomínáme, necháváme podstatné a klíčové věci plout bez reakce časem, až mě udivuje jak je možné, že zejména novináři jsou tímto typem sklerózy postiženi. Pokusím se některým, zpětně převyprávět celý příběh okolo Kubiceho zprávy.

30. května 2006 zasedá sněmovní výbor pro obranu a bezpečnost, na němž šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice předložil poslancům dokumenty, mající dokazovat snahu politicky ovlivnit vyšetřování vraždy podnikatele Mrázka nebo korupční aféry kolem biolíhu. Policejní prezídium, ministerstvo vnitra a sám premiér Paroubek podle Kubiceho chtějí průběh těchto kauz ovlivnit. Všichni jsou v šoku, je jasné, že porážka ČSSD v parlamentních volbách je více než zřejmá. Ještě teď vidím smrtelně vážné tváře pánů Vidíma a Langera, druhý jmenovaný takřka vyhlásí válku korupci a slibuje, že kauza bude transparentně prošetřena, neboť se jedná o velice závažné informace. Novináři a zejména pak nezávislí (pravicoví) na stránkách svých plátků fabulují a dál odkrývají neuvěřitelné zločinné spolčení napojené na koho jiného než na ČSSD a samozřejmě Jiřího Paroubka. Je jasné, že po románu Jana Kubiceho, má pravice cestu k vítězství o něco snazší.

Volby končí vítězstvím ODS, voliči dávají jasně najevo, že chtějí změnu (hlásají média).

Další šok po už tak šokující Kubiceho zprávě zažije národ po povolebním projevu, kde si Jiří Paroubek dovolí, přirovnat zmanipulování voleb k roku 1948. Všichni čestní a zejména pravicoví demokraté šílí. Šílí i celý národ a šílel jsem i já, bylo jasné, že Jiří Paroubek překročil veškeré meze a neznal jsem v tu dobu člověka, který by Paroubka tvrdě neodsoudil. Byl to právě tento muž, ze kterého pan Kubice a jeho zprávy vytvořili nepřítele státu číslo jedna. Velice těžko jsem se jako člen ČSSD mohl s reakcí na povolební výsledky, Jiřího Paroubka smířit. Kdybychom žili v jiném století, možná by byl Jiří Paroubek upálen na hranici.

Po nekonečných tahanicích se nakonec podaří sestavit vládu (hurá), která díky velice konstruktivním poslancům (ještě jednou díky pánové) dostává na půdě Parlamentu ČR důvěru. Na scéně se překvapivě znovu objeví Ivan Langer, tentokrát už jako muž činu, stává se ministem vnitra, čekám že to bude právě on, bojovník za neotřesitelnou svobodu jednotlivce, který Kubiceho zprávu řádně prověří a odkryje ono propojení organizovaného zločinu na vládní špičky ČSSD. Bylo by to koneckonců logické, ODS totiž ovládá záhy řadu klíčových postů v nejrůznějších útvarech policie a ministerstva vnitra. Pana Langra, lze dokonce přejmenovat díky jeho čistkám na Ivana čističe. Na první pohled se zdá, že teď bude čas prověřit závažná fakta, která Kubiceho zpráva obsahuje, bylo by to totiž více než logické vyústění celé aféry.
Jenže tady naše drama končí, Kubiceho zpráva stejně jako její autor už nikoho nezajímá. Dokonce sama ODS začíná mít Kubiceho plné zuby a kouká kam starýho poldu zašít. Jenže pro mě je tato situace jenom začátek, začínám věřit, že povolební projev Jiřího Paroubka, nebylo jenom vyšinutí předsedy opozice, byl to možná prostě a jasně logický krok s přemírou emocí, mimochodem těch má současný premiér hulvát na rozdávání.

Jako člen a volič ČSSD se cítím být poškozený Kubiceho zprávou a žádám tedy aby ODS a celá koalice naplnila své předvolební sliby o boji proti korupci a tak závažné informace, které jí velice dobře posloužily před volbami v roce 2006 vyšetřila.

Kubiceho zpráva vykonala své a tady její život končí a už nikoho nezajímá. Nikoho ani nezajímá jakou mají tedy informace v této zprávě váhu a cenu. Dokonce ani poslanci nemají zájem tuto zprávu a informace v ní zkoumat. Paradoxně to byla právě půda Parlamentu, která byla v červnu 2006, díky Kubicemu tak horká.

V tuto chvíli mi z Kubiceho rovnice vychází jeden jediný výsledek a ten zní, ovlivnění voleb. V každém případě se toto podařilo a geniálně načasovaná hra prostě vyšla. Po volbách se v celkem nepřehledné situaci vše rychle a šikovně zametlo, pod červený koberec. Po volbách se totiž dalíkovalo, pak reformovalo a teď se bude věcně radarovat……

poslal Leoš Paclík (autor je členem ČSSD)

Školné ? Školné !

Když se před čtrnácti dny novináři ptali paní Kuchtové, co říká návrhu na zavedení školného, který vypracovává její náměstek, odpověděla, že tato otázka není na pořadu dne. Poskytla tak svému ministerstvu sdostatek času k práci. Jenže týden minul týden a přes starý program se konečně přelepil nový: „školné připouštíme,“ stojí na něm, přičemž p. Kuchtová říká „zpětně“, zatímco p. Topolánek hystericky pořvává, že na formě mu nesejde, hlavně když padne věčný nepřítel, chimérické „Zadlužení“.

Pomineme-li fakt, že volební program Zelených se ostře staví proti školnému (ten modrý sice taky, ale to jsou jen „nesmyslné letáčky“, jak jsme si zvykli) , vyznívají tato slova obzvláště podivně i od lidí, jež „reformami“ bodají v slabiny Zadlužení. Jenže bude-li školné zavedeno, znamená to, že už ze školy vyšlého člověka bude tížit dluh kolem dvaceti tisíc korun. Když k tomu připočteme hypotéku i výdaje za rodinu, vychází nám z toho poněkud hrůzná rovnice, na jejímž konci stojí výsledek, při jehož čtení je už poměrně jedno, bude-li školné strháváno z platu nebo za pomoci obecního drába.

Už ve dvaceti pěti letech se na člověka zavěsí pohledávky, které jej uzavřou za nepropustnou zeď, jež nebohého zcela odřízne od ostatního vědění a zájmů: úzká profilace jako prostředek novodobého otrokářství (vážně v tom nevidím rozdíl). V pět vstanout, od šesti do dvou v práci, ve čtyři doma, aby zbylo sdostatek času pomodlit se, aby Vás z onoho zaměstnání nevyhodili a vy měli sdostatek prostředků nepřijít o to málo, co máte. Systém, jenž pomalu přestává fungovat v USA (v souvislosti s poklesem burzy) si razí cestu do naší věčně opožděné zemičky, které, jak se zdá, vládnou opoždění politici, jimž kdosi zapomněl přetočit kalendář ze Silvestru 84 na Nový rok 85, přičemž v životě nečetli libovolného klasického filosofa, protože jak jsou zrovna tito rozhádání, tak v jako jednom se shodují: člověk by nikdy neměl nikomu nic dluhovat (Platón, Kierkegaard, dokonce Nietzsche…), speciálně pak svému učiteli, vůči němuž není v ničem vázán.

Inu vědomosti přestaly být vědomostmi a staly se zbožím, jež si je možno jednoduše koupit a to s příplatkem za obory, které „nebudou tak užitečné a potřebné“ (jak podobně pravil p. Topolánek). Protože k čemu jsou národu historikové, proč studenti umělecké estetiky, filosofové, umělci? Dají se zpeněžit? Moudrý člověk ví, že ano, modrý člověk prohlásí, že ne – jeho zajímá okamžitý zisk; národ, či kultura (jak zase svědčí nový rozpočet) jsou ukradeny, či jej dokonce tíží, neboť v sobě nesou dobro nad osobní rámec jeho zájmu: takové „třešničky na dortu“, jak zní třebas ona provařená definice ekologie.

Prorocky, bůh děj ať slepě, si troufám prohlásit, že v těchto dnech stojíme v naší zemi na prahu nové společnosti. Společnosti, v níž vše bude přepočteno na peníze v okamžiku: vyrazíme do obchodu a zjistíme, že projektant stojí 29 000/měsíc, programátor 37 000/měsíc, učitel 22 000/měsíc, stačí si jen vybrat a po použití zahodit na místo předem určené, kde budou skartováni. Zánik individuality a nahrazení vůle strachem o pohodlí těla. Ostatně mysl je právě jen produkt těla a strádá-li tělo, mysl se upne k jeho přežití; na úvahy a plány nezbývá čas; klapky na oči a táhnout.

poslal Winter

----------------

obrázek poslal Fudzijan

Topolánek níže než-li Jakeš

V letech 1987-9 stál v čele vedení Komstrany i Socrepubliky muž, který pro naši historii znamená opravdu velký přínos. Byl to přátelský, sympatický, moudrý, za svobodu a lidská práva se jako lev peroucí intelektuál, který vedle nesporných zásluh v ozdravování politického, společenského, kulturního, morálního a ekologického klimatu proslul jako znamenitý rétor. A aby toho nebylo málo, byl to navíc mimořádně vtipný vypravěč. Byl to Milouš Jakeš. Kdo si přečte tuto charakteristiku, zajisté se trochu zarazí a položí si urychleně otázku: ,,Bylo to myšleno vážně nebo ironicky?". Odpověď by zněla ANO, ovšem doplněné o hrozivé Ale. Kdo neztratil paměť, jistě si pod Jakešovým jménem vybaví trouchnivějící normalizační režim a šaška, který je toho symbolem, jak ostatně předvedl na legendárním one man show v Červeném Hrádku. Kdo ale bedlivě sleduje počínání současného českého premiéra, této opravdu příšerné figurky z nekonečného dramatu Česká tragikomedie, nemůže se zbavit pocitu, že někoho takového již zažil. A čím více modrý Mirek przní svým chováním politickou kulturu a jeho vláda naše hospodářství a státní suverenitu, tím víc si každý pamětník začíná uvědomovat, že Jakeš, ač to byla přímo personofikovaná lidská hloupost, se z pohledu současné reality jeví ve srovnání s Topolánkem jako léčivý balzám, přinejhorším jako neškodný tajtrlík. Tato komparace vyplňuje ono Ale. Je možná smutné takto smýšlet, ale má to své plně racionální příčiny, ze kterých se ještě vyvozuje další otázka: ,,Bylo nutné cinkat klíčema, aby nám vládly zjevy v některých ohledech ještě horší než Jakešové?" Před listopadem 89 jsme zde měli leckdy krutý, hlavně pak amorální a výjimečně reformistický, nikdy však ryze demokratický režim. Pomineme-li skutečnost, že velmi formální, v dnešní době zde demokracii máme. O to víc je šílené, když se k moci (nečestnou kubicovsko-dalíkovskou cestou) dostanou Topolánci, kteří podobně jako Jakeš gulášový komunismus nejsou schopni zreformovat a zlidštit mafiánský kapitalismus, dokonce se o to ani nepokoušejí, ale místo toho se s enthusiasmem u nás věnují zavádění škrtforem likvidujících v evropském prostředí úspěšně vyzkoušený model sociálního státu a tunelářským vrstvám přinášejících neúměrné zisky nebo ubohému podbízení se zdiskreditované vládní politice USA, baště to globalizace. Jak ještě dlouho jsou nespokojení občané topolánkovské počínání tolerovat a pouze ho kritizovat? Kam zmizel žižkovský smysl pro vzpouru a rebélii? Co dělají čeští anarchisté? Chtějí snad mít za premiéra asociálního hulváta, když už si jejich přední hlas Slačálek přeje za prezidenta Klause? Naše politické pole nikdy nebylo ideální, ale Topolánkův gang se svým zradary a škrtformami opravdu není standartem, to je výzva ke generální stávce. Využijme klausaty opovrhovaných iniciativních možností občanské společnosti, dokud je čas.

poslal Vladimír Tupáček
původně publikováno na http://ingmarbergman.sblog.cz/